proč je Ukrajina pro Rusko důležitá? Z řady důvodů. První důvod je vojensko-bezpečnostní, jelikož Ukrajina je západním sousedem. Ať v Rusku vládne kdokoliv a jakýkoliv režim, je nutno si říci, že starost o západní hranice je naprosto pochopitelná. Ukrajina vždycky tvořila nárazník pro hrozby ze západu a dlužno dodat, že Rusko ze Západu skutečně několikrát napadeno bylo – např. Švédy či Napoleonem. Z jihu/jihozápadu existovala osmanská hrozba a ostatně rusko-turecké války byly jedním z ne zcela nepodstatných příběhů 19. století.
Klíčová byla také díky přístupu k Černomoří, a tudíž skrze turecké úžiny k teplým mořím, jakkoliv v tomto ohledu byl ještě významnější Krym, který se stal součástí Ukrajiny až v 50. letech.
I v dobách SSSR byla Ukrajina hlavním nárazníkem pro případný vojenský útok ze západního směru, a navíc šlo o jednu z hlavním průmyslových i zemědělských základen celé bolševické říše. K tomu je třeba dodat, že to byla druhá nejlidnatější svazová republika.
Rusko se ze západu zkrátka cítí ohroženo, respektive zranitelné, a Ukrajina je (spolu s Běloruskem) jádrem těchto obav. Například svého času japonské anebo potenciálně čínské choutky na ruský Dálný Východ v sobě neměly nikdy takovou fatálnost, protože jsou podstatně dál od jádra ruského osídlení a od Moskvy. Peking je vzdálen od Moskvy autem kolem 7300 km, Kyjev ani ne 900 km. Pro Rusko jsou jeho zájmy v tomto regionu v mnoha ohledech existenční. Tak to prostě je.
asijská „supervelmoc“
Ukrajinu a Rusko pojí velmi úzké vztahy – historické, kulturní, politické i ekonomické. Ukrajina je důležitá pro sebepojetí Ruska – historické a velmocenské. Bez nadvlády nad Ukrajinou o sobě Rusko nemůže uvažovat jako o supervelmoci, a dokonce ani eurasijské velmoci. Je pouze velmocí asijskou. Jeho mezinárodní prestiž tedy ztrátou Ukrajiny v roce 1991 dramaticky oslabila a z vojensko-strategického hlediska se stalo zranitelnější, jelikož přišlo o onen cordon sanitaire – nárazníkovou zónu.
Dokud v Kyjevě nevládla vysloveně protiruská vláda, nebyl problém tak palčivý. Potíže pro Rusko nastaly v momentě, kdy na Ukrajině začaly sílit prozápadní nálady. A pro ukrajinskou teritoriální integritu bylo vždy velmi riskantní, že štěpení „prozápadní vs. provýchodní směřování“ se poměrně dobře dělilo geograficky. Západní polovina země více tíhla k Západu a východní naopak. Ukrajina v tomto ohledu nebyla nikdy zcela jednotná, a i z řady dalších důvodů (včetně stalinské národnostní politiky vrcholící nejprve genocidou v době hladomoru a následně tzv. Velkým terorem) šlo o vnitřně ne zcela kompaktní státní útvar, což ho vždy oslabovalo. A Rusko, nota bene putinské Rusko, nehodlalo připustit, aby Ukrajina byla protirusky orientovaná, když už nemůže být přímo ruská.
První velkým otřesem z hlediska tohoto elementárního ruského zájmu byla tzv. Oranžová revoluce v roce 2004 a ještě větším pak její pokračování o 10 let později – Majdan. V reakci na takto prudké trhnutí Ukrajinou směrem na západ Kreml přistoupil jednak k anexi Krymu důležitého pro jeho černomořskou flotilu a jednak rozehrál či pomohl rozehrát separatistickou, potažmo iredentistickou válku na Donbase (byť ta měla řadu specifických vnitroukrajinských příčin, především v podobě vlivových střetů mezi různými ukrajinskými oligarchy).
