Celá diskusia o depolitizovaní štátnej správy je plná pomýlených hesiel a gýču. Obyčajní ľudia na čele s Igorom Matovičom, premiérka Iveta Radičová či poslanec Smeru Jakub Topol (v NR SR vystupuje pod občianskym menom Branislav Ondruš) by nás už naozaj mohli prestať zabávať.

A je potom, nemecký gól, Götzeho ruky zdvíhajúce trofej na majstrovstvách sveta vo futbale v Brazílii. Skončili sa stretania s kamarátmi, oblečenými vo vlajke Talianska či Kostariky, a pozeranie prenosov na námestiach. Niečo z toho vzrušenia ešte cítime, to je pravda, ale ten krik, ktorý bolo po Havane počuť, keď padol v Riu alebo Sal Paule gól, je dávno minulosťou. Párty sa skončila, zobudili sme sa do rána po opici.

Jednou z vymožeností naší údajně zkažené západní civilizace je svobodná sebekritika. V jakémkoliv konfliktu Západu s nezápadními zeměmi se tak okamžitě vynoří celá plejáda kritiků, kteří budou argumentovat, že chyba je na naší straně. Kdyby prý byl Západ vstřícnější, prozíravější a celkově tak nějak morálnější, bylo jistě možné některým konfliktům buď úplně předejít anebo je alespoň řešit jinak.

Je to tak trochu zázrak a alchýmia v jednom. Hodíte ich do vody a najprv nič. Po chvíľke sa však okolo každého zrniečka vytvorí mazľavý gel a z vody je zrazu bodkovaná bačorina. A za to všetko môžeme poďakovať výhradne chia (čítame čia) semienkam.

Fotograf, pedagog a kurátor Matúš Zajac je jméno, které bytostně spojujeme s fotografií. Vystudoval pražskou FAMU a bratislavskou VŠVU, kde se plně věnoval sociální dokumentární fotografii v ateliéru prof. Luba Stacha. Studia ukončil v roce 2003. Šest roků působil na katedře žurnalistiky Katolické univerzity v Ružomberku. V současné době pedagogicky působí na katedře žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě a fotografuje pro magazín .týždeň. V roce 2011 vydal svou první autorskou knihu Podoby viery, na které pracoval dvacet let.

S trochou sebekritiky se přiznávám, že nijak intenzivně nesleduji francouzskou společensko-vědní literaturu. Částečně proto, že jsem se nikdy pořádně neučil francouzštinu a překladem se mnohé ztrácí. Částečně proto, že považuji francouzské společensko-vědní myšlení – přinejmenším od dob Francouzské revoluce v konci 18. století (konec konců, už i před ní byl merkantilista Colbert a colbertismus něco jiného než Adam Smith) – za prapříčinu dnešních problémů Evropy.

Sú dni, keď je lepšie televízor nezapínať. Napríklad práve teraz. Stačí zapnúť televízor a zaleje nás úradná propaganda spojená s oslavou narodenín Fidela Castra a Huga Cháveza. Vysielanie štátnej televízie bude od dvadsiateho ôsmeho júla do trinásteho augusta mimoriadne nudné a plné kultu osobnosti, ideologického gýča a politickej sentimentality. Detské chorály budú spievať na slávu večného veliteľa a ľudia postávajúci na uliciach, ktorí si ich sotva všimnú, keď ich budú obchádzať, si o tom všetkom budú hovoriť anekdoty a vtipy. Biografické scény nás budú bombardovať z každej strany.

V Anglii musí premiér čas od času a zvlášť před volbami obměnit vládní kabinet, čili své ministry, aby ti špatní, to znamená kritizovaní, vypadli, a naopak, ti chválení byli povýšeni.

Raz som pri konfiškovaní harabúrd zo starého domu po jednej umretej babke vyfasovala zlaté jablko. Asi v trojnásobku životnej veľkosti skutočného jablka, kovové a pozlátené. Na podstavčeku. Vnútri bolo 6 kalíštekov na pálenku. Vyhlásila som ho vo svojom vnútornom rebríčku za vrchol gýča. V tom dome som vtedy získala aj viacero iných úlovkov, napríklad supergýčové porcelánové čajové súpravy (zvonka perleťovo tyrkysové a zvnútra zlaté...), alebo ružovú, tiež perleťovú vázičku.

Dvoupatrových domů byl ve městě všehovšudy tucet: ten, ve ktorém jsme bydleli my, dvoje kasárna pro honvéd a ještě několik veřejných budov.