Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Čo bola prvá Rzeczpospolita

.maciej Ruczaj .časopis .klub

Prvá poľská republika bola svojou rozlohou obrovským európskym štátom, svojím politickým usporiadaním bola alternatívou k západnému poňatiu západných absolutistických monarchií. O tom, čím bola táto republika v časoch svojej slávy, prečo zanikla a aké je jej dedičstvo, píše Maciej Ruczaj.

Byla jednou jedna země… A na jejím počátku svatba dvanáctileté dědičky polského trůnu a pozdější katolické světice, Hedviky z Anjou, s pohanským litevským knížetem Jogailou. Podle kronikáře se královna pokusila sekyrou prorazit hradní bránu a utéct z Krakova, aby se sňatku s pohanem starším o deset let vyhnula. Její opatrovníci – krakovští velmoži – však byli neoblomní. Polské království a Litevské velkoknížectví spojila dohoda, která časem, za vlády posledního Jagellonce Zikmunda Augusta v roce 1569 vyústila do vzniku společného státu, jenž se rozkládal na území téměř milionu kilometrů čtverečních mezi Vartou a Dněprem, od Baltského k Černému moři. Téměř čtyřsetleté období, vymezené na jedné straně svatbou Hedviky a Jogaily v zimě roku 1386, a na straně druhé abdikací posledního dědice trůnu Jagellonců Stanisława Augusta Poniatowského na podzim roku 1795 (dožil poté jako rentiér na petrohradském dvoře ruských carů), je tak dobou postupného formování, rozkvětu a úpadku jednoho z nejzvláštnějších politických projektů v evropských dějinách.

.stát založený na paradoxu
Rétorickou figurou, která tento stát nejlépe vystihuje, je paradox. Zatímco filozofové od Aristotela po Montesquieua zdůrazňovali, že „republika“ – zřízení založené na zapojení občanů do věcí veřejných – je uskutečnitelná pouze v nevelkých městských státech, rozhodla se šlechta Království a Velkoknížectví vybudovat stát, vycházející z principu spoluúčasti a volné deliberace občanů v jedné z nejrozsáhlejších evropských zemí. Vždyť Rzeczpospolitou rozlohou předčily pouze Osmanská a Moskevská říše. Aby bylo omezeno nebezpečí nadvlády jednotlivce, které zahubilo starověkou Římskou republiku, Rzeczpospolita téměř nevyužívala na obranu onoho milionu čtverečních kilometrů profesionální armádu. Občané tohoto státu – v zemích tehdejší Evropy nejpočetnější skupina obyvatel obdařených plnými politickými právy, omezená sice stavovským principem, nicméně vnitřně nesmírně různorodá, od bezzemků k vlastníkům gigantických velkostatků – sami sebe považovali za potomky starověkých Sarmatů, a to i přesto, že mluvili různými jazyky a Boha uctívali v různých chrámech. Navzdory orientálním módním trendům v oblékání, účesech či válečné výbavě se pokládali také za přímé dědice římských senátorů a svůj politický život formovali podle vzorů z Livia a Tacita. Přestože svoji zemi chápali jako antemurale Christianorum, hradby západního křesťanství před Tatary, Turky a Moskvou, vytvořili stát, jenž se v prvních staletích Gutenbergovy éry stal místem s největším počtem knih vytištěných hebrejským písmem a cyrilicí nebo dokázal úspěšně asimilovat početnou muslimskou komunitu.
Polsko-litevský stát se s podivuhodnou tvrdošíjností snažil jít proti hlavním trendům evropského politického vývoje. Ve stejném roce, kdy se pařížské ulice staly svědky masakru hugenotů během bartolomějské noci a na celém kontinentu vládla zásada cuius regio, eius religio, občané tohoto státu vyhlásili varšavskou konfederaci – potvrzení smíru mezi jednotlivými vyznáními. Polští a litevští současníci Jeana Bodina, prvního teoretika absolutní monarchie, ve svých spisech pokládají za metafyzický základ svého státu ideu svobody a krále považují za pouhého správce země svěřené mu občany. Když celá kontinentální Evropa tvořila základy centralizovaného byrokratického systému vlády, politický národ Rzeczpospolité chápal stát jako sebe-organizaci svobodných občanů, založenou na víře v občanské ctnosti spíše než racionalizovanou mašinerii. V dobách, kdy okolní země postupně odstraňovaly všechny překážky bránící jednotlivci – panovníkovi – převzít absolutní moc, jako byla církev či šlechta, Sarmaté dospěli k přesnému opaku: každý poslanec sněmu mohl svým vetem zmařit rozhodnutí většiny.

