Milujem New York. Áno, v metre kde-tu behávajú životaschopné potkany. Na bežný nákup treba odborné znalosti, pretože geneticky modifikované potraviny v USA stále nemajú jasné označenie. Januárová samovražda hackera a aktivistu, 26-ročného Aarona Swartza, mnou bytostne otriasla.

„Neříkala sem to?“ prohlásila radostně moje kadeřnice, majitelka salónu a klausovka, „vyhraje Zeman. Už je to jasný.” „Vy by ste volila levičáka?” namítl jsem. „Vy politologisti taky houbelec něčemu rozumíte,” namítla teď ona. „Dyk vlád s Klausem a nekrad. Slušnej, rovnej chlap. Na zkorumpovanou politiku svý partaje se raděj vybod a sám znechuceně odešel a moh´se držet lizu. Nic si nenakrad. A pan prezident ho doporučil!”

Už mám doma na stole pár dní rozloženú krásnu knihu Dany Bořutovej a Dušana Samuela Architekt Jurkovič. Priebežne si v nej listujem a čítam, najmä v časti nazvanej Slovanské kúpele. Koniec týždňa budem totiž tráviť v kúpeľoch Luhačovice, a to vďaka pozvaniu českej centrály cestovného ruchu CzechTourism. Nechystám sa tam iba ochutnávať liečivé luhačovické žriedla, hoci zopár pohárov Vincentky určite vypijem. V prvom rade ma do Luhačovíc ťahá Dušan Jurkovič, najoriginálnejší slovenský architekt.

Predstavte si, že si vychutnávate šunkovú bagetu kdesi na železničnej stanici a zrazu vám spadne na zem. Ak veríte tomu, že na ňu nestačia naskákať mikroorganizmy zo zeme, keď ju zdvihnete skôr, ako ubehne päť sekúnd, tak patríte medzi tých 63 percent ľudí, ktorí vyznávajú takzvané päťsekundové pravidlo.

Konštantínopol, druhý Rím, padol v roku 1453. Zničila ho prvá veľká delostrelecká paľba v dejinách, ktorá navždy zmenila vojenské dejiny. Začiatkom roka 1452 prišiel do Carihradu uhorský odlievač diel, volal sa Orbán a hľadal šťastie na cisárskom dvore. Ako jeden z narastajúcej skupiny technických žoldnierov, ktorí núkali svoje remeslo po celom Balkáne, ponúkol cisárovi Konštantínovi XI. jedno z najväčšmi cenených umení tých čias: schopnosť odlievať veľké bronzové delá.

Nobelova cena za mír Evropské unii vyvolala uštěpačné, satirické i rozhořčené komentáře, jen těch pozitivních bylo poskrovnu. Je totiž komické dávat cenu za příspěvek k složitým podmínkám míru, který je výsledkem mnoha historických a politických sil, často bezejmenných, většinou nemírových. Byl mírotvorce Gorbačov nebo Reagan? Chamberlain mnichovského míru nebo Churchill, který požadoval ozbrojený zásah proti Hitlerovi? Právě pacifisté měli přece lví podíl odpovědnosti za povzbuzení Hitlerových válečných ambic. Mír ale nemusí být vůbec pozitivní, jak dokládá Pax Romana po likvidaci římské republiky, nebo jak si jej pamatují pamětníci Tábora míru a socialismu.

Úspěch Komunistické strany Čech a Moravy v krajských a prvním kole senátních voleb spustil hotovou lavinu apokalyptického lamentování v části médií. Máme se prý pomalu připravit na celostátní vládu komunistů. Možná je namístě špetka realismu. Tak především, KSČM sice v krajích posílila a posílí i v Senátu, ale její celkové zisky nijak dramaticky nevybočují z toho, co už po roce 1989 několikrát předvedla, když dvě největší strany, ODS a ČSSD, voliče znechutily svojí politikou. KSČM dosáhla skvělého výsledku například v roce 2000, v poločase opoziční smlouvy.

Uplynulý týždeň radím medzi mimoriadne poučné obdobia, keď aj my, ľudia po štyridsiatke, zisťujeme zas a znova, ako málo vieme o svete. Nedeľa. Pochod slušných ľudí. Páči sa mi to označenie, so slušnosťou je to podobné ako s múdrosťou, každý si totiž myslí, že jedného i druhého má oproti druhým viac. Už vieme, že do kategórie slušný človek sa dostanete, ak máte nepríjemných susedov, to z vás robí niečo viac a môžete sa spojiť hoci aj s fašistami, stále ste dobrý a slušný občan. Ešte dane, treba platiť dane, to z vás tiež robí slušného človeka, to nič, že dane platia aj mafiáni, sú to zaiste slušní ľudia.

Už 21 mesiacov je Slovensko bez generálneho prokurátora, hoci Jozef Čentéš bol zákonne zvolený. Hovorí sa, že jeho menovanie odkladá prezident. Ale ten pán vždy plní len vôľu iných – a oni majú strach.

Koncom augusta sme v sýrskom mestečku Atme fotografovali dezertérov zo sýrskej vládnej armády. Mnohí z nich svoj útek plánovali niekoľko mesiacov, pretože nechceli už dlhšie zabíjať nevinných. Keď odhodili uniformu Assadových ozbrojených síl, stali sa z nich štvanci. Teraz so zbraňou v ruke bojujú proti nenávidenému režimu a dúfajú v jeho skorý pád.