Najskôr ťa ignorujú, potom sa ti smejú, potom sú proti tebe a potom vyhráš. Aj týmto Gándhího citátom povzbudzujú na sociálnych sieťach novopečenú líderku Národného Frontu Marine Le Penovú jej sympatizanti.

Další konference eurozóny, další odklad eurokrize. A samozřejmě, i další německé nasazení mučících nástrojů na bankrotující státy. Portugalsko, aby se ještě chvíli udrželo bez pomoci Unie, raději předem ohlásilo další omezení státních výdajů (o 5,3 procenta) a několik set tisíc převážně mladých a nezaměstnaných vyšlo do ulic na protest proti diktátu pod heslem z Egypta a Tunisu – „My, zoufalá generace”. Řecko dostane úlevu na úrocích (4, 2 procenta) a prodlouží se mu splátkový kalendář ze tří na 7 let výměnou za to, že prodá státní majetek za padesát miliard eur, přestože finančníci odhadují státní podíly jenom na patnáct. Irsku se neodpustí nic, protože má nízké (podle Sarkozyho neřestné) firemní daně. A nové navýšení záchranného fondu. Samozřejmě, všichni vědí, že to nic neřeší. Všechny tři státy v deflaci bankrotují a jejich dluhy porostou. Úroky za portugalské dluhopisy opět vzrostly. Deflace totiž  zvyšuje reálnou hodnotu místního eura, a tím i starého dluhu. A v takové situaci zvyšovat daně na splácení dluhu je sebevražedné a připomíná medicínu na krizi třicátých let. Jenom bankrot nebo inflace může rychle zlikvidovat státní dluh. Vždyť řecká dluhová spirála dosáhne letos 150 procent HDP a splátky 14 procent státních příjmů. Nezaměstnanost roste (15 procent) a podobně jako v Portugalsku téměř 40 procent mladých lidí je bez práce. A deflační politika bude pokračovat. Až do konečného řešení, kterému se vládci unie snaží za každou cenu vyhnout. Proč asi?

Rektor Vysokej školy zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety profesor  Vladimír Krčméry aktívne pomáha v tých najchudobnejších krajinách sveta. Tvrdí o sebe, že si nie je vedomý žiadnych cností, iba nerestí. Tie na nás Pánboh dopustil, aby nás zachránil pred pýchou.

V darčekovom košíku toho minulý mesiac veľa nebolo. Zase tie výpadky dodávok. Človek sa musel uspokojiť s niekoľkými banánmi a pár kilogramami kuracieho mäsa. Ale bude lepšie. Aj tak mal pocit, že má vlastne šťastie, pretože keď prišiel do svojej štvrte s desiatimi vajíčkami, ktoré tiež dostal v práci, vybehlo za ním niekoľko susediek s otázkou, kde sa dajú kúpiť.

„Od roku 1989 je kultúra na Slovensku v permanentnom ohrození," napísal pred dvoma týždňami v texte s poetickým názvom Posledné privatizačné kosti – hyeny na love predseda slovenského PEN klubu Gustáv Murín.

Národný portál cestovného ruchu, financovaný z bruselských eurofondov, má vážny problém: hoci na propagáciu cestovného ruchu na Slovensku tečie málo peňazí, aj o tie ho pripravujú nevýhodné zmluvy z minulosti. Tentoraz ešte z čias šéfa ANO Pavla Ruska.

Summity nie sú niečím, na čo sa novinár, zvlášť po dvoch desiatkach rokov praxe, teší. Ja som sa však na summit Východného partnerstva, ktorý sa mal konať v najbližších týždňoch v Budapešti, tešil. Ale pred niekoľkými dňami som sa len tak mimochodom dozvedel, že táto najvýznamnejšia „mimoriadna“ akcia v rámci celého polroka maďarského predsedníctva Európskej únie nebude.

Vždy som si myslel, že Krkonoše sú prinajmenšom od roku 1945 české hory. Chodievam sem od detstva, od sedemdesiatych rokov, otcov podnik Škoda Praha mal na Friesových búdach, na polceste medzi Špindlerovým mlynom a Pecou pod Snežkou jednu z tých typických krkonošských chát.

Od nutnosti reagovať na „generačnú výzvu" zmeny klímy sa už politická rétorika odtiahla. Investície do technológií alternatívnych energií sa už preto nepretláčajú na základe environmentálnych dôvodov. Namiesto toho počujeme o údajných ekonomických prínosoch, predovšetkým o prísľube takzvaných „zelených pracovných miest". Ani tie však nezodpovedajú ekonomickej realite.

Slovenská republika oslávila pred pár dňami 18. narodeniny. Symbolicky sme sa teda stali dospelými. Ako sme na tom?