vysoká a opálená, mladá a krásná. Taková byla dívka z Ipanemy, která proslavila brazilskou hudbu a Brazílii vůbec. V jejím příběhu se zázračně prolnuly osudy několika významných osobností, z nichž každá je natolik zajímavá, že by si zasloužila samostatnou kapitolu. Začněme autorem původního, portugalského textu k písni Garota de Ipanema, z níž se později vyklubal severoamerický hit The Girl From Ipanema. Slova k jedné z nejpohodovějších melodií latinského jazzu napsal brazilský básník, dramatik a diplomat Vinicius de Moraes.
Rodák z Rio de Janeira přišel na svět 19. října 1913 jako Marcus Vinicius da Cruz de Mello Moraes. V dospělosti si však vystačil s krátkou přezdívkou O Poetinha (Básníček). V roce 1933 ukončil bakalářská studia na právnické fakultě a roku 1938 mu Britská rada udělila stipendium, díky kterému mohl studovat anglický jazyk a literaturu na univerzitě v Oxfordu. Už jako student psal a vydával poezii. Když se v roce 1941 vrátil do Brazílie, začal uveřejňovat filmové kritiky v deníku A Manhã (Ráno). Rovněž přispíval do literárního časopisu Clima a našel si zaměstnání v Institutu bankovních zaměstnanců, což byl penzijní fond pro členy bankovních institucí.
Ve čtyřicátém druhém se de Moraes poprvé pokusil o kariéru v diplomatických službách. Uspěl však až o rok později, kdy ho brazilská vláda vyslala jako vicekonzula do Los Angeles. I v této funkci psal elegie, sonety, balady – prostě básně všeho druhu. Další diplomatické povinnosti ho zavedly do Paříže a Říma. V roce 1953, kdy zastával post sekretáře brazilské ambasády ve Francii, napsal se skladatelem Antôniem Mariou svou první sambu Quando tu passas por mim (Když jdeš kolem). Rok nato otextoval několik komorních skladeb klasického houslisty Cláudia Santora. Tehdy také zvítězil v soutěži dramatiků, pořádané u příležitosti 400. výročí založení města São Paulo, s hrubou verzí své zpěvohry Orfeu da Conceição (Orfeus v jiném pojetí).
Trvalo ještě dvě léta, než byla de Moraesova verze starořecké báje o Orfeovi a Euridice uvedena na divadelní scéně. Při práci na tomto projektu se autor seznámil se začínajícím pianistou a kytaristou Antôniem Carlosem Jobimem, jenž k libretu skládal hudbu. Antônio Carlos Brasileiro de Almeida Jobim, pro přátele Tom Jobim, se narodil 21. ledna 1927, taktéž v Riu de Janeiru, a k jeho vzorům patřili kromě legendárního afrobrazilského muzikanta Pixinguinhy i Claude Debussy a Maurice Ravel. Z písní, které de Moraes a Jobim pro hru napsali, si veřejnost zapamatovala především baladu Se todos fossem iguais a você (Kdyby byli všichni jako vy).
V roce 1959 se stal z představení film Černý Orfeus, vzápětí oceněný Zlatou palmou na festivalu v Cannes, dále Zlatým Glóbem a konečně i Oscarem. Snímek natočený v brazilsko-francouzsko-italské koprodukci režíroval Marcel Camus a roli Orfea v něm ztvárnil černošský atlet Breno Mello. Šlo o podobnou variaci na klasické téma, jakou byla kupříkladu černošská Carmen. De Moraes zasadil starý příběh do nového kontextu tím, že ho situoval do prostředí proslulého karnevalu v Riu, což mu umožnilo hru rozhýbat v rytmu samby. Producent Sacha Gordine si však přál, aby ve filmu zazněly jiné skladby než na divadle. Tom a Vinicius tedy znovu zasedli ke společné práci, i když tentokrát jen obrazně, neboť de Moraes byl mezitím jako zástupce brazilského ministerstva zahraničí vyslán do uruguayského hlavního města Montevidea.