Ruský zájem o Ukrajinu a dominanci nad ní je tedy z geopolitického a vojensko-strategického hlediska přirozený. To je potřeba brát jako fakt. Můžeme nesouhlasit s postupy, strategiemi, taktikami, praktickými kroky, charakterem ruského režimu, ale ten zájem je naprosto přirozený a realizoval by ho prakticky jakýkoliv ruský vládce.
nenahraditelný Sevastopol
Z výše uvedených důvodů se Rusko vždy snažilo o politický vliv v zemi. A události Oranžové revoluce (potažmo později Majdanu), které směřovaly proti jím preferovanému prezidentskému kandidátovi Viktoru Janukovyčovi, byly velkou ranou ruským zájmům (stejně jako další tzv. barevné revoluce v Gruzii 2003, Kyrgyzstánu 2005, a vlastně i Arménii 2018).
Z geopolitického, potažmo geostrategického hlediska je nepochybně důležitý Krym. Pod správu Ukrajinské SSR jej převedl N. S. Chruščov v roce 1954, nicméně po rozpadu SSSR řada ruských nacionalistů, ale i vojenských stratégů a zahraničně-politických poradců začala požadovat návrat Krymu pod ruskou svrchovanost. Krym, hlavně přístav Sevastopol, je klíčový díky vlivu v Černomoří. Především pro vojenské námořnictvo není nahraditelný žádným podobným přístavem ve východním Černomoří na ruském pobřeží. Tam je relativně mělká voda, což je pro kotvení těžkých bitevních lodí překážka. Rusko má na Ukrajině také nemalé geoekonomické zájmy, což souvisí především s energetickými surovinami a jejich transportem. Ukrajinské produktovody byly vždy klíčové pro dodávky zemního plynu pro zákazníky ve střední a jihovýchodní Evropě. Kyjev za to samozřejmě dostával tranzitní poplatky, a to v řádech miliard dolarů. V polovině roku 2021 situaci ovšem zásadně mění projekt Nord Stream 2, který jde pod Baltem přímo do Německa, čímž význam Ukrajiny pro Rusko jako producentskou zemi výrazně klesá.
Rusko má na Ukrajině také nemálo soukmenovců. Podle sčítání z před 20 let na Ukrajině žije cca osm milionů Rusů, navíc další miliony mají v tomto ohledu ne zcela ujasněnou identitu a obrovské množství smíšených sňatků a důsledky stalinských deportací situaci činí ještě složitější. Rusko si každopádně činí nárok na to být ochráncem těchto skupin populace. V situaci, kdy navíc na Ukrajině došlo ke krokům komplikujícím pozici obecně rozšířeného ruského jazyka, došlo ještě k dalšímu prohloubení napětí. Nehledě na skutečnost, že ruštinu k běžné každodenní komunikaci používá i mnoho lidí, kteří se jinak považují za Ukrajince. Mnozí ji mají dokonce jako první jazyk. Ostatně i hustě protkané příbuzenské vztahy činí Ukrajinu v ruských očích čímsi unikátním – s žádným jiným postsovětským státem tolik příbuzenských vazeb Rusko nemá.
Nikoli nepodstatná je i historická a identitární rovina vzájemných vztahů. Kyjevská Rus je považována za první státní útvar v prostoru ruského impéria. A Kyjev má v tomto ohledu stejnou ideovou i emocionální váhu jako Moskva a St. Peterburg. Kyjevská Rus je zkrátka historickým, náboženským a kulturním základem pro východní Slovany, kteří spolu po staletí udržovali opravdu blízké styky.
Ruská snaha dostat pod svoji plnou kontrolu Ukrajinu (což nutně neznamená přímé fyzické připojení) je tedy do značné míry revanšistická. Je to snaha o revanš za dění po rozpadu SSSR, snaha stát se opět supervelmocí a získat zpět ztracenou prestiž. V tomto ohledu je ostatně celá putinská éra revanšistická, především „druhý Putin“, který se vrátil do prezidentského křesla po medvěděvovském intermezzu. Obsazení Krymu byl naprosto jasný krok a díky plné faktické suverenitě může Rusko na Krymu svoji vojenskou přítomnost posilovat velmi zásadně, což lze následně projektovat lepším přístupem nejen do Černomoří, ale i Středomoří, a to znamená i do Severní Afriky a na Blízký a Střední Východ.
