už od samého začátku to bylo zřejmé. Styl. Nejen oblečení a účes, ale především zvuk – čistý, kulatý tón vycházející z nástroje, který v jeho rukou nikdy neztratil důstojnost, ani v nejdivočejších obdobích. Když se hubený a až příliš vážný syn zámožného zubaře z East St. Louis objevil v poválečném New Yorku, přesně věděl, co chce dělat. Hrát na trubku. A hrát po svém.

Nevyrůstal v bídě ani na okraji společnosti. Jeho matka byla učitelkou hudby, otec respektovaným zubním chirurgem. Právě tahle stabilita dává Davisově volbě jazzu zvláštní váhu – nebyl to únik, ale vědomé rozhodnutí. Trubku dostal v deseti letech a už jako teenager hrál profesionálně v okolí St. Louis. Ve dne studoval na Juilliardu, v noci navštěvoval takzvanou „University of Bird and Diz“ – kluby a jam sessions, kde kralovali Charlie Parker a Dizzy Gillespie. Akademická disciplína Juilliardu ho brzy začala dusit – skutečná výuka probíhala na 52. ulici, kde se hudba netestovala, ale riskovala.

stranou hlavního proudu

Devatenáctiletý Davis zprvu stál opodál, pozoroval, poslouchal a učil se. Nehonil noty, které neuměl zahrát, nehrál rychleji, než cítil. Už tehdy odmítal efektní exhibici a místo ní si budoval osobní jazyk. Mezi hudebními velikány působil tiše, stylově – a bylo jen otázkou času, kdy jejich stín začne přerůstat.

Poválečný New York byl laboratoří možností – hudebních i osobních. Davis se nechal strhnout obojím. Drogy, zejména heroin, ho na několik let téměř zničily. Když se po čtyřleté závislosti znovu postavil na nohy, byl na černé listině klubů, kritici ho odepisovali a noví trumpetisté symbolizovali jinou, mladší budoucnost. Davisovi bylo šestadvacet a svět mu dával najevo, že jeho čas možná vypršel.