Sochár Viliam Loviška patril medzi študentov Jána Kulicha na VŠVU. Fakt, že sochy tohto komunistického umelca boli aj po páde komunizmu osadené pred budovu parlamentu a na Bratislavský hrad, svedčí podľa neho o tom, že podstatné veci sa nezmenili. Had iba zvliekol kožu.

Naoko mi napísala: „Konečne máme elektrinu, zapla som telku, všade, kam sa pozriem, je katastrofa. U nás rozdeľujepeklo od neba cesta č. 45. Neviem, koľko záberov je v televízii na Slovensku, ale mestá Sendai aTagajo, ich prístavy, sú úplne zaplavené autami, ako keby tam niekto vysypal lego."

Spisovateľ Peter Pišťanek tvrdí, že nepotrebuje prácu ani písanie kníh, aby bol jeho život zmysluplný. Práca je pre neho len prostriedkom, ako si na tie ostatné veci, ktoré ho bavia, zarobiť. Ktoré to sú?

Ulice a byty v mestách, dvory na dedinách sú neraz prepchaté rôznymi zvermi pokrytými kožušinou či perím. Psy, mačky, hydina, králiky, drobné hlodavce. Dá sa povedať: stereotyp. Tak prečo z neho nevybŕdnuť a neoddať sa radostiam i starostiam chovu niektorého z netradičných druhov zvierat?

Sú to iní Česi, Slováci, Poliaci, Nemci... Berú tisíce eur mesačne, žijú a pracujú tisíce kilometrov od svojich domovov, slúžia zvláštnemu súštátiu, o ktorom nikto nevie, čo to je, a už vôbec nikto netuší, čo z neho časom bude. Na návrší nad starým mestom si postavili vlastnú štvrť, ktorá, pretože do šírky veľmi rásť nemôže, mohutnie a šplhá sa do výšky. Nie sú obyvateľmi mesta, v ktorom celé roky žijú, ale ani krajiny, z ktorej pochádzajú. Sú to „Bruselčania“.

Ahoj, Emil bol som na vyšetrení s tou prostatou a nebolo to nič moc. Predovšetkým, keď mi doktor povedal, aby som si zobliekol gate, tak vedľa neho stála sestrička a na tvári mala potuteľný úsmev, aspoň mne sa tak zdalo.

Mám někdy dětinskou radost, když narazím v novinách na něco pozitivního a proto chvalozpěv Luboše Palaty v Lidových novinách „Važme si českých úředníků,“ ač sám upřímně přiznává, že má s byrokracií malé zkušenosti, mě nemohl nepotěšit.

Na masaker, ktorý sa udial na kraji Bratislavy, nie je Slovensko zvyknuté, a je to tak dobre. Ale keď sa už stal, treba zachovať pokoj a pýtať sa, čo sa z neho môžeme naučiť.

Chtěl jsem se vyhnout čtení metodologické příručky ke školní sexuální výchově vydané ministerstvem; vystačit si s citáty z médií a udělat si dostatečný obraz z bouřlivé veřejné polemiky, bál jsem se totiž, že se dozvím něco ještě horšího.

Další konference eurozóny, další odklad eurokrize. A samozřejmě, i další německé nasazení mučících nástrojů na bankrotující státy. Portugalsko, aby se ještě chvíli udrželo bez pomoci Unie, raději předem ohlásilo další omezení státních výdajů (o 5,3 procenta) a několik set tisíc převážně mladých a nezaměstnaných vyšlo do ulic na protest proti diktátu pod heslem z Egypta a Tunisu – „My, zoufalá generace”. Řecko dostane úlevu na úrocích (4, 2 procenta) a prodlouží se mu splátkový kalendář ze tří na 7 let výměnou za to, že prodá státní majetek za padesát miliard eur, přestože finančníci odhadují státní podíly jenom na patnáct. Irsku se neodpustí nic, protože má nízké (podle Sarkozyho neřestné) firemní daně. A nové navýšení záchranného fondu. Samozřejmě, všichni vědí, že to nic neřeší. Všechny tři státy v deflaci bankrotují a jejich dluhy porostou. Úroky za portugalské dluhopisy opět vzrostly. Deflace totiž  zvyšuje reálnou hodnotu místního eura, a tím i starého dluhu. A v takové situaci zvyšovat daně na splácení dluhu je sebevražedné a připomíná medicínu na krizi třicátých let. Jenom bankrot nebo inflace může rychle zlikvidovat státní dluh. Vždyť řecká dluhová spirála dosáhne letos 150 procent HDP a splátky 14 procent státních příjmů. Nezaměstnanost roste (15 procent) a podobně jako v Portugalsku téměř 40 procent mladých lidí je bez práce. A deflační politika bude pokračovat. Až do konečného řešení, kterému se vládci unie snaží za každou cenu vyhnout. Proč asi?