Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Martin Luther a „informační revoluce“

.miroslav Bárta .echo24 .spoločnosť

Krátce po prvních úspěších knihtisku se tento vynález rozšířil do mnoha míst v západní Evropě. Tzv. bamberská bible byla vytištěna na konci padesátých let 15. století, ve Štrasburku byla první kniha vytištěna roku 1460, v roce 1465 v Subiaku a Kolíně nad Rýnem, 1467 v Eltville a v Římě.

Martin Luther a „informační revoluce“ Archív Fora24

v roce 1468 v Augsburgu a snad i v Basileji, 1469 v Benátkách, v roce 1470 byla založena univerzitní tiskárna na pařížské Sorbonně, další tiskárny se objevují v roce 1473 v Utrechtu, 1476 v Bruselu, Plzni, Krakově a Westminsteru a 1477 v Londýně. V této souvislosti je určitě důležité uvést, že současné bádání o inkunábulích eviduje do roku 1500 více než 1100 tiskáren celkem na 252 místech Evropy, o nichž se předpokládá, že z nich vyšlo skoro osm milionů knih.

Knihtisk slavil úspěch již v prvním století po svém vynálezu. Možná mnohem dříve a v jiných oblastech, než by jeho vynálezce čekal. Možná vůbec první osobou, která snad i nevědomky mohla slavit úspěch rychlého šíření svých myšlenek díky tomuto přelomovému objevu, byl německý nespokojený katolický kněz, mnich, skladatel a profesor teologie Martin Luther (1483–1546), též překladatel bible do němčiny. Nejde o přehánění: bez vynálezu knihtisku by Martin Luther nedosáhl takového úspěchu svého myšlení a možná by nevznikla – nebo až třeba mnohem později – protestantská církev. Luther, respektive jeho vliv, hrál nezanedbatelnou roli i v případě hnutí reformace, třicetileté války a tzv. vestfálského míru v roce 1648. A to vše zejména díky tomu, že na jeho straně již stál knihtisk, který šířil informace po Evropě zázračnou rychlostí.

protestantská lavina

Šestnácté století bylo mimo jiné dobou obrovské církevní dominance. Církev představovala po staletí na evropském kontinentě jedinou sjednocenou, organizovanou a konsolidovanou nejen náboženskou, ale i politickou autoritu, která byla nezpochybnitelná. Mnoho králů i císařů se pokoušelo o získání vlivu nad ní, ovšem marně. V 16. století došel vliv církve tak daleko, že silně rozšířený prodej odpustků, tradiční forma vykoupení „poctivého“ věřícího, vyvolával silný odpor.

Jedním z nejortodoxnějších kritiků těchto metod církve a myšlenky, že Boží odpuštění hříchů si člověk může vykoupit finančním „pokáním“, byl právě Martin Luther z německého Wittenbergu. Podle Luthera mohl být totiž úsudek používán pro zkoumání člověka a institucí jím vytvořených, v žádném případě však ne pro zkoumání podstaty Boží. Zlom v Lutherově životě zřejmě představovalo rozhodnutí Svatého stolce vyslat do Německa dominikána a papežského pověřence pro prodej odpustků Johanna Tetzela, který zde měl za úkol zajistit prodej odpustků za účelem získání financí na rekonstrukci baziliky sv. Petra v Římě. Podle tehdejší římskokatolické teologie totiž nebyl dobrým věřícím ten, kdo pouze věřil v Boha. K prokázání skutečné víry bylo třeba účastnit se sbírek a další bohulibé činnosti, zejména finanční podporou církve.

„Bez vynálezu knihtisku by Martin Luther nedosáhl takového úspěchu svého myšlení a možná by nevznikla – nebo až třeba mnohem později – protestantská církev.“

Na to Luther reagoval v rámci svého profesorského působení disputací – sepsal text věnovaný analýze smyslu prodeje odpustků a zaslal ho biskupovi Albertu z Mainzu s úmyslem vědeckého zkoumání, nikoliv napadání autority církve. Jeho základním východiskem bylo tvrzení, že schopnost odpouštět náleží pouze Bohu a ne člověku (jakéhokoliv postavení či autority), a tím pádem je prodej odpustků nesmyslný. V návaznosti na to nabádal papeže, aby renovaci baziliky sv. Petra nenechával platit z peněz chudých. Tato písemná disputace vešla ve známost jako Devadesát pět tezí. Luther 31. října 1517 podle nijak jisté tradice přišel ke dveřím kostela Všech svatých ve Wittenbergu a na jeho dveře přibil svých devadesát pět požadavků (původně komponovaných v latině) na reformu církve. Ty byly vesměs velmi radikální a v mnoha ohledech vycházely ze základního požadavku doslovného čtení a interpretace bible.

