Žena ma po mojej štyridsiatke začala prezývať nežne – piskorko. Nie, nesúvisí to s množstvom mojich zúbkov a nesúvisí to ani s dobrým čuchom, sluchom či jemnou srsťou. Na túto drobučkú myšku sa vraj podobám niečím iným.

Další konference eurozóny, další odklad eurokrize. A samozřejmě, i další německé nasazení mučících nástrojů na bankrotující státy. Portugalsko, aby se ještě chvíli udrželo bez pomoci Unie, raději předem ohlásilo další omezení státních výdajů (o 5,3 procenta) a několik set tisíc převážně mladých a nezaměstnaných vyšlo do ulic na protest proti diktátu pod heslem z Egypta a Tunisu – „My, zoufalá generace”. Řecko dostane úlevu na úrocích (4, 2 procenta) a prodlouží se mu splátkový kalendář ze tří na 7 let výměnou za to, že prodá státní majetek za padesát miliard eur, přestože finančníci odhadují státní podíly jenom na patnáct. Irsku se neodpustí nic, protože má nízké (podle Sarkozyho neřestné) firemní daně. A nové navýšení záchranného fondu. Samozřejmě, všichni vědí, že to nic neřeší. Všechny tři státy v deflaci bankrotují a jejich dluhy porostou. Úroky za portugalské dluhopisy opět vzrostly. Deflace totiž  zvyšuje reálnou hodnotu místního eura, a tím i starého dluhu. A v takové situaci zvyšovat daně na splácení dluhu je sebevražedné a připomíná medicínu na krizi třicátých let. Jenom bankrot nebo inflace může rychle zlikvidovat státní dluh. Vždyť řecká dluhová spirála dosáhne letos 150 procent HDP a splátky 14 procent státních příjmů. Nezaměstnanost roste (15 procent) a podobně jako v Portugalsku téměř 40 procent mladých lidí je bez práce. A deflační politika bude pokračovat. Až do konečného řešení, kterému se vládci unie snaží za každou cenu vyhnout. Proč asi?

Slovenská republika oslávila pred pár dňami 18. narodeniny. Symbolicky sme sa teda stali dospelými. Ako sme na tom?

Napsala mi studentka z Ružomberoka, abych ji ozřejmil Chestertonovu apologii z teologického hlediska, a protože jsem právě dokončil překlad jeho slavné Ortodoxie, pokusím se o nemožné, ačkoli vím, že Chestertona vlastně vykládat nelze.

Minulý štvrtok podvečer slávnostne odhalili na Vajanského nábreží v Bratislave bronzovú sochu Tomáša Garrigua Masaryka, prezidenta 1. Československej republiky. Je kópiou diela z roku 1924, vyhotovil ju Jaroslav Matějíček z Brna. Finančne na ňu prispelo 115 darcov, vyzbieralo sa viac než 47-tisíc eur.

Václav Havel ve svém světském kázání na pražském Fóru 2000 v dávno odsvěceném pražském Kostele sv. Anny opět s celou svou uměleckou představivostí dštil oheň a síru na náš nedokonalý svět. Shrnuji: město dnes dusí ohavný, chaotický prstenec skladišť, hypermarktů, parkovišť, kanceláří, souborů osamělých vilek, otřesná periférie, která s jakousi ďábelskou materialistickou energií neustále expanduje; město se už z výšky podobá metastázujícímu nádoru, jenž požírá a devastuje okolní přírodu. Jde o svět nabobtnalého sebevědomí a pýchy developerů, kteří měří všechno okamžitým ziskem a nectí dílo přírody a předků. Je jím také ekonomický fetiš naší civilizace a prokletá neviditelná ruka trhu: „Co způsobuje růst a růst růstu a růst růstu růstu, včetně růstu takových aglomerací. Naše globální ateistická civilizace pýchy a konzumu se řítí do pekel.

Ubíral jsem se v den české státnosti pošmourným kalným ránem do budovy rozhlasu, abych pronesl něco smysluplného o patronu a ochránci českého národa a v hlavě jsem měl neprostupnou mlhu.

Červení Kméri ovládali Kambodžu od 17. apríla 1975 do 7. januára 1979. Ich cieľom bolo vytvoriť beztriednu agrárnu spoločnosť bez peňazí, osobnej slobody, náboženstva, rodinných vzťahov, technických vymožeností aj individuálneho myslenia. Zmes nacionalizmu, komunizmu (a teda násilia) však slúžila najmä na udržanie moci.

Dalo by se říct, že teď máme vládu národního zklamání. Neuplynul ani rok, co byl slyšet po Praze jásot, že máme konečně vládu s parlamentní většinou proti socialistům a komunistům (118:82) a že odešli z politiky dinosauři, zdiskreditovaní a nechutní ficoidní vůdci nekomunistických stran.

Český spisovatel Jan Balabán zemřel loni v dubnu. Dvacátého devátého ledna by se byl dožil padesátky. Listuju právě vydaným sborníkem Honzo, ahoj! U fotky jeho knihovny mě napadne, do kolika domácností se asi tenhle zapisovatel existenciálních úzkostí nastěhoval.