Pamätám sa na divotvorné vzrušujúce výtvarné súťaže Svet v roku 2000 očami detí. Výsledky boli pozoruhodné. Spomínam si na hlavy bez vlasov (mali vypadať, lebo už neplnia funkciu, nie vekom), veľké hlavy (lebo mozog bude rásť vďaka novým objavom a poznatkom), malé nohy a ruky (všetko robia roboty), kozmické mestá, skafandre, aj tykadielka sa sem-tam objavili, jedno veľké oko v strede hlavy, alebo naopak, ďalšie oči vzadu na hlave.

Mám někdy dětinskou radost, když narazím v novinách na něco pozitivního a proto chvalozpěv Luboše Palaty v Lidových novinách „Važme si českých úředníků,“ ač sám upřímně přiznává, že má s byrokracií malé zkušenosti, mě nemohl nepotěšit.

Chtěl jsem se vyhnout čtení metodologické příručky ke školní sexuální výchově vydané ministerstvem; vystačit si s citáty z médií a udělat si dostatečný obraz z bouřlivé veřejné polemiky, bál jsem se totiž, že se dozvím něco ještě horšího.

Další konference eurozóny, další odklad eurokrize. A samozřejmě, i další německé nasazení mučících nástrojů na bankrotující státy. Portugalsko, aby se ještě chvíli udrželo bez pomoci Unie, raději předem ohlásilo další omezení státních výdajů (o 5,3 procenta) a několik set tisíc převážně mladých a nezaměstnaných vyšlo do ulic na protest proti diktátu pod heslem z Egypta a Tunisu – „My, zoufalá generace”. Řecko dostane úlevu na úrocích (4, 2 procenta) a prodlouží se mu splátkový kalendář ze tří na 7 let výměnou za to, že prodá státní majetek za padesát miliard eur, přestože finančníci odhadují státní podíly jenom na patnáct. Irsku se neodpustí nic, protože má nízké (podle Sarkozyho neřestné) firemní daně. A nové navýšení záchranného fondu. Samozřejmě, všichni vědí, že to nic neřeší. Všechny tři státy v deflaci bankrotují a jejich dluhy porostou. Úroky za portugalské dluhopisy opět vzrostly. Deflace totiž  zvyšuje reálnou hodnotu místního eura, a tím i starého dluhu. A v takové situaci zvyšovat daně na splácení dluhu je sebevražedné a připomíná medicínu na krizi třicátých let. Jenom bankrot nebo inflace může rychle zlikvidovat státní dluh. Vždyť řecká dluhová spirála dosáhne letos 150 procent HDP a splátky 14 procent státních příjmů. Nezaměstnanost roste (15 procent) a podobně jako v Portugalsku téměř 40 procent mladých lidí je bez práce. A deflační politika bude pokračovat. Až do konečného řešení, kterému se vládci unie snaží za každou cenu vyhnout. Proč asi?

Národný portál cestovného ruchu, financovaný z bruselských eurofondov, má vážny problém: hoci na propagáciu cestovného ruchu na Slovensku tečie málo peňazí, aj o tie ho pripravujú nevýhodné zmluvy z minulosti. Tentoraz ešte z čias šéfa ANO Pavla Ruska.

Vždy som si myslel, že Krkonoše sú prinajmenšom od roku 1945 české hory. Chodievam sem od detstva, od sedemdesiatych rokov, otcov podnik Škoda Praha mal na Friesových búdach, na polceste medzi Špindlerovým mlynom a Pecou pod Snežkou jednu z tých typických krkonošských chát.

Jeden ťahá políciu k službe ľuďom, druhý posúva justíciu k službe sebe. Jeden hľadá v policajtoch čestnosť a profesionalitu, druhý podporuje v sudcoch sebectvo. Šéf polície verzus pán súdov.

Jacques Delors, hlavní architekt Maastrichtské smlouvy, EMU a tím defakto i eura, může být spokojen. Dožil se pravděpodobně toho, že krize společné měny (nespolečných dluhů) povede nakonec k vytvoření panevropské fiskální nadvlády a suverénní fondy (dluhy) přestanou být suverénní a ohrožovat koncepci evropské integrace.

Napsala mi studentka z Ružomberoka, abych ji ozřejmil Chestertonovu apologii z teologického hlediska, a protože jsem právě dokončil překlad jeho slavné Ortodoxie, pokusím se o nemožné, ačkoli vím, že Chestertona vlastně vykládat nelze.

Václav Havel ve svém světském kázání na pražském Fóru 2000 v dávno odsvěceném pražském Kostele sv. Anny opět s celou svou uměleckou představivostí dštil oheň a síru na náš nedokonalý svět. Shrnuji: město dnes dusí ohavný, chaotický prstenec skladišť, hypermarktů, parkovišť, kanceláří, souborů osamělých vilek, otřesná periférie, která s jakousi ďábelskou materialistickou energií neustále expanduje; město se už z výšky podobá metastázujícímu nádoru, jenž požírá a devastuje okolní přírodu. Jde o svět nabobtnalého sebevědomí a pýchy developerů, kteří měří všechno okamžitým ziskem a nectí dílo přírody a předků. Je jím také ekonomický fetiš naší civilizace a prokletá neviditelná ruka trhu: „Co způsobuje růst a růst růstu a růst růstu růstu, včetně růstu takových aglomerací. Naše globální ateistická civilizace pýchy a konzumu se řítí do pekel.