Premiér Bohuslav Sobotka dokázal s velkým štěstím vylézt z nebezpečné pasti, do níž se sám chytil zbrklým návrhem demise své vlády. Nedokázal ale využít druhou šanci, kterou osud jemu i Česku přihrál.

Prezident Miloš Zeman se rozhodl zvýšit své volební preference a zároveň zakrýt šarádu kolem vládní krize novým představením. Chystá se omilostnit nejslavnějšího vězně v České republice Jiřího Kajínka.

Byl to vždy krásný jarní týden. Květen čili máj. Praha byla v květu, do zeleniny přivezli banány, v masně byl k sehnání lovecký salám a čabajka.

Česko už začíná mít slušnou tradici premiérů introvertů, kteří nevyzpytatelně jednají na vlastní pěst. Uzavřou se do své osobní bubliny a svým rozhodnutím šokují všechny včetně nejbližších kolegů.

Čo má spoločné pápež Benedikt XVI., úspešný novozélandský premiér John Key a náš prezident Andrej Kiska? Skončili v najlepšom. Ale možno predbiehame udalosti.

Proč by se člověk s majetkem v hodnotě desítek miliard korun obtěžoval tím, aby si z evropských dotací zajistil ze svého pohledu „drobných“ necelých 50 milionů korun na stavbu své víkendové haciendy, do níž pak z vlastních peněz prokazatelně investuje násobně vyšší částky?

„Pečlivě si zvolte své místo a načasování. Vyberte si nejzalidněnější lokality. Lepší jsou taky užší místa, protože dávají lidem méně možností utéct."

V Evropě, oblasti, která si minimálně od konce studené války zvykla na spokojený klid, to začíná být nehezky častý jev: Evropská unie, po vzoru studijního poradce pana Mackeyho ze základní školy v městečku South Park, tlačí půl miliardě svých občanů příběh o tom, že zbraně jsou špatné, ááááno.

V posledních letech došlo ke značnému nárůstu nenávisti. Tím nemyslíme, že by lidé nutně začali více nenávidět; je to míněno v tom smyslu, v jakém se hovoří o akciích: kurz nenávisti stoupá.

Jednou z klíčových pragmatických vlastností Islámského státu je brutalita. Třebaže řada útoků, ke kterým se IS přihlásil, nevzešly přímo z jeho iniciativy.