Na Donbase je situace složitější, především tedy, co se budoucnosti regionu týče. Ruským cílem může být mnohem více neustálá politická nestabilita na Ukrajině způsobená zakonzervováním situace a existencí de facto států, než přímé připojení DNR a LNR. Ostatně tato skutečnost se vyjevila poměrně dobře v době deeskalace války, což zklamalo celou řadu přesvědčených velkoruských nacionalistů, kteří opravdu snili o přímém připojení tzv. Novoruska k Rusku.
Ale znovu – klíčovým cílem putinského Ruska je nikdy nedopustit, aby se Ukrajina stala protiruskou, a to v očích Kremlu zároveň znamená, že nesmí být nikdy prozápadní, natož do západních struktur přímo integrovaná. Putinovo loňské vyjádření, že „Rusové a Ukrajinci jsou jeden lid, který obývá ten samý historický a duchovní prostor“, je v tomto ohledu zcela jasné. Jde o zachování Ukrajiny pod svým vlivem, aby zůstala součástí „russkogo mira“, ruského světa, aby se neintegrovala do západních struktur, především ne do NATO. Případný relativně úspěšný posun Ukrajiny na Západ by vlastně znamenal úspěch Majdanu a inspirační potenciál barevných revolucí pro Rusko je ta největší obava Vladimira Putina, a to už právě od předchůdkyně Majdanu, od Oranžové revoluce před téměř 20 lety.
chce Rusko invazi a chce invazi přímo Putin?
Rusko opakovaně popírá, že by plánovalo vojenskou invazi, aby prozápadnímu směřování Ukrajiny zamezilo. Nicméně důkazy o přesunech vojenských sil k ukrajinským hranicím jsou zkrátka nepopiratelné – zhruba 130 000 mužů, tanky, bojová vozidla pěchoty, raketomety a další výzbroj. K tomu je třeba dodat i přesun jednotek a raket země vzduch S-400 do Běloruska. K těm pohybům nedochází jen tak. Navíc Bělorusko sousedí s členskými zeměmi NATO – Litvou, Lotyšskem a Polskem. Rusko přesunuje i námořní síly v Azovském a Černém moři. Provádí také cvičení v Atlantiku a Pacifiku, a také s Číňany v Arabském moři. Vojenská cvičení probíhají také na jihu Ruska a na Kavkaze. To je skutečně nestandardní aktivita.
Cílem Ruska samozřejmě nemusí být použití vojenské síly přímo k boji, ale může sloužit primárně k zesílení diplomatického nátlaku. A je dost pravděpodobné, že tomu tak je, protože plnohodnotnou vysoce intenzivní válku, natož za jistých okolností přímo s NATO, Putin rozhodně nevidí a ani nemůže vidět jako ideální variantu vývoje. Diplomatický nátlak, strašení zbraněmi, omezené ozbrojené akce ve východní části Donbasu, vyvolávání atmosféry strachu různými diverzemi, to všechno je reálné, ale plnohodnotná válka, natož nějaký pochod až na Dněpr, je málo pravděpodobná. Vyloučit ji zcela nejde, ale stávající koncentrace sil u ukrajinských hranic je jednoznačně nedostatečná k tomu, aby Rusko obsadilo celou Ukrajinu. Je to dostatečné k tomu, aby obsadilo klíčové pozice, které by propojily skrze Donbas Rusko s Krymem, ale i to by bylo v případě ukrajinského odporu velmi náročné.
