Píšem, aby som sa zvečnil. Takto odpovedal Tatarka na otázku J. P. Sartra, prečo si zvolil spisovateľské remeslo. Podarilo sa. Tatarka sa zvečnil nielen ako spisovateľ, ale aj ako dôležitý spoločenský mysliteľ.

V osemdesiatke patrí k veteránom studenej vojny i literatúry. Dedič odkazu Grahama Greena, a jeden z mála autorov špionážnych trilerov, ktorý to, o čom píše, zažil. Očakávalo sa, že vydá posledné dielo a pokojne sa odovzdá dôchodku. John le Carré však opäť zamiešal karty.

Nikdy bych nevěřil, že se opět vrátí. Oni, místodržitelé nehybné moci, historičtí deterministé a budovatelé z povolání, kteří nás už kdysi v jiném světě tolik natrápili. „Budují novou identitu a pašují dějinami své kolektivní já, vtlačují se do ní, ztotožňují ji s tím, co už mají – status quo – a tvrdí tautologicky, co nejsme my, to neexistuje, ba co hůř, ani být nesmí a nebude.“ Takhle to o nich kdysi napsal nedávno zesnulý básník a můj dávný mentor, učitel a kolega, Jiří Gruša.

Túto otázku má Sinéad O'Connor dávno zodpovedanú, no predsa si ju svojím najnovším albumom How About I Be Me (And You Be You) znovu kladie.

Tak je to konečně tady, poslední (nikoli nejposlednější) summit cestu k fiskální unii eurozóny (Anglie nepodepsala) přísně narýsoval! Disciplinu předevšími i kdyby vedla k eurogeddonu! Automatické sankce za přestupky vůči maastrichtským pravidlům, kontrola státních rozpočtů z centra Unie (teď už Frankfurt), ústavní pojistky, sjednocení daní a výdajů. První krok k Fiskalunionu. Za německý požadavek sine qua non, aby se nemyslitelné mohlo stát myslitelným a Německo smělo přispívat do společné neústavní kasy. Chudáci Němci, bylo jim slíbeno, že se tak nikdy nestane, na rozdíl od Švédska nesměli ani hlasovat, a teď jim politici vnucují názor, že euro, unie i společný trh tvoří nerozbornou jednotu společné Evropy i Německa, kterou oni musí zachránit. Chtěli být dobrými Evropany a teď mají to, co popsal trefně lidový tisk: Deutschland, Deutschland, zahl´ fur alles…

Spojenie hlasovania o dôvere vláde s prijatím eurovalu malo byť posledným a najúčinnejším nástrojom, aby Dzurindova hra na psa a mačku vyústila v koalícii do víťazného konca.

napadlo mě při čtení o slovenské krizi. Pod Tatrami padla vláda, a to je větší bouřka než holandský a finský kompromis s euroskeptiky, které tamní vlády umí vtělit do politického procesu. Slovenská koaliční trojka, nepochybně zastrašená (stačí si přečíst tři týdny starý trapný rozhovor s financministrem Miklošem v českých lidovkách, kde chybu s přijetím eura nepřizná a Slováky straší), tohle neuměla, přestože možností měla několik. Natruc postavila všechno na hranu – a padla. Dobře ji tak, když je hloupá!

Svět nikdy nebude dostatečně vděčný třem velkým mužům 20. století, kteří porazili komunismus. Ano, ten neuchopitelný triumvirát lidského ducha zná v naší civilizaci snad každý – politik, papež a pisatel, prezident Ronald Reagan, Jan Pavel II. a Alexandr Solženicyn. Avšak za nimi v rozmazané dálce se skrývá ještě jeden vítěz, ještě jedna poněkud nezřetelná osoba, postava beze jména a bez tváře: mudžahedín.

Oliver Andrássy se v tomhle časopise pozastavuje nad zdánlivou nepříčetností europolitiků a zcela mrzoutsky dokládá, že za vše může většinová demokracie blbců, protože chudáci politici, mají-li uspět, tak se musí podprůměru přizpůsobit. Nevím, nevím.

Prišiel mi včera e-mailovou poštou dotazník od vydavateľstva, ktoré pripravuje encyklopedickú knihu o najvýznamnejších českých novinároch v rozmedzí rokov 1990 a 2010. Aby som si ho vraj prečítal a potom uviedol údaje na pravú mieru. Zopár nepresností a zopár úplných nezmyslov tam bolo, ale nad čím som hĺbal najdlhšie, bola humorná veta, ktorú som mal dodať na záver.