vypráví o něm kniha Kim Čong uvádí britského dokumentaristy Paula Fischera, kterou před třemi lety vydalo nakladatelství Argo.
Film, od té doby, co byl vynalezen, hraje v diktátorských (v severokorejském případě je lepší mluvit o režimu totalitním) režimech velkou roli. V případě Kima druhého (1941–2011) to mělo zajímavé osobní zabarvení. Byl filmovým fanatikem. Zatímco severokorejská filmová produkce zůstala na úrovni propagandistických agitek 50. let, on žil ve světě divokých filmových příběhů, které konzumoval v obrovském množství. Byl do nich tak ponořen, že se mu možná propojila filmová fikce s realitou, že se snad skutečně domníval, že za hranicemi jeho hermeticky uzavřené říše se odehrává totéž co v oněch bondovkách. Proto se rozhodl pro čin jako z Bonda: unést režiséra z nepřátelské země. K tomu skutečně v roce 1978 došlo...
„Deset let točil filmy, které se dosti vymykají ze severokorejského standardu.“
Tím je právě zápletka knihy, „pravdivý příběh“ o uneseném jihokorejském filmaři, který měl Severokorejcům natočit filmy, za které se nebudou v zahraničí stydět.Kim Čong-il žil ve snovém světě západních trháků, ale v realitě si musel vystačit jen s tím, který mu poskytovala domácí provenience – jeho milenkami byly pečlivě vybrané herečky a tanečnice. Už v roce 1967 byl jmenován (svým otcem Kim Ir-senem) ředitelem pro umění a agitaci, což splývalo v jedno. Byl tedy všemocným pánem nad filmem a v jistém smyslu i filmově budoval svou pozici a vliv. Právě tím, jak stylizoval otcův obraz do náboženského superkultu, upevňoval i svou vlastní moc a dodával svému režimu onu groteskně obludnou podobu, která v Severní Koreji panuje i za jeho syna.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.