Vypuknutí velkého ozbrojeného konfliktu není skutečně v zájmu žádného ze zainteresovaných aktérů, a to ani Ruska. Byť je třeba upozornit, že autor této stati se necítí být natolik insiderem, aby znal psychologické rozpoložení Putina a jeho klíčových spolupracovníků. Rusko je ovšem nepochybně slabší aktér, což ukazuje i tím, že vydírá a vyhrožuje. To většinou v mezinárodní politice dělají ti slabí, protože vědí, že zítra budou ještě slabší, a proto chtějí zachovat status quo. A Rusko opravdu oslabuje i vojensky, a to především kvůli sankcím, které na něj mají dlouhodobě naprosto zřejmý dopad.
Osamocenou Ukrajinu by ruská armáda ještě zvládla, jakkoliv bych rozhodně nezapomínal na čečenské memento, kde i přes absolutní absenci protivzdušné obrany a vůbec těžké bojové techniky na čečenské straně vykazovala ruská armáda obrovské ztráty, a to i ve druhé válce, do níž šli Čečenci v mnohem horší kondici než do první a Rusové byli už přece jen připravenější. Ale na válku se zeměmi NATO Rusko absolutně nemá, ať si píšou proruští trollové na sociálních sítích, co chtějí.
jak se do dějin zapíše Putin?
A hraje-li Moskva nyní tento diplomatický poker, musí kalkulovat s možností, že za jistých okolností se události mohou zřetězit natolik, že dojde k přímé konfrontaci s vojsky NATO. Jak řekl jeden můj nejmenovaný ruský kolega – kdyby se Putin rozhodl pro ozbrojený konflikt s NATO v čele s Američany, bylo by to rozhodnutí ve stylu kamikadze. Nicméně za jistých okolností nelze vyloučit, že by Putin raději dohrál svoji roli jako pomyslný politik-kamikadze, než aby skončil jako uličník zahnaný za plot strážcem švestkového sadu. Putinovi bude letos již 70 let a hraje o svůj zápis do ruských dějin. Jeho kroky jsou stále více řízeny tímto způsobem uvažování. Ostatně, že politika dostala přednost před ekonomikou, vidíme po celou éru „druhého Putina“, především pak od anexe Krymu. Tento až psychologický rozměr situace by neměl být podceňován. Putinova snaha zapsat se do ruských dějin jako ten, kdo znovu vrátil ruskému světu Ukrajinu, to může být obrovské pokušení. Navzdory mezinárodně-politickým a ekonomickým nákladům. A takový vývoj může skončit nepochybně velmi tragicky.
Na to ovšem může sázet i řada ruských činovníků mladší generace, která zoufale čeká na svoji příležitost v podobě generační výměny v nejvyšších mocenských patrech. A takový otřes v podobě zásadní vojenské prohry by byl ideální, aby se mohli zbavit putinské garnitury, která se ve své podstatě stala již gerontokracií. Jakkoliv s velkými ztrátami pro Rusko, dostali by se k moci. V Rusku, ale i v řadě dalších postsovětských zemí se nejvyšší elity neměnily prakticky od gorbačovovské, či raně jelcinské éry. Jsou tvořeny čekisty, nomenklaturními kádry a gangstery – těmito třemi sociálními vrstvami. A ty rozhodně nemají zájem na nějaké transformaci a žádné další politické či zájmové skupiny nehodlají pustit ani ke zdrojům, ani k podílu na moci.
Odstavit je lze tedy jedině násilím, případně velkým celospolečenským otřesem. A otřes v podobě vojenské porážky by totální změnu elit nejspíše přinesl. I takové, poněkud psychologizující, úvahy je třeba při přemýšlení nad tím, zda dojde k ruské invazi, brát v potaz.
jaké mohou být ruské geostrategické vojenské cíle
V Moskvě bezesporu rozpracovali potenciální strategické i takticko-operační plány na několik variant vojenské operace a celkového vývoje, ty jsou ovšem pochopitelně tajné. I přesto jsou předmětem celé řady debat a analýz světových zahraničně-politických a vojenských expertů.