Původní scénář se podařilo doplnit o tři nové písničky, které Tom a Vincius složili po telefonu. Všechny měly úspěch a film byl opravdovou senzací, díky níž brazilská hudba pronikla za hranice Jižní Ameriky. Sehraný tým pokračoval ve společné tvorbě a mimo jiné pomýšlel na hudební komedii Dirigível (Vzducholoď). Právě pro ni byla napsána písnička Garota de Ipanema (Dívka z Ipanemy), i když legenda je poetičtější. Skladba vznikla v roce 1962. A budeme-li hledat pravdu a nic než pravdu, zjistíme, že Tom Jobim vymyslel melodii u piana ve svém domě na ulici Rua Barão da Torre v módní čtvrti Ipanema na jihu Ria de Janeira, kdežto Vinicius de Moraes napsal text – s pracovním názvem Menina que passa (Dívka, která jde kolem) – u sebe doma ve městě Petrópolis, ležícím 65 kilometrů od Ria.
Ale s holou skutečností tentokrát nevystačíme. Abychom té roztomilé písničce nesetřeli pel, je třeba zapojit fantazii. Podle obou autorů se totiž skladba zrodila v jejich oblíbeném baru Veloso, který byl součástí restaurace Botineiro na ulici Montenegro v samém srdci Ipanemy. Zde si pětatřicetiletý Tom Jobim krátil horké léto popíjením vychlazených piv a bezmála padesátiletý Vincius sem za ním čas od času přišel probrat další umělecké plány. Tom si té dívky všiml jako první. Několik týdnů ji tiše pozoroval a teprve pak na ni upozornil svého přítele. Mohlo jí být tak patnáct let, měla štíhlou postavu, tmavohnědé vlasy a smaragdově zelené oči. Také se jako jediná široko daleko nebála vyjít na ulici ve dvoudílných plavkách. Pokaždé loudavým krokem došla k místu, kde skladatel vysedával, koupila cigarety (ne pro sebe, ale pro svou matku) a zamířila k moři. Pláž v Ipanemě není o nic méně vyhledávaná než ta v sousední Copacabaně. A dívčiny veselé zorničky měly podle užaslých pánů barvu oceánu.
Jobim do svého spoluautora hučel, že takovou nádheru musí v textu zachytit. De Moraes se rozhodl, že si na dívku v baru počká a přesvědčí se, zda je skutečně tak půvabná, jak Tom tvrdí. Trvalo tři dny, než se bezděčná múza znovu vydala na línou pouť za průzračnou hladinou. Když ji Vincius uviděl, pochopil, že čekání se vyplatilo. Neupoutal ho ani tak dívčin sexappeal, jako spíš její mladistvá energie. „Do zlatova opálená mladá slečna, něco mezi květinou a mořskou pannou,“ rozplýval se později. „Na své cestě k moři prozáří den těm, kteří jsou smutní. A pak je tu ten motiv mládí, co odchází, krásy, která není jen pro vás.“ Zřejmě mu můžeme věřit, že ho první verše napadly dříve, než dopil poslední pivo. Zpětně ale bude tvrdit, že text v baru vymyslel celý. (Běžná pracovní rutina, kterou jsme popsali výše, by zřejmě nikoho nezajímala.)
Málokdo ví, že Garota de Ipanema byla poprvé nahrána už v roce 1962 brazilským zpěvákem Perym Ribeirem. V jeho podání se však neujala a na světovou slávu musela ještě chvíli počkat. Abychom pochopili, co z ní udělalo nejslavnější brazilskou melodii a symbol žánru zvaného bossa nova, musíme i my učinit malý úkrok stranou – přesněji řečeno do roku 1958, kdy vyšlo přelomové album brazilské zpěvačky Elizete Cardosové Canção do amor demais, označované za historicky první elpíčko ve stylu bossa novy. Písně na něm pocházely z dílny tandemu Jobim–de Moraes, včetně úvodního hitu Chega de saudade, jehož název se překládá do angličtiny jako No More Blues (Už žádné blues). Nahrávání této skladby se zúčastnil João Gilberto, tehdy ještě málo známý kytarista a zpěvák, jenž se však už brzy promění v superstar.
