Na bratislavskom korze, na Michalskej ulici číslo 7, stojí honosný štvorpodlažný renesančný palác. Nedávna rekonštrukcia mu dala bielo-šedú fasádu a mohutný šedý kamenný portál. Za socializmu v nej sídlilo kníhkupectvo vydavateľstva Naše vojsko, dnes je tam značkový butik s dámskymi kabelkami. Tento palác, jeden z najkrajších na celom korze, poznajú Bratislavčania pod menom Segnerova kúria.

Odborník na virtuální realitu a politický komentátor Jim Stewartson se ve svém příspěvku na síti X zabývá otázkou, jestli se Donald Trump nachází ve stavu narcistického kolapsu. Podnětem mu byla poslední obvinění z vlastizrady, která Trump vznesl proti svým předchůdcům. Stewartson soudí, že podle většiny odborných ukazatelů se zdá, že Donald Trump už ve fázi narcistického kolapsu je. Ačkoliv se podle etických pravidel odborníci zdráhají diagnostikovat někoho, kdo nebyl osobně vyšetřen, někteří vědci soudí, že lze na základě bohatého materiálu analyzovat veřejné vystupování nějaké osoby a porovnat to s tím, jak vystupují jiní.

Ľubomír Ďurovič sa narodil 9. februára 1925 vo Važci na Liptove. Na skok tam prišiel jeho otec Ján Ďurovič, evanjelický farár, ktorý žil po krátkom intermezze vo Važci až do konca života v roku 1955 v Skalici. Tých osem synových mesiacov vo Važci však malo preňho kultúrny význam – viažu sa na jeho hypotézu, že základom spisovného slovenského jazyka je mestský jazyk Liptovského Mikuláša, čo popiera celú predstavu o jeho ľudovosti.

„Nerozvážny právnik ponížil celú šľachtu, vyššiu i nižšiu, či už je uzavretá hradbami mesta a či sa rozlieva hojne po celej župe. Všetci sme tu vraj len hostia, nájomníci zeme, poddaní, sluhovia, otroci, nevoľníci... Veď nešťastný osud Svätoplukov zbavil jeho biednych pozostalých slobody, olúpil ich o zlato, odsúdil k pluhu, poľným bránam, motyke, rýľu, čakanu, lopate, poskrýval ich medzi drsné vrchy, siahajúce k hraniciam Markomanov a Kvádov. Nad to trpí sa u nás takou nevedomosťou, že rozprávame len po slovensky.“

„Ponevač obžalovaný Juro Jánošík zavrhnuvše prikázaní jak boské tak též zákon krajinský predo dvema rokmy dal sa na zbojstvo a vudcem nebo hejtmanem takovým sa učinil.... Protož pro takové veliké a zlé účinky a prikázaní prestúpení má byť na hák na lavém boku prehnaný a tak na príklad jinších takových zločincov má byť zavesený.“

Historické nevědomí většiny české politiky a publicistiky vnímá minulost nejspíš jako jídlo ve školní jídelně. Stačí si vybrat jen kousky, které chutnají, a zbytek se může vyhodit. Skutečná historie je ovšem mnohem spíše energetickou tyčinkou, u které záleží na každé kalorii, kterou může poskytnout, bez ohledu na chuť. Jen taková historie může přinést ponaučení a pomoci nám přijmout pravdu o nás samotných, bez hloupých legend a falešných hrdinů.

Jana Želibská (* 3. mája 1941) je autorka, ktorá sa suverénne pohybuje na výtvarnej scéne od konca šesťdesiatych rokov. Už vtedy prekročila hranice domáceho kontextu: Jindřich Chalupecký, v tom čase najvplyvnejší český kritik výtvarného umenia, uviedol jej autorskú výstavu s názvom Kandarya-Mahadeva (1969, Špálova galerie).

Dobrý deň, jar konečne vypukla, príroda hýri farbami, vo vzduchu je radosť zo života. V novom .týždni reagujeme krásnym textom Martina Mojžiša o prednáške a diskusii s nobelistom Kipom Thornom. Prinášame však aj kritické pohľady – silné texty o odchádzaní najlepších ľudí zo Slovenska a obálkovú tému o 7 rokoch, počas ktorých sme nedokázali doručiť spravodlivosť rodinám Jána Kuciaka a Martiny Kušnírovej. Želám vám dobré čítanie.

Pripomíname si 7. výročie neuskutočnenej svadby Jána Kuciaka a Martiny Kušnírovej. Ani po toľkom čase nemáme definitívny verdikt. Čo sa doposiaľ zmenilo a kam sme sa za tie roky posunuli?

Od neuskutočnenej svadby dvoch mladých ľudí prešlo už 7 rokov. Rovnaký čas hľadá Slovensko odvahu pozrieť sa na seba očami Jána a Martiny. Prečo nevieme vyniesť spravodlivý verdikt? Prečo nedokážeme spoločne aspoň toto napraviť?