Hodně se operuje s tím, že Rusko ozbrojené síly používá pouze jako bluf, jako pomyslnou karu v diplomatickém pokeru, a stáhne je, respektive sníží jejich počet v momentě, kdy vyjednávání dopadnou z jeho úhlu pohledu uspokojivě. Otázka v této souvislosti panuje ohledně de facto států na Donbase. Není příliš pravděpodobné, že by Rusko v dohledné době souhlasilo s reintegrací DNR a LNR do Ukrajiny, nejreálnější je, že i přes snížení mezinárodního napětí bude Rusko nadále podporovat místní „opolčence“ a v případě nutnosti zde provádět různé skryté či černé operace. Není ani vyloučeno, že na území obou neuznaných států může poslat své konvenční síly pod hlavičkou „mírových sil“ a nestáhne je, dokud Kyjev neustoupí.
Plány jsou bezesporu vytvořeny na obsazení pásu území od DNR ke Krymu, tzn. celé pobřeží Azovského moře s přístavy Mariupol a Berdjansk a nejspíše i s městem Melitopol. Tento vývoj považuje autor toho textu ve střednědobém horizontu za dosti pravděpodobný, jelikož je potřeba zajistit stabilní zásobování Krymu, především pitnou vodou, které je na poloostrově velký nedostatek a různé inženýrské sítě jsou propojeny s Ukrajinou, jelikož Chruščov a jeho následovníci s rozpadem SSSR zkrátka nepočítali.
Další variantou je obsazení celého ukrajinského pobřeží, tedy nejen azovského, ale i černomořského, kdy by bylo Rusko propojeno s letitým proruským de facto státem Podněstřím a do ruských rukou by padla i jazykově převážně ruská Oděsa a logicky i Cherson. Ukrajina by tak byla zcela odříznuta od moře. Rusko by se ovšem vyhnulo velkým a riskantním bitvám o Charkov a Kyjev.
Další variantou, ke které existují s největší pravděpodobností vypracované plány, je zabrání území až po Dněpr, z čehož nevyhnutelně vyplývá i zabrání ukrajinského pobřeží. Přinejmenším azovského, ale při tak velkém nasazení vojenských sil i politického kapitálu by opět šlo nejspíše o zábor celého pobřeží až po Podněstří. Inkorporace takového území do Ruské federace by již byla velkou geopolitickou změnou a zbytek Ukrajiny by byl jen obtížně ekonomicky životaschopný. V takovém případě bychom byly svědky již skutečně velké konvenční války s obrovskými ztrátami na životech.
Vyloučena není ani méně rozsáhlá operace, která by obsadila co nejvíce území na západ od DNR a LNR a vytvořil by se jakýsi „větší Donbas“. Nicméně tato varianta by měla opět smysl pouze v případě, že by došlo k suchozemskému spojení Krymu a vlastního Ruska.
Varianta obsazení celé Ukrajiny a vytvoření nějakého Východoslovanského svazu, obdoby ruského impéria složeného s Velké Rusi, Malé Rusi a Bílé Rusi, je varianta v dohledné době opravdu nepravděpodobná. Nicméně myslet si, že nad ní kromě různých velkokoruských nacionalistů nepřemýšlí, samozřejmě v rámci svých myšlenkových paradigmat, i vojenští stratégové, by bylo naivní.
je Rusko invaze schopno?
Přes všechny výše řečené možnosti by stálo za to si ruské přemýšlení a plány aspoň trochu zeschematizovat a podívat se na možnosti, které by přineslo rozhodnutí Ruska přistoupit k velké invazi se snahou dosáhnout Dněpru a Podněstří.
Opět – ruské vojenské plány jsou samozřejmě tajné, ale vojenští experti napříč světem mají určité pohledy na to, jak by to mohlo konkrétněji vypadat. I ukrajinská strana zveřejnila svůj pohled, jak může být invaze provedena. Kdyby se Rusko rozhodlo zaútočit přímo na Kyjev, snažilo by se jej izolovat a případně přímo okupovat vpádem ze tří směrů. Zaprvé postupem z Krymu na sever, z Běloruska na jih a od Volgoradu (potažmo Rostova, Doněcka a Bělgorodu) na západ. Kyjev by byl obklíčen a celá řekněme levobřežní Ukrajina (byť historicky to 100% tomuto pojmu neodpovídá) by byla pod kontrolou Ruska.