.jagellonci - republikáni proti své vůli?
Zrod Rzeczpospolité je spojen s dynastií Jagellonců. I tento fakt obsahuje paradox: Jogaila (Vladislav II. Jagello) přišel do Polského království z Litvy, tedy z kulturní oblasti, v níž byl stát vlastnictvím panovníka, do země, ve které osoba vládce a království byly již od sebe odděleny a panovník byl pouze správcem „společného dobra“. A společné začátky nebyly snadné. Když v roce 1426 král otálel s potvrzením privilegií slíbených šlechtě za uznání dědického práva jeho prvorozeného syna, delegáti šlechtického národa v Łęczycy před panovníka předstoupili a meči rozsekali dříve podepsanou dohodu o nástupnictví na krakovském stolci. Otřesený král opustil sjezd a vydal se na Litvu – podle kronikářů pevně rozhodnut se už ke svým vzpurným poddaným nevracet. Spor ukončil až Jagellův ústupek – vydání nového zákona Neminem captivabimus, zakazujícího zatčení občana bez soudního rozsudku.
Ač Jagelloncům na krakovském trůnu nebyla postupná emancipace šlechtického národa a s ní spojené omezování královské moci vždy po vůli, nepokoušeli se nikdy proces formování polské res publiky zvrátit násilím. Polské království a posléze Rzeczpospolita tak byly dlouho ušetřeny zničujících válek spojených se soupeřením krále a šlechty, jaké známe ze stuartovské Anglie či Francie doby Frondy. Právě naopak – i mezi litevskou šlechtou časem převážila touha po stejných privilegiích, jaká si vybojovali jejich bratři v Polsku, před hrdostí na suverénní statut Velkoknížectví. Poslední Jagellonec Zikmund August tak aktem Lublinské unie dovršil vývoj započatý svatbou Hedviky a Jogaily.
Jagellonské období se pro území mezi Vartou a Dněprem stalo zlatým věkem, během nějž kromě některých okrajových částí vládl mír a obě země zažívaly politický, civilizační a kulturní vzestup. Elity, stvořené jagellonskou dobou, pak dokázaly zemi provést nejistým obdobím po vymření dynastie a dokončit formování politického systému Rzeczpospolité. Koneckonců, právě v době prvního bezkráloví v letech 1572–1573, tedy potenciálního chaosu a ohrožení, přijímá šlechta deklaraci o náboženském smíru – varšavskou konfederaci –, ustanovuje pravidla volby krále celým shromážděným „politickým národem“, tohoto „nejpozoruhodnějšího spektáklu tehdejšího světa“, a konečně shrnuje ústavní řád země do de facto smlouvy mezi každým novým panovníkem a jeho poddanými.
Historici se už více než dvě století přou, zda byla Rzeczpospolita projektem, jenž selhal, nebo se pouze rozpadl pod tlakem vnějších okolností. Každá doba přicházela s jiným vysvětlením velké katastrofy 18. století, která středovýchodní Evropu proměnila v mocenské vakuum zbavené vlastní subjektivity, v „černou díru“ mezi Berlínem a Moskvou. Byla příčinou příliš rozbujelá svoboda, v níž snad až přehnaná nedůvěra k vrchnosti vedla k ochromení všech funkcí státu a znemožnila modernizaci – jak se domnívali konzervativní historici v 19. století? Nebo tíživá situace poddaných, kdy stát svobodných občanů těžil z ekonomiky založené na nevolnické práci – jak jako první tvrdili marxisté? A to především v případě, že spojíme „třídní“ interpretaci s náboženskou a etnickou, neboť právě tyto tři faktory zavdaly příčinu k ukrajinskému kozáckému povstání, jehož výbuch v roce 1648 znamenal počátek konce Rzeczpospolité? Či snad rozhodující roli hrála geopolitika, prostá skutečnost, že stát balancoval na nestabilním spoji civilizačních tektonických desek: na pomezí západní – latinské, východní – pravoslavné a islámské – turecko-tatarské civilizace? Faktem zůstává, že velké vítězství u Vídně v roce 1683, kdy armáda Rzeczpospolité zastavila poslední turecké tažení Evropou, bylo také poslední demonstrací její velmocenské pozice. Jen o dvě desetiletí později se prostor dávného jagellonského panství stává pouhým bojištěm cizích armád, válčících v severní válce, a země postupně ztrácí svoji suverenitu.
Kniha se na tuto – především pro polské historiky tolik palčivou – otázku po příčinách pádu jagellonského projektu nepokouší odpovědět. Nejedná se ani o dějiny části středovýchodní Evropy pozdního středověku a raného novověku. Vypráví spíše příběh idejí, které stály na počátku Rzeczpospolité obou národů, představuje je v jejich postupném vývoji během jagellonské doby, snaží se je uvést do kontextu dějin evropského politického myšlení a konečně sleduje i jejich život postmortem – v politické realitě a kolektivní paměti národů středovýchodní Evropy.
Svazek Polska a Litvy vznikl v podstatě kvůli geopolitické nutnosti: obě země ve druhé polovině 14. století žily pod neustálou hrozbou ze strany expanzivního souseda – Řádu německých rytířů, jenž odřízl Polské království od moře a pohanským Litevcům chtěl připravit stejný osud jako předtím příbuznému kmenů Prusů. Také Lublinská unie o dvě století později byla do velké míry podmíněna geopolitikou: litevské elity si následkem vleklého konfliktu s Moskvou o Livonsko v šedesátých letech 16. století stále silněji uvědomovaly, že Velkoknížectví není samo schopno vzdorovat politice „sbírání ruských zemí“, kterou panovníci z Kremlu zdůvodňovali svoji teritoriální expanzi. Nicméně geopolitika nevysvětluje v tomto případě vše. Stanisław Orzechowski, jeden z tvůrců republikánského kréda, shrnul v dobách vlády Zikmunda Augusta podstatu sarmatského sebevnímání a základy politického zřízení Rzeczpospolité následujícím způsobem:
„Národové jiní převyšují nás, Pánové a Bratři, úrodností polí, hojností zlata a sílou pevností. Svoboda však, nejvyšší dobro mezi všemi dobry, je vlastnictvím rodu vašeho a jména vašeho. Natolik veliká jest, že svoboda jiných národů by se vám zdála ve srovnání s ní otroctvím nesnesitelným. Chtíce sdílet sladké plody této svobody, mnohé provincie připojily se k vám a odevzdaly se pod vaši vládu. Nikoli díky moci zbraní, ale díky velikosti vaší svobody.“
Dvěma pilíři, o něž se opírá „jagellonské dědictví“, tedy jsou: 1. idea státu jako prostoru svobodné organizace a svobodného rozhodování občanů, 2. idea mírové integrace a soužití etnicky a nábožensky odlišných skupin. Tyto dvě základní myšlenky se odrážejí i ve struktuře knihy.

