ve své nedávno vydané knize The New Idea of a University (vyd. Haven Books) popisují její autoři Duke Maskell a Ian Robinson tlachání úřednických ignorantů, díky nimž došlo k nafukování, rozpínání, explosi a kolapsu britských universit. Jejich střízlivé úvahy nám připomínají, že tradiční universita nebývala běžnou součástí státního vzdělávacího systému, nýbrž autonomním společenstvím, samosprávným orgánem křesťanské kultury. Nebude na škodu vydat se ve stopách Maskella a Robinsona a znovu se zamyslet nad autorem, který je inspiroval a jehož ideál autonomního universitního společenství z Cambridge mého vlastního mládí ještě tak docela nezmizel.

Kardinál Newman psal svou knihu The Idea of a University (1852) v čase, kdy se university staly středisky společenské moci. Jedním z jeho záměrů bylo vyzvednout vedle jejich veřejné funkce coby pramene a pokladnice vědomosti i jejich neveřejnou a domáckou roli. Podle Newmana utváří universita charakter těch, kteří ji navštěvují. Tím, že se studenti ocitnou v akademickém prostředí, kde je jim vštěpován ideál vzdělanosti, mění se z hrubých, nekultivovaných lidských bytostí v gentlemany. A právě v tom, říká Newman, spočívá pravá sociální funkce university. Uprostřed jejích zdí je dospívajícím předkládána vize životních cílů; a ti si z university odnášejí jednu důležitou věc, kterou jim okolní svět nemůže poskytnout: představu o skutečných hodnotách. Právě z tohoto důvodu je v komerčním, průmyslovém věku, kde na nás na každém rohu číhá pokušení vlastního prospěchu, kde čelíme nebezpečí, že z každého cíle učiníme cíl materiální – jinak řečeno, kde jsme vystaveni nebezpečí, že dovolíme prostředkům, aby pohltily cíle, universita tak důležitá. Mnohé se od Newmanových dob změnilo. V časech, kdy většinu studujících tvoří ženy, by bylo značně absurdní tvrdit, že university se věnují výchově gentlemanů. Newmanův ideální model university byl postaven na vzorech tehdejších universit v Oxfordu, Cambridge a Trinity College v Dublinu, kam měli v oněch dobách přístup pouze muži; tyto školy nepovolovaly svým studentům sňatky a fungovaly jako jakési kvasi-náboženské instituce v rámci anglikánské církve. Jejich noví studenti se rekrutovali z převážné části z veřejných škol a pevným základem jejich učebních osnov byly latina, řečtina, teologie a matematika. Jejich vnitřní život se točil kolem jednotlivých kolejí či fakult, kde měli jak profesoři, tak studenti své ubytovny a kde každý večer společně stolovali, oděni do svých akademických talárů. Tato jedinečná britská forma celibátního domáckého života přežila do našich dnů, udržována armádou vrátných, sluhů, uklízečů a dalšího personálu, a i když všichni studenti museli chodit ke zkouškám, jen malá část z těch, kdo za Newmanových časů universitu navštěvovali, považovala studium za skutečný smysl svého pobytu na alma mater. Někteří tady byli proto, aby závodili na osmiveslicích nebo hráli ragby; někteří zde vyčkávali okamžiku, kdy zdědí šlechtický titul; jiní čekali na získání důstojnické hodnosti a čas tu trávili hýřením se spolubydlícími. Téměř všichni byli příslušníky společenských elit, jež připadly na tento jedinečný způsob zachování sebe sama prostřednictvím zahalení vlastní moci do třpytivého hávu vytříbeného vzdělání. A v tomto chráněném a krásném prostředí jste také mohli brát vzdělání vážně, jakožto cíl sám o sobě. „Zříci se účelu“ nebylo s dostatkem času a prostředků v bance až tak těžké.