Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

První pas a evropské cesty

.orhan Pamuk .klub .esej

V roce 1959, když mi bylo sedm, otec jednou záhadně zmizel. O několik týdnů později jsme dostali zprávu, že je v Paříži. Bydlel v nějakém laciném hotýlku, občas vysedával v Café du Dôme a zdálky pozoroval, jak kolem prochází Jean-Paul Sartre.

První pas a evropské cesty RAINER HACKENBERG/AKG/PROFIMEDIA „Naše pasy, vzájemně si tak podobné, by nám nikdy neměly dát zapomenout, že každý zakouší své vlastní potíže s identitou.“

peníze mu z Istanbulu posílala babička. Můj dědeček byl podnikatel a vydělal jmění na výstavbě železnic. Můj otec a strýc zatím ještě nerozházeli za babiččina smutného přihlížení celé dědictví a dosud nebyly rozprodány všechny naše byty. Avšak pětadvacet let po smrti svého manžela babička usoudila, že se finance tenčí, a přestala bohémskému synáčkovi v Paříži posílat apanáž.

Zanedlouho se k němu připojila matka. Nechala nás v Istanbulu v babiččině přeplněném, přepychovém domě a odletěla za otcem do Ženevy. Já a bratr jsme museli čekat na letní prázdniny, abychom se k nim mohli přidat, a také jsme museli získat pas.

Pamatuji si, jak jsme dlouho pózovali fotografovi, který si vlezl pod černé sukno a nastavoval cosi na dřevěném aparátu. Ten rok mi nejspíš jedinkrát právě kvůli tomuhle focení učesali vlasy, jež jsou v pase popsány jako „světle hnědé“. Když se o třicet let později do onoho cestovního pasu dívám, zjišťuji, že i barva mých očí je tam zapsána špatně, čehož jsem si tehdy nevšiml, ačkoliv jsem jeho stránkami neustále listoval. Pas není dokument dokládající naši totožnost, jak se lidé domnívají, nýbrž průkaz ukazující, co si o naší totožnosti myslí jiní.

Když jsme já i bratr, s našimi novými pasy v kapsách nových bund, seděli v letadle do Ženevy a vyhlédli před přistáním z okénka, zděsili jsme se. Jelikož se letadlo zrovna naklonilo, připadalo nám všechno v té zemi zvané Švýcarsko – dokonce i jezera – jako nekonečný prudký svah. Dodnes se s bratrem smějeme při vzpomínce na to, jak letadlo dokončilo otáčecí manévry, než začalo klesat na přistání, a narovnalo se a nám se okamžitě ulevilo, jelikož jsme zjistili, že tahle nová země je vlastně stejně plochá jako Istanbul.

Ulice v téhle nové zemi byly čistší a liduprázdnější. Ve výlohách bylo mnohem víc druhů zboží, v ulicích mnohem víc aut. Žebráci tady nejenom žebrali, jako v Istanbulu, ale hráli pod okny na akordeon. Než jsme jim hodili peníze, matka je nejdřív zabalila do kusu papíru. Náš byt, nacházející se pět minut chůze od mostů klenoucích se přes Rhônu v místě, kde se vylévá ze Ženevského jezera, byl „zařízený“.

Takto se mi v hlavě představa jiné země spojila s představou, že člověk sedí u stolů a na židlích, kde již dříve seděli jiní, používá talíře a sklenice, jež léta používali cizí lidé, a spí na postelích opotřebovaných tím, jak na nich léta dřímali nějací jiní spáči. Jiná země je země jiných. Stejně jako jsme se naučili používat všechny ty staré věci, jež jsme nikdy nemohli skutečně vlastnit, museli jsme si zvyknout i na tuto starou zemi, na zemi jiných. Matka, která studovala na francouzské škole v Istanbulu, nás celé léto každé ráno posazovala k prázdnému jídelnímu stolu a snažila se nás neučit francouzsky.

Že jsme se nenaučili vůbec nic, to jsme pochopili na konci léta, když jsme v Ženevě nastoupili do státní základní školy. Matka s otcem se nechali unést představou, že se naučíme francouzsky tím, že budeme při vyučování poslouchat učitele. Když o přestávce všechny děti vyběhly na dvůr a hrály se, já s bratrem jsme v houfu dětí našli jeden druhého a chytili se za ruce. Cizí země byla nekonečná zahrada, v níž pobíhaly a hrály si šťastné děti. Já a bratr jsme tuhle zahradu štěstí obezřetně pozorovali zpovzdáli.

Ačkoliv neuměl francouzsky, byl můj bratr nejlepší ve třídě v počítání po třech pozpátku, protože znal čísla a měl hlavu na matematiku. Zato já jsem se ve škole, kde jsem učiteli ani spolužákům nerozuměl, nevyznačoval ničím jiným než svým mlčením. Tak jako se člověk vzpírá snu, v němž nedokáže vyslovit jediné slovo, vzbouřil jsem se jednoho rána proti škole. Tahle introvertní reakce, k níž jsem se v pozdějších letech uchýlil i v jiných městech a jiných školách, mě ochránila před těžkostmi života, ale současně mě také připravila o jeho bohatosti. Po týdnu vzali ze školy i mého bratra. Do ruky nám strčili naše pasy a poslali nás ze Ženevy pěkně zpátky do Istanbulu, k babičce.

„Vášnivé diskuze na téma identita a národnost ve mně vyvolávaly pocit beznaděje a nesmyslnosti života.“

Ten cestovní pas, který mi vždycky připomínal neúspěch mého prvního evropského dobrodružství a na němž stálo „Člen Rady Evropy“, jsem už vícekrát nepoužil a s jakousi pudovou uzavřeností jsem čtyřiadvacet let neopustil Turecko. Ti, kteří si dali vystavit pas a vyrazili do zahraničí, do Evropy, ve mně za mých mladických let vždycky vzbuzovali obdiv a touhu, ale navzdory příležitostem, jež se mi naskýtaly, jsem úzkostně věřil tomu, že je mnohem vhodnější zůstat v nějakém koutě v Istanbulu a odevzdat se knihám, jež mě dokončí, jež utvoří mou osobnost. Tehdy jsem se domníval, že nejlépe lze Evropu poznat skrze knihy.

 

Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

predplatiť

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite