byla jsem v životě mockrát blbá. Ale nikdy jsem nelhala.“ Takhle si představovala nápis na svém náhrobku Jiřina Šiklová – a hrozně se u toho smála.

Tvrdila také, že dospěla až ve chvíli, kdy „přestala myslet srdcem“. „Srdce je skvělý morální kompas na ukazování směru, ale na to, jak plout, potřebuješ hlavu.“ Byla typické nadšené dítě éry šedesátých let, s úplně novou muzikou, uměním, experimentováním s drogami – a nádherným pocitem úplně nového začátku svobody a spravedlnosti – a zároveň konce doby „omylů a zločinů“. Nadšená mladá komunistka „chtěla být u toho“, až se promění svět. Brzy, už kolem roku 1967, narazila. Ale byla u zrodu moderní československé sociologie, u odborných i literárních diskuzí. Ještě přišlo naivní vzepětí naděje v roce 1968, a pak okupace, normalizace, vyhazovy ze zaměstnání a mlčení ustrašené většiny.

 

A tak začala svoji vlastní tichou „neposlušnost“, jak tomu sama říkala. Nenápadně, a přesto s obrovským rizikem a nasazením, vybudovala systém kurýrního spojení s exilem, přes který se do Československa pašovaly nejenom vzkazy, ale metráky zakázané literatury a časopisů. Zaplatila za to víc než roční vazbou, ale hned po propuštění se do toho vrhla znovu.

V říjnu 1988 Státní bezpečnost zabránila konání nezávislé konference k sedmdesátému výročí vzniku Československa jen tím, že všechny, kdo se na její přípravě podíleli, zavřela na čtyři dny do ruzyňské věznice. Byla to slušná společnost a Jiřinka, jak jsme si zvykli jí oslovovat, tam, samozřejmě, nemohla chybět. Věznici obsluhuje autobusová linka, která jezdí jenom ve dne.