Ze severu na jih jde hlavně o cestu z Běloruska, samozřejmě za předpokladu, že by dal Lukašenko zelenou, a jednotky by postupovaly od Mazyru přes Korosten a napadly by Kyjev vlastně od západu/severozápadu. Druhou větví postupu ze severu by byl směr od Nových Jurkoviči v Brjanské oblasti, které leží prakticky na ukrajinské hranici a poblíž rusko-ukrajinsko-běloruského trojmezí. Vojska by postupovala na Kyjev přes Černihiv. Třetí větví severní fronty by byl postup od ruského Trojebortnoje přes ukrajinské Kolotop a Nižyn. Opět na Kyjev.
Východní fronta, nebo též Centrální směr, kdy by vojska postupovala na západ, má také tři větve. První od Bělgorodu, byť ten lze částečně subsumovat i pod severní směr, by směřoval na Charkov a Poltavu až po Kremenčuk na březích Dněpru. Druhá větev by směřovala od Doněcka, respektive skrze něj na Záporoží, případně i na Dnipro, čili by tato větev mohla být rozvinuta na dva podsměry. A třetím směrem by byl postup vedoucí od Rostova (případně už od Volgogradu) směrem na Mariupol a Berdjansk a Melitopol. Čili podél azovského pobřeží. Tím by došlo k pozemnímu spojení Ruska s Krymem.
Jižní fronta by postupovala na sever z Krymu, a to dvěma směry. Jeden opět na Melitopol, kde by se jižní a východní fronta setkaly. Druhý směr by postupoval na Cherson, tzn. více na severozápad od Krymu a směrem k Podněstří. Jižní fronta by bylo pro Rusko nejnáročnější z logistického hlediska. Podél Azovského moře není dostatek železničního spojení žádoucím směrem.
Nicméně je třeba zmínit, že zde existuje několik strategických problémů. První je nepochybně logistický. Manévry a boj vedený ve vysoké intenzitě by vyžadovaly zásobování, a to tedy ze tří velkých směrů na poměrně dlouhé vzdálenosti. Zpočátku by bylo nutno zajistit zásobování především palivem a mazivy. Jakmile by se dosáhlo Kyjeva, boje by se zintenzivnily a pohyb a manévrování snížil. A v takové situaci by se logicky zvýšila potřeba munice. A jakákoliv nekoordinovanost, výpadky a další problémy, jejichž riziko by bylo tím vyšší, čím úpornější by byl ukrajinský odpor, by ruské válečné úsilí hodně komplikovaly.
Dále je třeba zmínit, že válku vedenou na třech frontách by vedly nevyzkoušené jednotky. Od 2. světové války Rusko nevedlo takový typ konvenční manévrové války, a ani žádný z jeho velitelů nemá s válkou vedenou mnoha divizemi zkušenosti, jakkoliv jsou to velitelé nepochybně patřičně vzdělaní. Čečenské války měly jiný charakter, Afghánistán také nebyl příkladem manévrového válečnictví o mnoha divizích. Navíc to jsou už starší příběhy. V Afghánistánu současní nevyšší velitelé sloužili maximálně na poddůstojnických postech nebo tam často nesloužili vůbec. Náčelník generálního štábu Gerasimov měl první válečnou zkušenost až z druhé čečenské války, velitel západního vojenského okruhu Alexandr Žuravljov až z intervence v Sýrii. Velitel Černomořské flotily Admirál Igor Osipov je zcela bez válečných zkušeností, není mu ještě 50 let, nezažil reálně už ani službu v sovětské armádě. A manévrové válečnictví vyžaduje velmi zkušené velitele schopné strategického uvažování. A jak známo, výborný taktik nemusí být vůbec dobrý stratég. Tím spíše, když má pod palbou nezkušené jednotky.