V kontextu středověké Evropy si nikdo nedokáže představit, jak by mohly myšlenky z jednoho kusu pergamenu zasáhnout širší publikum než to, které by šlo náhodou kolem a navíc by bylo schopno si text přečíst – takových lidí bylo ve městě tehdejší doby opravdu poskrovnu. Lutherova doba však byla přece jen radikálně jiná. Díky Gutenbergovi a jeho vynálezu knihtisku bylo možné, aby se Lutherovy myšlenky raketovou rychlostí šířily v časovém rozmezí několika měsíců v mnoha tištěných kopiích. K jejich překladu do němčiny a masivnímu rozšíření díky knihtisku došlo v lednu následujícího roku, 1518. Podle známých ohlasů je reálný odhad, že se teze rozšířily během dvou týdnů po území, jež by odpovídalo dnešnímu Německu, a během zhruba dvou měsíců dále po Francii, Itálii a Anglii. Do Wittenbergu se začali hrnout tehdejší univerzitní studenti z různých koutů Evropy. Výsledek? Netrvalo ani dvě století, a valná část Evropy se stala protestantskou.

zabijte Luthera!

Tato cesta byla jistě dlouhá, a navíc na mnoha místech krajně obtížná. O tom ostatně svědčí i Lutherova následující léta života. Již v roce 1520 bylo totiž papežskou bulou Lea X. nazvanou Exsurge Domine (Povstaň, Pane) vypočítáno čtyřicet jedna omylů, jichž se měl Luther ve svých tezích dopustit. Zároveň byl vyzván, aby se dostavil na Imperiální sněm, konaný následujícího roku ve Wormsu, přičemž mu byl zaručen svobodný příchod a odchod – nepochybně se jednalo o důsledek neblahých vzpomínek na průběh kostnického koncilu a následné upálení Jana Husa v roce 1415. Tato událost byla nepochybně tradována v paměti mnoha evropských vládců, intelektuálů a šlechty, protože nepřímo vedla k válkám mezi husity na jedné straně a valnou částí tehdejší civilizované Evropy na straně druhé.

„Tzv. edikt worský zaručoval beztrestnost tomu, kdo by Luthera zabil.“

Zásadní události se ve Wormsu odehrály mezi 16. a 18. dubnem 1521. Sněmu formálně předsedal císař Karel V. Vyšetřování Luthera vedl císařův mluvčí a asistent arcibiskupa z Wormsu Johann Eck. Luther dorazil do Wormsu již 16. dubna a následující den byl předvolán. Po otázce, zda je ochoten vzdát se heretických myšlenek ve svých knihách, si Luther vzal den času na odpověď. 

Když se 18. dubna Luther znovu dostavil před sněm, vyznal se ze své bezvýhradné víry v Písmo svaté a odmítl jakýmkoliv způsobem své názory revidovat, zejména proto, že mu bylo oporou slovo Boží. Není třeba zdůrazňovat, že jeho neochota přizpůsobit se a setrvávání na své pravdě vzbudily vlnu nevole. Přesto se Lutherovi podařilo sněm opustit. Protože bylo nabíledni, že jeho svoboda nemusí trvat dlouho, byl již na cestě „unesen“ do bezpečí – na pokyn saského kurfiřta Fridricha III. na hrad Wartburg. Během tohoto svého azylu – zajetí – Luther mimo jiné sepsal i německý překlad bible, a učinil tak další revoluční krok na cestě k „lokalizaci“ textů do národních jazyků.

Netrvalo dlouho a 25. května 1521 byl vydán tzv. edikt wormský, který prohlásil Luthera za notorického heretika, zakázal jeho díla číst, vlastnit či distribuovat a jinak propagovat. Zároveň zakázal poskytnout Lutherovi přístřeší nebo jídlo a zaručoval beztrestnost tomu, kdo by Luthera zabil.

čí vláda, toho náboženství

Výsledky Lutherovy osobní vzpoury však byly dalekosáhlé. Luther na samém začátku svého působení a zabývání se aktuálními problémy církve nezamýšlel založit novou církev.

 

Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

predplatiť

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.neprehliadnite