Čína se inspiruje myšlenkami Třetí říše

první týden nebo dva houbovitá síťovina postupně prorůstá vlhký půdní substrát, aby nakonec podhoubí za jeden až dva dny, či dokonce jen několik hodin vychrlilo nad zem kloboučky, které pak omylem považujeme za „samotnou věc“.

Podobně i současné čínské převýchovné internační tábory, orwellovský systém špehování či projevy imperiálních choutek nevyrašily zničehonic. Jen vyklíčily z již déle se formujícího ideologického půdního substrátu, který už mnoho let důkladně prorůstá myšlenkami „Hitlerova filosofa“ Carla Schmitta (1888 – 1985).

Na úvod uklidníme alarmisty před hrozbou, že nám „za humny“ vyrůstá nová Třetí říše. Tu dovede ze dne na den vybudovat jen západní modernita, která je jediná schopná čistě na základě pojmového myšlení rozpracovat teoretický model a následně do něj napasovat vnější skutečnost a zcela přebudovat sociální svět.

Metafyzika západního myšlení je tomu původnímu čínskému pořád cizí, proto se pod „ideologickým dovozem“ myslí spíš přejímání jednotlivých konceptů, teorií, ideových vlivů, způsobu myšlení či přibližného politického směrování. Ty sice taky dovedou ovládnout mysl hostitele a v konečném důsledku mohou být neméně nebezpečné, jen jejich případné politické následky nevyrostou „hurá-systémem“ evropských idealistických budovatelů totalitárních režimů, ale organičtějším a do veliké míry i nezamýšleným vývojem.

kdo je Schmitt?

Zatímco levicového Marxe zná každý, o odkazu jednoho z hlavních ideových otců extrémní pravice a „Hitlerova filosofa“ se toho tolik neví. Alespoň v kostce si tedy připomeňme teorii Schmittova autoritářského etno-nacionalismu.

Tento právní teoretik podmiňoval demokracii již dopředu existující společenskou homogenitou a politiku stavěl na rozdělení lidí na přátele a nepřátele. Z toho vyplýval permanentní pocit ohrožení a krizového stavu, který si vyžaduje silného vůdce schopného vypořádat se s nebezpečími. Takový vůdce podle Schmitta nemůže být omezován právními mantinely, musí to být suverén nadřazený právu a schopný právo suspendovat ve „výjimečném stavu“ (Ausnahmezustand). Takový vůdce smí i vyjímat člověka zpod ochrany práva –  až do postavení římskoprávního „Homo sacer“ (vyloučeného člověka, kterého může každý beztrestně zabít).

Toto nadřazené postavení politické vůle vládce má kořeny v hlubší Schmittově „politické teologii“ a vychází z konceptu Boží vůle, konkrétně zásahu její vyšší moci. V teologii pak Schmitt nachází původ jak všech politických konceptů, tak i státu. Jeho ústřední argumentační metodou je „důkaz z nutnosti“ (ne v logickém smyslu). Podle tohoto důkazu dostatečná příčina (skupinové přežití založené na ochraně identity a zachování pořádku) ospravedlňuje použití každého nutného prostředku, respektive počtu mrtvých. A zatímco v liberálním pojetí se společnost skládá z plurality autonomních interagujících oblastí (ekonomika, kultura, náboženství atd.), Schmitt vychází z priority společenského celku, kterému se má vše podřídit.

jak se Schmitt dostal do Číny?

Jak se ale již téměř století staré krajně pravicové evropské myšlenky slučují s asijským režimem, který navíc na rozdíl od upadajícího meziválečného Německa prochází nepřetržitým obdobím hospodářského rozmachu? Recepci Schmitta v Číně analyzuje právní teoretička Flora Sapio v eseji Carl Schmitt in China.

Klíčový byl nástup Si Ťin-pchinga k moci na přelomu let 2012 a 2013, odstranění omezení prezidentského funkčního období a posílení jeho pravomocí před dvěma lety. To se jen naplno projevila důkladná intelektuální transformace, která skrytě před pohledem Západu probíhala přibližně od přelomu tisíciletí.

V Číně Schmittovi nehrozila veřejná diskreditace z důvodu jeho spojení s nacistickým režimem. I sám Adolf Hitler se v postmaoistické Číně těšil popularitě. A v čínských duchovních dějinách je přítomen sen o bohatství a moci, které dovede „čínská duše“ dosáhnout očištěním se od „znečišťujících vlivů“. Hledání vlastní identity a řádu, které umožní společnosti dojít k míru a prosperitě, se tak, podobně jako ve Schmittově myšlení, uskutečňuje v negativním vymezování se vůči něčemu vnějšímu či „znečištěnému“. Boj proti tomuto „znečištěnému“ má sám o sobě pozitivní „sociálně-konstitutivní“ funkci. A i když Schmitt na rozdíl od čínské tradice vnímá „znečištěné“ v podobě společného nepřítele, i v Číně se „znečištění“ nakonec zosobňuje do vnitřních či vnějších nepřátel. Jako „očištění“ byl nakonec vnímán i Pekingský masakr – a následný hospodářský rozmach.