Také je potřeba brát v potaz, že válka, hlavně rozsáhlejší, by pro Rusko byla ekonomicky velmi zatěžující. I proto, že by se bezesporu ještě více omezily styky se Západem, pravděpodobně by došlo k přitvrzení sankcí a ruské hospodářství rozhodně nepatří k nejsilnějším, nejvýkonnějším a nejsoběstačnějším. Spíše naopak. Ostatně jedním z dějinných traumat Ruska je skutečnost, že se sice prakticky vždy jednalo o velmoc vojenskou, ale hospodářskou velmocí nebylo nikdy.
závěrem: Spouštěčem může být takřka cokoli
Pokud toto opravdu berou v Kremlu vážně, znamená to, že Kreml hraje opravdu diplomatický poker se snahou stupňováním svých požadavků a napětí dosáhnout toho, aby se Ukrajina nevymanila z ruského vlivu. Sázet může i na vnitropolitický rozkol na Ukrajině a posílení proruských kruhů. Zde je ale problém, že za posledních osm let od anexe Krymu proruské nálady v ukrajinské populaci hodně poklesly. A to i mezi těmi, kteří by v roce 2014 Putina klidně uvítali až v Kyjevě. Společenské nálady se skutečně hodně změnily.
Dále musí Rusko chtě nechtě kalkulovat s Američany. Ti tam sice svoje jednotky podle autorova názory nepošlou, ale kdyby hypoteticky ano (a řetězec bezpečnostních dilemat a miskalkulací k tomu teoreticky dospět může), tak na to Rusko absolutně není připraveno. Americká armáda je bojově zkušenější, mnohem lépe připravená a její letecká a raketová síla je obrovská. Dost na to, aby vše, co Rusko potřebuje k velkým manévrovým operacím, zásadně oslabila. Jak obrněnou techniku, tak logistické zabezpečení. Ať je to ve skutečnosti jakkoli, Rusko musí USA prostě do svých válečných kalkulací zahrnout. Včetně možnosti americké intervence přímo na Ukrajině. A USA ji vysloveně zcela nevyloučily. Ostatně přesuny sil NATO na východní křídlo jsou jednoznačné a také pochopitelné.
Aktéři v takových případech již jednají podle klasické logiky bezpečnostního dilematu. Klíčoví aktéři vůči sobě pociťují nejistotu, nedůvěru a vzájemné obavy a na každé opatření jedné strany ta druhá reaguje protiopatřeními. A dochází-li ke krokům, jako je posilování vojenských kapacit a jejich přesuny, situace se stává velmi nebezpečnou a výbušnou a k eskalaci násilí pak často stačí relativně drobné incidenty. Vzpomeňme na dění před první světovou válkou.
Tady je to velké riziko pro mezinárodní bezpečnost. Spouštěčem může být ve stále více vybičované atmosféře téměř cokoliv. Jedna sabotáž, intenzivnější přestřelka na frontové linii na Donbase či v Luhanské oblasti, komunikační nedorozumění při linii velení či vzájemné vnitřní spory, ať na té či oné straně. A to hovořím o situaci, kdy onen spouštěč bude ze strany nejvyššího vedení spíše nezamýšlený.
Pokud dojde k jasnému politickému rozhodnutí například v Kremlu, že má být invaze opravdu vědomě zahájena, najde se téměř jakýkoliv spouštěč. Autor podporuje diplomatické řešení, nicméně akceptoval-li by Západ kremelské požadavky na navrácení statu quo do roku 1997, může celé NATO rovnou rozpustit. Je ovšem nepravděpodobné, že to Západ udělá, jakkoliv takové Německo, ale i Francie, jsou naladěny mnohem kompromisněji než angolsaské křídlo či třeba Polsko. Je ale samozřejmě dost možné, že Západ nakonec obětuje Ukrajinu v tom smyslu, že fakticky na její integraci do západních struktur rezignuje. A je ostatně i na uvážení Kyjeva, zda může dlouhodobě koexistovat vedle nepřátelsky naladěného vojensky mocného jaderného souseda. To je prostě geopolitická realita, jakkoliv se nám takové tvrzení může zdát až příliš cynické.
Článok sme zverejnili so súhlasom hlidacipes.org
Ak si predplatíte tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.