Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Vitoraz: Prázdniny ve vymyšlené zemi

.petr Holub .echo 24 .lifestyle

Mnoho Čechů neví, kde leží Vitorazsko, pro řadu z nich je však srdeční záležitostí.

Vitoraz: Prázdniny ve vymyšlené zemi echo24 Název Vitorazsko má na první pohled přirozený původ. Jde o část regionu, který historicky podléhal městu Vitoraz.

nevelký region pod Novohradskými horami pokrývají hluboké lesy, ve kterých se skrývají zapomenuté samoty i zamlklé rybníky, ospalá řeka Lužnice se vleče rovinatou krajinou ve složitých meandrech. V kraji na rakouských hranicích se zastavil čas a lidí ubývá, jako už celé století. Turistické brožury lákají na „tajemné Vitorazsko“, a tím leccos vysvětlují. Samotný název kraje je připomínkou historické lži, kterou použili po roce 1918 Čechoslováci, když chtěli k nově vznikající republice připojit část Rakouska. Dodnes se pravdomluvní lidé dostávají do paradoxní situace, když tuto lež opakují samotným vyslovením jména „Vitorazsko“.

otec národa Vitorazanů

Pro řadu nejasností obestírající vitorazský mýtus je třeba mluvit úplně přesně. Saint-germainská smlouva připojila v roce 1920 k Československu území dvanácti obcí, které historicky patří k Dolním Rakousům. Byly součástí okresu Gmünd, ještě předtím patřily dvěma šlechtickým rodům. K panství Heidenreichstein knížete Pálffyho patřilo pět severněji položených vesnic, kde je největší Rapšach (Rottenschachen). K panství Vitoraz (Weitra) knížete Fürstenberga náležely zbylé obce, především Dolní Velenice (Unterwielands) s Českou Cejlí (Böhmzeil), které později společně vytvořily město České Velenice. Území dvanácti obcí tvoří pravoúhlý trojúhelník o 118 km2, jehož vrcholy míří k městům Nové Hrady, Gmünd a Suchdol nad Lužnicí.

Název Vitorazsko má na první pohled přirozený původ. Jde prostě o část regionu, který historicky podléhal městu Vitoraz. Samo město a větší část kraje zůstaly v Rakousku, Češi si jako vítězný národ první světové války přisvojili okolí důležitého železničního uzlu České Velenice, odkud vede trať do Vídně, Prahy i Plzně. Proto se také české části území říká západní Vitorazsko.

„V kraji na rakouských hranicích se zastavil čas a lidí ubývá, jako už celé století.“

Na nesrovnalosti však upozorňuje fakt, že Rakušané termín Vitorazsko neužívají. Kraj mezi Dunajem a jižními Čechami označují za Waldviertel a území přičleněné roku 1920 k Československu lapidárně nazývají „třináct obcí“, případně „třináct odtržených obcí“ (i když obcí bylo opravdu jen dvanáct). To je důvod nahlédnout do historických pramenů, z nichž výzkumníci vyčetli, že se slovo Vitorazsko objevilo až ve druhé polovině 19. století, a i tehdy ho používali výhradně Češi, kteří k tomu měli speciální důvody. V tehdy vrcholícím národním obrození vlastenci se značným ohlasem prosazovali myšlenku Českého království jako státu českého národa. K tomu patřil výklad, že v okrajových částech historických zemí byli původní Slované germanizováni přistěhovalci ze západu. Přitom se objevila myšlenka, že ono původní slovanské osídlení na jihu Čech přesahovalo hranice s Rakouskem.

Vznikl nápaditý a přitažlivý mýtus o druhé vlně slovanské kolonizace. Hlavní proud Slovanů v pověstech spojovaný s praotcem Čechem sice přišel do země na přelomu 5. a 6. století ze severu, o sto let později však ještě následoval z jihu exodus slovanských Antů, kteří se podle středověkých zdrojů v podřízeném postavení podíleli na založení Avarské říše. Historici nepochybují, že tito Slované více či méně spojení s Avary osídlili severní část dnešního Rakouska od linie Freistadt–Linz směrem na východ. Svědčí o tom názvy některých měst Waldviertelu, například Zwettl (Světlá), Schrems (od slova křemen), Litschau (Lišov). Počátkem 9. století zničil Avarskou říši Karel Veliký a současné rakouské území podřídil bavorským vévodům.

