robertsonova skladatelská tvorba a hra na kytaru měly na rockovou hudbu zásadní vliv. Bob Dylan si mohl být jistý, že stačí pokynout směrem k Robbiemu, pokud bude potřeba hrát ještě hlasitěji, aby při vystoupeních nebyly slyšet stále hlasitější protesty folkových puristů, kterým se zajídal jeho příklon k rocku.
Robbie Robertson celou kariéru psal kvalitní písně. Bylo patrné, že ale nemají jasně daný původ, jako by byly vždy součástí světa a jen čekaly na své objevení. Je mezi nimi nejenom existenciální The Weight, která vždy zněla přirozeně a jako by pocházela z dávných časů, ačkoli v ní autor zkoumá odpovědnost našeho žití.
Přesto zůstal nedoceněným a přehlíženým géniem, který vlastně změnil směr hudby konce 60. let minulého století. Se svými spoluhráči z kvintetu The Band uhranul miliony fanoušků programovým odklonem od tehdy populárního psychelic rocku. Byli mezi prvními, kteří se vydali na cestu s ukazatelem, na němž bylo napsáno „Back to the Roots“ a definovali pravidla žánru, kterému se dnes říká Americana.
První hudební krůčky udělal ještě coby puberťák v Torontu. Společně s baskytaristou Rickem Dankem a pianisty Garthem Hudsonem a Richardem Manuelem propadl živočišnému rokenrolu, který se do Kanady živelně šířil díky vysílání amerických rozhlasových stanic. Když se tihle zapálení mladíčci rozhodli překročit hranice Spojených států a vydat se směrem na jih do Arkansasu, časem narazili na rockabilly veterána Ronnieho Hawkinse, v jehož doprovodné kapele již bubnoval arkansaský rodák Levon Helm. Ronnie svou novou skupinu, v níž hráli čtyři Kanaďané a jediný Američan, pojmenoval The Hawks a vyrazil s ní na koncertní štaci po amerických zapadákovech.
V roce 1963 se stále lepšící muzikanti s Ronniem Hawkinsem dostali do nahrávacího studia. Natočili několik dobově drsných rock’n’rollových čísel. Je mezi nimi výtečná Who Do You Love. Robbieho kytara v ní zní neskutečně. Pětice se osamostatnila v roce 1965. Rok na to se potkali s Bobem Dylanem a vyrazili s ním do Anglie. Po návratu pokračovali ve spolupráci. Robbie si také zahrál na Dylanově dvojalbu Blonde On Blonde.
Kvintet se mezitím přejmenoval na The Band a v roce 1968 pomáhá Dylanovi nahrát kolekci čtrnácti demosnímků v suterénu jeho domu ve Woodstocku. Původní nahrávky zůstaly ležet v ve skladu až do roku 1975, dokud nevyšly na Bobově dvojalbu Basement Tapes. Mezitím již dávno kolovaly jako bootleg mezi hudebními příznivci a tři písničky (Wheels on Fire, Tears of Rage a I Shall Be Released) proslavili Dylanovi spoluhráči ze sklepa na svém albovém debutu The Band Music From Big Pink. Ležérní, venkovsky gospelový zvuk (podtrhuji, že šlo o bělošský gospel, nikoliv černošský) vystavěný na propojení varhan a klavíru působil jako zjevení. Načasování bylo dokonalé. Acid rock již tolik nelákal a upřímně prostá hudba, kterou nabídli The Band, okamžitě přilákala pozornost fanoušků.
Když Robbiemu novináři položili otázku, zda se při skládání inspiruje lidovými melodiemi nebo stupnicemi, tak vše vysvětlil: „Jediné, o co se vědomě snažím, je napsat písničky, které když si je poslechnete za pár let, tak vám nezapadnou. Chci říct, že spousta desek lidí, které se mi před pár lety hodně líbily, si teď poslechnu a nechápu, jak je možné, že se mi tak líbily. Opravdu se snažím obejít ten časový aspekt, aby to mělo větší šanci vydržet... prostě nadčasovost je to, o co se snažím, většinou, když to jde.“
Není divu, že se ve většině svých písní, které napsal pro alba mateřské skupiny, věnuje lidským trápením a nástrahám, jež život přináší - od osamělosti v Acadian Driftwood, milostných zápletek a devastujících podrazů nejenom v The Unfaithful Servant či All La Glory, odříkání a bezúhonnosti v Rags & Bones až k důsledkům morálního úpadku a chamtivosti ve Stage Fright.
Jednou z jeho nejznámějších písní je The Night They Drove Old Dixie Down. O jejím vzniku řekl: „Jsem Kanaďan a napsal jsem píseň o občanské válce. Ten příběh jsem neznal a fascinoval mě. Všichni ostatní to brali jako samozřejmost - četli o tom v hodinách dějepisu. Když je to vyloženě o vás, nesmíte se zabývat fikcí. Takže je to něco, co trochu otevírá brány.“
Mezi pěti výraznými osobnostmi narůstalo napětí. Olej do ohně svárů přilévaly i drogy. Přesto se Robertson snažil kapelu udržet při životě a psal většinu nových písniček. Jeho spoluhráči mu navždy zůstali dlužní. Stejně tak pomohl dalšímu skvělému písničkáři Gordonu Lightfootovi a také nesmělému Jesse Winchesterovi.
Nakonec se členové The Band domluvili na rozchodu. Poslední společné vystoupení pojmenovali The Last Waltz. Připravili ho tak, aby s nimi jejich písně zahráli pozvaní hosté jako Muddy Waters, Paul Butterfield, Dr. John, Bob Dylan, Eric Clapton, Van Morrison, Neil Diamond, Joni Mitchell, Neil Young nebo Emmylou Harris. Navíc koncertní záznam vyšel v dubnu 1978 na stejnojmenném vinylovém trojalbu a jeho filmová podoba, na níž se Robertson domluvil s režisérem Martinem Scorsesem - a byla začátkem jejich dlouholeté spolupráce - putovala do kin ve stejném roce.
Vypravěčský um Robbieho Robertsona neopouštěl ani v dalších letech. Inspirovaly ho časy v Arkansasu s jeho kamarádem Levonem Helmem. V písních se toulal po labyrintu zapadlých bažin; přespával v matně osvětlené jednopokojové chatrči stojící o samotě na břehu řeky. Jeden příběh vás zavedl ke druhému. Bylo v nich kouzlo Delty, zrod rock’n’rollu, směs bluegrassu, slide kytara, písně z bavlníkových polí, pracovní písně smíšené s bezuzdným chtíčem, táhlé skřehotání Blind Willieho Johnsona, temnota, mysteria, Amerika, která se konečně přiznala ke své sexualitě tím, že přijala blues, to všechno najdete v Somewhere Down the Crazy River na jeho sólovém eponymním debutu z roku 1987. Hudební páteří písně jsou akordy, které nahrál na dětském hudebním nástroji Suzuki Omnichord, který mu půjčil Brian Eno.
Robbie Robertson, člen kanadské síně slávy Juno a držitel mnoha dalších ocenění za celoživotní přínos kultuře, byl předposledním z členů původní sestavy, který ještě žil. Včera se pomyslně připojil ke svým kumpánům Richardu Manuelovi, Ricku Dankovi a Levonu Helmovi. Světu hudby a rockovým příznivců dal hodně.
Ak si predplatíte tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.