„Británie zkrátka chce spolupráci, ne integraci, alianci, ne asimilaci. Kdybychom dostali tuto možnost jako členové Evropské unie, přijali bychom ji.“ Britský problém – anebo, z britského pohledu, evropský problém – lze vyjádřit velmi snadno. Britové vždy chtěli společný trh, ne společnou vládu. Proto jsme se nepřipojili v 50. letech. Británie prosazovala širokou zónu volného obchodu vycházející z toho, co je dnes OECD, a otevřenou světovému obchodu, ale tento argument jen povzbudil původní šestici členů, aby směřovali rychleji k politické unii. Na tutéž otázku narazily naše dvě žádosti o členství v 60. letech. Jak řekl generál de Gaulle, když jednu z nich vetoval: „Anglie je ostrov, je to námořní země, její kontakty, trhy a zásobovací řetězce ji spojují s nejrůznějšími a často i nejvzdálenějším zeměmi.“
společný trh
V roce 1972, když jsme se rozhodli vstoupit, si lídři všech hlavních stran dávali záležet na tom, že Evropské hospodářské společenství (EHS) nazývali „společný trh“. V roce 1975, když jsme poprvé hlasovali v referendu o tom, zda vystoupit, vláda výslovně ujistila veřejnost, že neexistují plány politické nebo měnové unie.
V době podpisu Maastrichtské dohody počátkem 90. let už bylo jasné, že toto ujišťování nebylo pravdivé. EHS už nebylo možné vydávat za asociaci států spolupracujících za účelem obchodu. Maastricht rozšířil jurisdikci Bruselu do mnoha mimoekonomických oblastí, mimo jiné do trestního práva, imigrace, zahraniční a obranné politiky, nabývání občanství a kultury. V tomto okamžiku také EHS přestalo předstírat, že je ekonomickým sdružením, a přejmenovalo se na Evropskou unii.
Od té chvíle bylo jen otázkou času, kdy Británie začne usilovat o jiný vztah se svými evropskými spojenci. Chtěli jsem sice ty nejsilnější svazky se sousedními zeměmi, ale politická unie nebo federace u nás neměla podporu.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.