.odkaz jagellonské epochy
Jagellonské dědictví bylo na první pohled nenávratně ztraceno. Ideu svobodné res publiky smetly okolní absolutistické mocnosti, ale nutno podotknout, že již dříve ji odsoudila k zániku neschopnost jejích vlastních občanů dostát vysokým etickým požadavkům angažované účasti na správě věcí veřejných. Svoboda se proměnila v anarchii, obhajoba svobody se stala záminkou pro realizaci soukromého, nikoli obecného dobra. Po pádu Rzeczpospolité pak myšlenku společného soužití národů středovýchodní Evropy odmítla nacionální hnutí Poláků, Litevců, Bělorusů a Ukrajinců, která se probouzela ve stejné době. Poslední stopy multikulturního dědictví zničilo 20. století, během nějž se území mezi Vislou a Dněprem stalo dějištěm – slovy Timothyho Snydera – „největšího masakru v dějinách Evropy“, páchaného dvěma totalitními systémy. Symbolickým epitafem za tímto dědictvím jsou náhrobní kameny vztyčené nad masovým hrobem důstojníků povražděných v Katyni: na čtyřech kamenných deskách jsou vedle sebe vyryty latinský a řecký kříž, Davidova hvězda a půlměsíc.
Lze však dědictví jagellonské doby považovat za uzavřenou minulost? Osvícenci, kteří ovlivnili podobu mentální mapy Evropy i pro nadcházející staletí, v konfrontaci s dožívajícím obrem První Rzeczpospolité rádi psali o anachronické podstatě jejího politického modelu. Pád Rzeczpospolité tak mohl působit jako důsledek nevyhnutelných zákonů dějinného pokroku. Současné myšlení však princip „jediné a nevyhnutelné“ cesty vedoucí k modernitě zpochybnilo. Z tohoto hlediska se může ukázat, že – slovy polského filozofa – „cesta vedoucí od polské anarchie k současné demokratické polyarchii se zdá mnohem kratší než cesta vedoucí ke stejnému cíli od ruské autokracie či pruského vojenského státu“. Texty uzavírající obě části této knihy ukazují na trvalý odkaz, jenž První Rzeczpospolita otvírá pro budoucnost. Étos svobody „vtělující se do všech institucí veřejného života“ se stal duchovním jádrem polské společnosti během dvou století téměř neustálé nesvobody. Ať už na praporech Solidarity, nebo dalších a dalších generací proti-imperiálních povstalců ho ztělesňovalo volání po důstojnosti jednotlivce a společenství, jehož základem bylo a je – jak v individuálním, tak kolektivním rozměru – „rozhodovat o sobě samém“.

Maciej Ruczaj/
Autor je poľský politický vedec a literárny kritik, pracuje v poľskom inštitúte v Prahe. Študoval politológiu a anglickú a írsku literatúru na Karlovej univerzite v Prahe. Ako editor sa podieľal už na vydaní dvoch antológií súčasného poľského politického myslenia a esejistiky, ktoré vyšli v brnianskom vydavateľstve CDK pod názvom Pravým okem  (2010) a Návrat člověka bez vlastností (2010). Publikovaný text je úvodnou kapitolou ku knihe Jagellonské dědictví (2012), ktorá práve vyšla v brnianskom CDK a ktorú Ruczaj editorsky zostavil.  Maciej Ruczaj je ženatý, má jedno dieťa a žije v Prahe.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite