Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Československý sen I.

.jan Urban .klub .esej

Má vlast, Československo, jediná duchovní vlast, kterou kdy budu mít, byla především snem. Nádherným snem o znovunastolení spravedlnosti a rovnosti všech lidí, jejichž občanství a loajalita budou nadřazeny etnicitě a jazyku.

Československý sen I. MARY EVANS PICTURE LIBRARY/PROFIMEDIA 21. december 1918 Praha: Profesor filozofie a politik Tomáš Garrigue Masaryk slávnostne prechádza Prahou krátko na to, ako bol zvolený za prvého prezidenta nového europskeho štátu – Československa.

byl to sen natolik omamný, že pro něj lidé umírali ve dvou světových válkách, v nacistických i komunistických koncentrácích a na popravištích. Sen, který se, bohužel, nikdy nestal skutečností.  

Sto let po roce 1918 je původní území Československa rozděleno mezi tři etnicky definované státy bez úplné a pravdivé paměti. Jaký smysl tedy, a jakou přidanou hodnotu mělo rozbití stovkami let budovaného a do začátku první světové války rychle se demokratizujícího rakousko-uherského mnohonárodního soustátí ve střední Evropě s příkladně fungujícím jednotným hospodářským, právním a dopravním systémem? 

Elity moderní českojazyčné společnosti, vyrostlé v reakci na průmyslovou revoluci, odmítly vnímat historii jako souvislý příběh. Generace „buditelů“ vytvořila účelový narativ dějin jednoho etnika, předstírající jednotu českého jazyka a celého území historického Českého království. Ikonickým dílem této nepřesnosti se stala monumentální práce Františka Palackého Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Národní „křisitelé“, „buditelé“ či „obrozenci“ tak vymezili život českého národního společenství úzce a převážně kulturně, jako obranu domnělých „historických práv“ a jazykové výlučnosti, aniž by kdy definovali a diskutovali odlišný souhrn moderních hodnot pro budoucnost. Takový přístup měl ovšem zásadní slabinu – vědomě vylučoval kontext regionu, jehož základním smyslem po řadu století bylo právě soužití různojazyčných etnik a kultur v jednom státě. 

České politické sebevnímání se v devatenáctém století etablovalo náhle a pod vnějším tlakem nově sjednocovaného němectví. Historicky budovaná regionalita Rakouska-Uherska přestala být v soutěži s jazykově definovanou sebestředností v českém prostředí vnímána jako hodnota a výhoda obecného civilizačního a demokratizačního rozvoje. Důsledkem bylo razantní zúžení prostoru výměny informací a vzájemného poznání, které tak od samého počátku a na mnoho generací oslabilo českou společenskou diskuzi i politiku. Vyjednávání a kompromis byly s ohledem na exaltovanost českých poměrů a momentální strnulost vídeňského establishmentu vyloučeny. Kultura mezitím přestala být výsostným prostorem vzdělanců a stala se v celé Evropě úzkým nástrojem masové politiky „národních zájmů“ – a tím nutně i konfrontace s jinými. Zbývalo už jen čekání na konflikt.

„Interpretovat Mnichovskou dohodu pouze jako ,zradu Západu‘ je nepřesné a nepoctivé. “

Nikdo nemohl předpokládat, že rakousko-srbská válka z léta 1914 přeroste do zcela nového globálního fenoménu, konfliktu zestátněných ekonomik, celonárodních mobilizací, totální centralizace moci do rukou exekutivy a všemocné nenávistné propagandy. Válka změnila všechno. Mír roku 1918 ale ani v nejmenším nepřinesl zklidnění a stal se jen pokračováním války jinými prostředky. Poražení shodně vnímali mírové podmínky jako navýsost nespravedlivé a vítězové neudělali nic pro obnovu hospodářské a sociální stability na kontinentě. Monarchistické režimy v Rusku, Německu i Rakousko-Uhersku se pod tíhou porážky zhroutily. Nenahradila je parlamentní demokracie, ale v Rusku, Polsku, Německu a Maďarsku jen další násilné konflikty, ekonomický propad a autoritářské režimy – a nic z toho nebylo ve prospěch rozvoje demokracie a míru. 

vymyšlený stát

Koncept československé státnosti vznikl v době války jako intelektuální konstrukt malé skupinky exulantů – z politiků v ní byli pouze dva poslanci – a co bylo horší, bez pro okolní svět předvídatelného a stabilního politicky pozitivního obsahu. Byl to koncept ne-národní, nediskutovaný společností, stvořený a prosazený shora, ve specifické chvíli světové krize. Teprve na Štědrý den 1915 napsal Milan Rastislav Štefánik francouzskému premiérovi Briandovi: „Deset milionů Slovanů, obývajících severní oblasti Rakousko-Uherska, obrátilo se provoláním o pomoc k dohodovým mocnostem, přejíce si svého osvobození politického a hospodářského.“ (Doložený údaj z té doby je nejvýše osm a půl milionu Čechů, Slováků, Poláků a Rusínů. Vědomé zkreslování informací vůči Dohodovým vládám a novinářům bylo pro Štefánika a především pro Edvarda Beneše v té době běžným a přijatelným postupem).

 

Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

predplatiť

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.jan Urban .klub
.diskusia
.neprehliadnite