LP Canção do amor demais znamenalo zásadní zvrat v kariéře všech zúčastněných autorů a interpretů. Vinicius de Moraes a Tom Jobim se stali uznávanou skladatelskou dvojicí a João Gilberto byl pasován na otce bossa novy. Na sólových albech, která následovala, titul mistra obhájil. A tím, že na ně kromě starých evergreenů zařazoval i Tomovy a Viniciovy písně, pomohl svým kolegům k nesmrtelnosti víc než Oscar se Zlatou palmou dohromady. Gilbertovi, jenž se narodil 10. června 1931 ve městě Juazeiro v brazilském státě Bahia jako João Gilberto Prado Pereira de Oliveira, se nepodařilo nic menšího než omladit a osvobodit tradiční brazilské rytmy, do té doby reprezentované především latinskoamerickým tancem a hudebním žánrem zvaným samba (z portugalského slova „semba“ – „božská tanečnice“).
Zjednodušeně řečeno, bossa nova (portugalský výraz pro „novou vlnu“) není nic jiného než samba, v níž se klade důraz na melodičnost a harmonii, zatímco rytmická složka rafinovaně přechází do zdánlivě ležérní hry na španělskou kytaru. Komplikované, a přece uvolněné kytarové vyhrávky provází relaxovaný zpěv, evokující to, co je i smyslem písně o dívce z Ipanemy: bezstarostnou procházku po letní pláži nebo ulici. João Gilberto se k tomuto stylu přiklonil po sedmi hubených letech, během kterých se snažil prorazit coby rozhlasový zpěvák, člen vokálního kvintetu Garotos da Lua (Měsíční hoši) a interpret řady neúspěšných sólových singlů. Dlouho trvající neúspěch ho dovedl až na dno a vyvolal v něm hluboké deprese. Nebýt přínosného angažmá v souboru Quitandinha Serenaders, s jehož pomocí se znovu dostal do formy, a ozdravného pobytu u sestry v Mineas Gerais, kde osm měsíců ve dne v noci piloval nový způsob hraní, aby ho záhy poté vyzkoušel při práci na albu Elizete Cardosové, měl by svět možná o jednoho génia méně.
Gilberto své démony aspoň na čas zahnal. Nahrávka skladby Chega de saudade s jeho charakteristickou hrou a zpěvem odstartovala hudební i taneční mánii, která ex post ovlivnila i první český filmový muzikál Starci na chmelu. „Opakujme ta dvě slova, bossa nova, bossa nova!“ zpívali svazáčtí chmelojedi, aniž by věděli o fúzi tří muzikantů, díky nimž se nový žánr rozšířil jak do Spojených států, tak do Japonska i západní Evropy. Na úsvitu šedesátých let totiž Gilbertovi a Jobimovi nabídl spolupráci jeden z nejvýraznějších představitelů nastupující generace amerického jazzu, šestatřicetiletý tenorsaxofonista Stan Getz, přezdívaný pro svůj tenký a hladký tón The Sound. Tento syn ukrajinských Židů, jehož vzorem byl saxofonista a klarinetista Lester Young, začínal v kapele Jacka Teagardena, prošel koncertní školou Nata Kinga Colea, Lionela Hamptona, Stana Kentona, Jimmyho Dorseyho a Bennyho Goodmana a koncem čtyřicátých let zazářil jako sólista v orchestru Woodyho Hermana. Padesátá léta strávil z velké části hraním v Evropě, a když se roku 1961 vrátil do Ameriky, stal se zde věrozvěstem nové formy jazzu: bossa novy. Za své album Jazz Samba z roku 1962, na které spolu s kytaristou Charliem Byrdem nahrál Jobimovy skladby Desafinado a Samba de uma nota só, získal cenu Grammy. Následovalo LP Jazz Samba Encore!, na němž se podílel jak Tom Jobim osobně, tak i další z průkopníků bossa novy, brazilský kytarista Luiz Bonfá.
