Další konference eurozóny, další odklad eurokrize. A samozřejmě, i další německé nasazení mučících nástrojů na bankrotující státy. Portugalsko, aby se ještě chvíli udrželo bez pomoci Unie, raději předem ohlásilo další omezení státních výdajů (o 5,3 procenta) a několik set tisíc převážně mladých a nezaměstnaných vyšlo do ulic na protest proti diktátu pod heslem z Egypta a Tunisu – „My, zoufalá generace”. Řecko dostane úlevu na úrocích (4, 2 procenta) a prodlouží se mu splátkový kalendář ze tří na 7 let výměnou za to, že prodá státní majetek za padesát miliard eur, přestože finančníci odhadují státní podíly jenom na patnáct. Irsku se neodpustí nic, protože má nízké (podle Sarkozyho neřestné) firemní daně. A nové navýšení záchranného fondu. Samozřejmě, všichni vědí, že to nic neřeší. Všechny tři státy v deflaci bankrotují a jejich dluhy porostou. Úroky za portugalské dluhopisy opět vzrostly. Deflace totiž  zvyšuje reálnou hodnotu místního eura, a tím i starého dluhu. A v takové situaci zvyšovat daně na splácení dluhu je sebevražedné a připomíná medicínu na krizi třicátých let. Jenom bankrot nebo inflace může rychle zlikvidovat státní dluh. Vždyť řecká dluhová spirála dosáhne letos 150 procent HDP a splátky 14 procent státních příjmů. Nezaměstnanost roste (15 procent) a podobně jako v Portugalsku téměř 40 procent mladých lidí je bez práce. A deflační politika bude pokračovat. Až do konečného řešení, kterému se vládci unie snaží za každou cenu vyhnout. Proč asi?

Po rokoch mlčanlivého prímeria odštartoval týždenník Der Spiegel novú kultúrnu vojnu. Na jeho minulotýždňovej titulnej obálke sa skvelo logo úspešného bulvárneho plátku Bild (12 miliónov čitateľov denne), vyplnené horiacimi zápalkami. Pod pôsobivým obrazom stálo: Podpaľači.

Jedna z najnebezpečnejších vlastností tejto doby je spoliehanie sa na techniku. A na pravidlá. Alebo teda celkovo –spoliehanie sa. Nechápte ma zle, som milovníkom techniky –všetko od krásnych alumíniových Macov cez GPS-ky, tablety a iné gadgety od výmyslu sveta – e-booky, mobily...mám to všetko rada a som schopná starať sa o tieto moje hračky s materinskou láskou, leštiť si ich, a keď ich mám nové, aj s nimi spávam v posteli. Ale spoliehať sa na ne?

Niekedy sa cítim previnilo, že neviem, čo sa u nás deje. Myslím u vás na Slovensku. Ale nemôžem si pomôcť, vždy, keď som niekde, vôbec mi ani nenapadne sledovať, čo sa deje inde. A tak keď som v Indii, čítam indické noviny, pozerám miestnu telku, sledujem miestne reklamné bilbordy, komentujem miestne dianie, a keď som na Slovensku, tak to isté.

Emil, stala sa strašná vec, u nás v starobinci sa začalo politizovať. Niežeby sme mali nejaké schôdze, ako voľakedy, keď nás zvolali a my sme tam museli prísť, lebo sa podpisovala prezenčka a raz, keď som podpísal Kratochvíla, bol z toho škandál, ešte väčší ako ten, keď vlani terajšia pani premiérka pri hlasovaní v parlamente za niekoho zahlasovala.

Český spisovatel Jan Balabán zemřel loni v dubnu. Dvacátého devátého ledna by se byl dožil padesátky. Listuju právě vydaným sborníkem Honzo, ahoj! U fotky jeho knihovny mě napadne, do kolika domácností se asi tenhle zapisovatel existenciálních úzkostí nastěhoval.

Milana Šimečku som videl prvý raz v živote v sobotu 18. novembra 1989 u Ivana Kadlečíka. Historicky bolo o päť minút dvanásť, ale keď sme prichádzali do Pukanca, ešte sme to nevedeli.

Pôvodne som chcela hovoriť o albume Sufjana Stevensa Greetings From Michigan/The Great Lake State (Rough Trade r. 2004), ktorý patrí medzi mojich favoritov z radu folkového revivalu.

Pomerne úspešnú emisiu dlhopisov zo 6. októbra označil Ivan Mikloš za „dobrú správu“ a analytici ju ohodnotili ako „prvý objektívny a nestranný test nového kabinetu“. V poriadku, oceňujeme. Do živého však tne otázka, ako by vyzerali tieto testy, keby sme si po dve miliardy eur nevyšli na trhy 6. októbra, ale až o týždeň neskôr.

Milý Emil, nevieš si predstaviť, čo sa teraz deje u nás v starobinci. Povedali nám, že si máme zvoliť samosprávu, pretože my vraj najlepšie vieme, čo potrebujeme a čo nám chýba. Nuž, trochu sme sa s Hrdličkom zasmiali, pretože to, čo nám chýba, nám už sotva niekto poskytne a to, čo potrebujeme, to je už dávno za nami.