Je to notoricky známa historka. Alexander Fleming, britský lekár-výskumník, ktorého bavila hra s mikróbmi, si v lete 1928 pred dovolenkou nie celkom dôkladne poupratoval pracovný stôl, a keď sa z dovolenky vrátil, zistil, že sa mu v Petriho miske objavila pleseň, ktorá zabíjala stafylokoky. Tak svet objavil antibiotiká. Najmä ľudia, ktorí sa radi hrajú, ale neradi upratujú, ju milujú.

Finančník George Soros vlani v lete naliehavo žiadal Nemecko, aby súhlasilo so zriadením Európskeho stabilizačného mechanizmu, pričom Nemcov vyzval, aby „viedli alebo odišli". Dnes tvrdí, že Nemecko by malo euro opustiť, ak bude ďalej blokovať zavedenie eurobondov.

Sešli jsme se na tomto historickém místě, abychom si připomněli, že novodobému českému státu přibyl další rok. Od vzniku naší republiky zanedlouho uplyne již sto let. V té chvíli se jistě budeme ptát: Co tato, z hlediska historie relativně krátká doba, navíc přerušená nacistickým protektorátem a poté faktickým područím Sovětskému svazu, našemu národu přinesla; a co jsme svému státu přinesli my, kteří jsme v této době žili?

Je to už patnáct let, co si Václav Havel povšiml blbé české nálady, a to tenkrát běžela ekonomika na plné obrátky a po více než desetiletí se materiálně dařilo rok od roku lépe.

Žijeme zvláštnu dobu. Na jednej strane otvorenosť a sloboda, na druhej strane kýble bahna a špiny, valiace sa na nás zo všetkých kanálov.

Je to probuzení z naivní čtyřicetileté víry, že jsou Kontinentálci rozumní pragmatici a realisté, napsal jeden komentátor. Byla to strana konzervativců, která usilovala od šedesátých let o vstup do Evropského hospodářského trhu, a v roce 1973 se jí to po odchodu generála de Gaulla, jenž přihlášku „anglických hokynářů,“ dvakrát vetoval, podařilo. Angličané pevně věřili, že vstupují do prostoru svobodnějšího obchodu, úspěšné bezcelní zóny a spolupráce suverénních národů. Proto se také angličtí socialisté až do maastrichtské unijní smlouvy proti takovému „kapitalistickému spolku“ ostře vyhraňovali.

Nižšieho chlapíka s výraznou čeľusťou som prvýkrát stretol pár mesiacov po vojne, v lete 1999, na oslavách v akejsi dedine na západe Kosova. Srbi volajú túto oblasť Metohija, Albánci Dukagjin. Vystúpil z obstarožného, no dostatočne veľkého mercedesu, ktorý mal namiesto ŠPZ ceduľku s veľavravným nápisom H-A-R-A-D-I-N-A-J. Čo viac, však?

Podivuhodné monumentální svědectví, Bůh a člověk hledající smysl, zdánlivě jen pouhých sedmdesát stránek dialogu o víře a psychoterapii, o spáse a psychickém uzdravení, o Církvi a židech po šoa, o bibli a racionalitě mezi vídeňským psychiatrem Viktorem Franklem a izraelským religionistou Pinchasem Lapidem. Dvouhlas tazatelů naznačuje životní prostor lidské naděje, jde o postoj, o čin a nikoli o řeckou symetrii buď a nebo. Můžeme jen tušit, proč tahle zneklidňující knížka čekala dvacet let na vydání.

Za dobu svého vládnutí nedokázaly myšlenkové tanky ODS vymyslet nic jiného, než co už před sto lety kritizoval jeden ze zakladatelů ruského anarchismu, kníže Petr Alexejevič Kropotkin.

Vlani v lete sa mi snívalo o Vladimírovi Putinovi. Prebudil som sa, otriasol sa a dal som sa dokopy, vyšiel som z bytu a zamieril k výťahu. Mal staré, umelé tlačidlá zo sovietskej éry. Stlačil som prízemie. Až dolu.