Ani rakouští historici nevylučují, že ještě po bavorském záboru žili na rakouské straně česko-rakouského pomezí Slované, nebylo jich však mnoho. Historické prameny se o nich nezmiňují, jediné významnější sídliště se slovanskými nálezy bylo na historickém hradišti u Thunau na řece Kamp. Proto má takový význam hypotéza, s níž přišel „Otec národa“ František Palacký při čtení Fuldských análů. Dočetl se v nich o trestné výpravě biskupa z Eichstättu, markraběte z Nordgau a falckraběte z Řezna, kteří roku 857 dobyli město (civitas) slovanského knížete Wiztracha. Tímto městem byla podle Palackého výkladu Weitra, která se ve středověku psala i jako Witrach. Českému názvu města Vitoraz pak odpovídá slovanská verze knížecího jména Vitorad. Název starobylého Vitorazského knížectví a s ním spojená legenda byly na světě.

barbarossova hranice

Palackého následovníci nekriticky sledovali příběh, podle nějž přišla od jihu druhá slovanská vlna. Stejně jako Češi na severu založili Vitorazané na jihu svůj stát rozprostírající se od Dunaje k Lužnici. Byl by tu dodnes, kdyby ho nezničili Germáni, přesto Slované přežívali dlouhá léta a v mnoha vesnicích „Vitorazska“ používali jazyk příbuzný češtině ještě v 19. století.

„Samotný název kraje je připomínkou historické lži, kterou použili po roce 1918 Čechoslováci, když chtěli k nově vznikající republice připojit část Rakouska.“

Novodobí historici včetně uznávaného Dušana Třeštíka zpravidla drží logičtější výklad, že trestná výprava z roku 857 mířila do severních Čech, které jsou přece jen blíže severnímu Bavorsku, odkud její tři vůdci pocházejí. Město knížete Wiztracha lokalizuje Třeštík na hradiště Zabrušany u Teplic. Blíže zdravému rozumu je i poznámka regionálního historika Wolfganga Katzenschlagera, který upozornil, že o městu knížete Wiztracha se píše ve druhé polovině 9. století, přitom sídliště Stará Vitoraz (Altweitra) vzniklo až koncem 12. století. Vzniká díra tří set let, kdy nejsou zprávy o městě ani o Slovanech, kteří by tam žili.

Jisté je, že rakouští vévodové a česká knížata začali osídlovat pohraniční hvozdy ve 12. století. Z rakouské strany byli protagonisty mniši ze Zwettlu a příslušníci rodu Kuenringů, kteří také založili Starou Vitoraz. Spontánní kolonizaci ze severu i z jihu ukončil v roce 1176 válečný konflikt, kdy se Rakušané zamíchali do dynastického sporu Přemyslovců. Mír domluvil o tři roky později císař Friedrich Barbarossa, který stanovil první hranici jižních Čech s Dolními Rakousy. Její stručný popis o dvou větách má různé výklady. Podle jednoho odpovídá Barbarossova hranice dnešnímu průběhu hranic, které sledují řeku Lužnici, nicméně povodí horní Lužnice patří do Rakouska. Podle jiného výkladu se na rakouské straně ocitl i levý břeh Lužnice na severozápad od Gmündu. Ještě v roce 1185 si český kníže Bedřich nárokoval povodí horní Lužnice, které ovšem udělil lénem Kuenringům. Nejasnosti skončily definitivně v roce 1339, kdy byly hranice popsány v podobě, která vydržela do saint-germainské smlouvy.

S hranicí na Lužnici si dokáže mýtus o Vitorazsku poradit vysvětlením, že země byla Slovanům v průběhu 13. století ukradena. Hůře se vysvětluje, proč neexistují doklady o tom, že za touto hranicí ve středověku nebo na začátku novověku žili nějací Slované. Historik Jiří Oesterreicher publikoval rekatolizační seznam poddaných z celého panství Weitra z 16. století, který přitom neuvádí žádná jména, u nichž by bylo možné odhalit český základ. Z nejstarších názvů dvanácti obcí připojených k Československu mají slovanský základ jen Nakolice (Naglitz). Poměry se prokazatelně změnily teprve po nové kolonizační vlně na přelomu 18. a 19. století. Existují svědectví, že už v polovině 19.

 

Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

prihlásiť predplatiť

.diskusia
.neprehliadnite