Následoval celkem logický krok: počátkem roku 1963 Getz oslovil pianistu Jobima a kytaristu Gilberta, aby s ním v USA natočili některé z nejlepších písní dvojice Jobim–de Moraes. João Gilberto do studia dorazil se svou chotí Astrud, toho času ženou v domácnosti. V té době se už zase topil v depresích a bral drogy, což se sice neodrazilo na jeho výkonu, ale v soukromí si tím zadělával na problém. Na drogách byl závislý i Stan Getz, který roku 1954 dokonce strávil nějaký čas za mřížemi za pokus o vyloupení lékárny, kde si chtěl opatřit dávku. Teď se navíc zamiloval do Gilbertovy manželky. Když tedy producent alba Creed Taylor projevil přání, aby hudebníci nahráli s anglickým textem jeho oblíbenou Dívku z Ipanemy, přišel Getz s nápadem, že by písničku mohla zazpívat Astrud. Dodejme, že Gilbertová nikdy předtím profesionálně nevystupovala ani nenatáčela. Její jedinou kvalifikací pro tento úkol byl fakt, že se v daný moment nenašel ve studiu nikdo jiný, kdo by dokázal zpívat v angličtině.
Gilbertovi ani Jobimovi se představa Astrud jako interpretky písně Garota de Ipanema (respektive prodejnější verze The Girl From Ipanema) nijak zvlášť nezamlouvala. Ani jí se k mikrofonu dvakrát nechtělo; museli ji k němu doslova dostrkat. Měla neumělý projev, sem tam upustila nějakou tu notu, ale technické nedostatky vyvažovala přirozeným charismatem a téměř mystickým klidem. Ten z jejího hlasu vyřazuje dodnes, ačkoliv od vydání slavné desky Getz / Gilberto už uplynulo neuvěřitelných šedesát let. Astrud Gilbertové, rozené Weinertové, bylo v době natáčení (18. a 19. března 1963) bez jednoho týdne třiadvacet. Narodila se 29. března 1940 v Bahii, stejně jako její manžel, a vyrůstala v Riu de Janeiru. Měla brazilskou matku a německého otce. João Gilberta si vzala v roce 1959.
Setkání se Stanem Getzem však do rakve jejího nefunkčního manželství zarazilo poslední hřebík. Aférka znamenala nejen konec spolupráce Getze s Gilbertem, ale i jazzmanův předčasný odklon od bossa novy, jejíž propagaci věnoval tolik času a energie. Ještě když plnil závazky vyplývající z úspěchu alba Getz / Gilberto, na které navazovala živá nahrávka z Carnegie Hall Getz / Gilberto # 2, vrátil se do studia s novým kvartetem a naschvál natočil ryzí cool jazz. Rozzlobené vedení Verve Records mu takové album odmítlo vydat. Deska Nobody Else But Me, kterou se Getz rázně rozžehnal s módní vlnou latinského jazzu, proto vyšla až po jeho smrti.
Astrud Gilbertová byla za svůj pěvecký výkon odměněna 110 dolary a firma ani neuznala za vhodné uvést na obalu její jméno. Singl s písní The Girl From Ipanema se v červenci 1964 uvelebil v americké hitparádě na druhém místě – hned za Beatles. Album Getz / Gilberto získalo dvě ceny Grammy, přestože mu konkuroval soundtrack k filmu Perný den. Astrud skladbu nazpívala s anglickým textem Normana Gimbela, spoluautora hitů Sway, Summer Samba, Canadian Sunset či Killing Me Softly With His Song. Zpočátku se nahrávka skládala z portugalské a anglické části (verše v portugalštině zpíval João Gilberto). Na nátlak producenta Creeda Taylora však musela portugalská část pryč a zůstala jen Gimbelova slova, s nimiž leckterý fanoušek originálu polemizuje, i když jsou popravdě možná lepší než původní verše Vinicia de Moraese. Pro Gilberta pak mohl být určitou satisfakcí záznam koncertu z Carnegie Hall, kde skladba zůstala v dvojjazyčné verzi.
