Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Akcia .týždňa: Presvedč jedného nevoliča

Ten, ktorý pohŕdal svojimi útrapami

.petr Dudek .spoločnosť

Z éteru už jeho hlas nezaznie. Smrť mladého talentovaného novinára Alexandra Tolčinského zaskočila nielen jeho kolegov, ale i celú verejnosť. Prinášame text, ktorý redakcii Českého rozhlasu napísal šéf publicistiky Petr Dudek.

Ten, ktorý pohŕdal svojimi útrapami Jan Zátorský/Lidové noviny/Profimedia Saša Tolčinský pôsobil ako diplomat na misii v Iraku. V tej dobe vznikla jeho kniha Příliš brzy na snídani.

Kolegyně a kolegové,

promiňte mi to oslovení, připadá mi v tuto chvíli nevhodné, neosobní a chladné, ale lepší nemám po ruce. Asi jste četli nebo slyšeli, že umřel Saša Tolčinský. Cítím potřebu o něm napsat, co mě v tuto chvíli, na závěr smutného dne napadá. Neberu to jako povinnost ani úkol, ale prostě se bojím (možná zbytečně), že odchod člověka rychle přehluší naše každodenní novinářská námaha a že na Sašu se bude za chvíli vzpomínat už jen oficiálním tónem. A to by si nezasloužil.

Od mnohých z nás se Saša velmi odlišoval. Ale když jsem ho před třiadvaceti lety poznal v zahraniční redakci Československé televize, velmi brzy jsem pochopil, že pokud Saša po něčem opravdu touží, pak po tom, aby se co nejlépe vyrovnal ostatním. Pracoval víc než mnozí z nás (rozhodně víc než já), ochotně přijímal každý úkol a když skončilo vysílání, zdálo se, že zatímco my ostatní se odebíráme domů, nebo (to častěji) do hospody U Lopaty, Saša by nejraději ještě zůstal, prohlédl si, co nového přinášejí agentury, vybral pár nejčerstvějších záběrů a stvořil ještě aspoň jednu krátkou zprávu. (A teprve pak by, jako poctivý a odpovědný člen redakce, dorazil za ostatními do zmíněné hospody.)

„Saša nejen že se nenechal ve svém nadšení pro práci v televizním zpravodajství zviklat. Dokonce se zdálo, že jeho odhodlání je spíš silnější.“

Byl jsem při tom, když Sašu náš tehdejší šéf v záchvatu furiantství (nebo co to bylo) vyzval, aby šel moderovat odpolední zprávy. Saša nebyl z těch, kteří couvají před úkoly, byť se zdají být nad naše síly. Odvedl práci, jak nejlépe dokázal. Bohužel, na Kavčích horách tehdy vládla doktrína, podle níž do studia patří především urostlí hezouni se sametovými hlasy, nejlépe v té době hojně oblékaných fialových sakách, doplněných tmavými mokasíny s bílými tenisovými ponožkami. (Měli jsme podzim 1992.)

Každý, kdo ho někdy zahlédl byť jen letmo, dobře ví, že tuto laťku drobný a dosti krátkozraký Saša v nepadnoucím saku opravdu zdolat nemohl. Tehdejší ředitel zpravodajství jeho moderátorskou kariéru ukončil osobně a nekompromisně. Zdálo se mi to nespravedlivé a ze strany ředitele zbytečné a silácké. Býval bych se nedivil, kdyby tehdy Saša práskl dveřmi a nikdy se už v redakci neobjevil. Ale Saša nejen že se nenechal ve svém nadšení pro práci v televizním zpravodajství zviklat. Dokonce se zdálo, že jeho odhodlání je spíš silnější. Snad jen jeho suchý a sebeironický humor nabyl nakrátko trochu temnější polohu.

Když o Sašovi přemýšlím, vrací se mi slovo, které je vzhledem k jeho zevnějšku nečekané. Ale k jeho povaze se myslím hodí. Saša rád přistupoval k životu jako voják. Nemyslím samozřejmě u nás zostuzený model břichopasů v uniformách. Mám na mysli muže, který pohrdá útrapami, bolestí i svými vlastními nedostatky. Muže, který tuší hranice svých sil, možností i nadání, ale nemá v úmyslu tyto hranice považovat za konečné. Muže, který je pro vojsko stejně nepostradatelný jako oprýmkovaná generalita. Předpokládám, že každý, kdo Sašu v redakci potkával, má v sobě Sašův obraz. A každý je jiný. Tohle je ten můj.

Petr Dudek, vedúci publicistiky Českého rozhlasu.

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia | Zobraziť
.posledné
.neprehliadnite