Nedlouho po vydání singlu The Girl From Ipanema nahrál instrumentální verzi americký trumpetista Herb Alpert. V roce 1965, kdy písnička získala Grammy, si ji v televizi zazpíval Tom Jobim se sinatrovským zpěvákem Andym Williamsem. Dva roky nato ji už s ním v jiném televizním pořadu broukal sám velký Frank. V téže době Jobim se Sinatrou natočili kultovní album Francis Albert Sinatra & Antonio Carlos Jobim, na které v roce 1971 navázali deskou Sinatra & Company. Píseň žila vlastním životem a dostala se do repertoáru největších hvězd, od Shirley Basseyové a Petuly Clarkové přes Rosemary Clooneyovou a Peggy Lee až po Sarah Vaughanovou a Ellu Fitzgeraldovou. Také byla často parodována – viz lehce skandální dílko skladatele Stephena Sondheima a textařky Mary Rodgersové The Boy From Ipanema.
Pro mnohé Brazilce však zůstává jedinou správnou interpretkou plachá, tichým ohněm planoucí Astrud Gilbertová. A stejně tak pro ně existuje jen jedna dívka z Ipanemy. V průběhu let se objevila řada mladých dam, jež o sobě neváhaly tvrdit, že právě ony jsou tou hnědovlasou kráskou, která denně chodila pro cigarety do baru Veloso. Prohlašovaly to tak dlouho, až se Vinicius de Moraes neudržel a prozradil, jak to doopravdy bylo. Jeho skutečná múza se jmenovala Heloísa Eneida Menezes Paes Pinto, ale říkalo se jí Helô. Když ji Tom a Vinicius v roce 1962 prvně spatřili, nebylo jí patnáct let, ale skoro osmnáct. O tom, že je hrdinkou slavné písně, si místní šuškali dlouho předtím, než ji textař oficiálně odtajnil. Jakmile se tak stalo, byt, v němž bydlela se svou matkou, obklopily houfy novinářů. Američtí producenti ji lákali do Hollywoodu, ale máma ji moudře držela v domácím vězení, dokud zájem médií i lidí ze zábavního průmyslu neopadl.
Helô se potom s oběma autory skamarádila. Věkově bližší Tom Jobim se do ní podle tvrzení svého životopisce Ruye Castra zamiloval a chtěl si ji vzít. Ona se však roku 1966 provdala za hutního inženýra a bývalého volejbalistu Fernanda Pinheira. Světe, div se, žijí spolu dodnes a mají čtyři děti. Od šedesátých let Helô vystřídala nejrůznější povolání: třikrát se nechala fotografovat pro časopis Playboy, poprvé v roce 1967. Dělala reklamy, hrála ve třech telenovelách a uváděla čtyři televizní show. Osmnáct let vedla modelingovou agenturu, přispívala do společenských časopisů a také napsala paměti. Když přesídlila z Ria do São Paula, považovali to její krajané za stejnou zradu, jako kdyby se Woody Allen přestěhoval z New Yorku do Los Angeles. V centru města si otevřela butik nazvaný – jak jinak – Garota de Ipanema. Toho se ale nenadála, že ji dědicové jejích starých známých dají k soudu. (Vinicius de Moraes zemřel v červenci 1980 v Riu, Jobim v prosinci 1994 v New Yorku.) Po dlouhých tahanicích Helô Pinheirová spor o jméno obchodu vyhrála. A nutno říci, že brazilská veřejnost stála po celou dobu na její straně. Někdejší dívce z Ipanemy se blíží osmdesátka a na babičku vypadá dost dobře. Jen ty dlouhé hnědé vlasy si už dávno obarvila na blond.
Z knihy Příběhy písní - díl druhý (Galén 2011). Původně otištěno v časopisech UNI (květen 2009) a Reflex (únor 2017).
Ak si predplatíte tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.