Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Existuje společnost?

.alexander Tomský .časopis .klub

Žádný výrok Margarety Thatcherové nezpůsobil takový poprask, jako „žádná společnost neexistuje, existují jen individuální muži, ženy a také rodiny…“

A jak už se to politikům stává, její výrok byl vytržen z kontextu, v němž napadla socialistickou doktrinu závislosti na státu, pasivního očekávání a aktivních nároků, kde každá smůla, neštěstí i každá křivda musí být kompenzována společností – a taková (charitativní) společnost opravdu neexistuje, existuje jen vláda a daně, mohli bychom dodat v jejím duchu.
Co naplat, k popření samé existence společnosti měla přesto velmi blízko, a protože v západní tradici je sociální pomoc státu jako přinejmenším poslední instance historicky zakódována a nikdo o ní nepochybuje, tak se všechny politické spory týkají nikoli samotné potřeby takové pomoci, ale pouze její úměrnosti a efektivity způsobu provádění. Její prohlášení způsobilo strašlivý povyk, protože klasičtí liberálové nadřazující suverénního jedince nad společnost i stát se zaradovali, konečně byla vyřčena nejvyšší pravda, a možná už tehdy většinová společnost zabezpečovacího státu zuřila.
Ve svých pamětech se později snažila špatný dojem rozptýlit: „ společnost není  abstrakce, ale živá struktura jednotlivců, rodin a dobrovolných spolků.“
Právem se vyhnula pojmu organismus, protože heterogenní, historická, více méně územní, národní, občanská a státní společnost není živočich, přestože je živá. .dva protikladné bludy
Jak vidno, ani pragmatický politik se filosofii nevyhne, vždy bude ovlivněn svým třeba i nepřiznaným světonázorem, čili svým pohledem na svět.
O lidské společnosti existují dva protikladné bludy. Na první pohled to skutečně vypadá, že žádná společnost neexistuje. Marně bychom hledali v uskupení nebo organizaci něco, co tam je mimo jednotlivé lidi a přesto každý občas pociťuje moc kolektivu, jeho norem (i módy a předsudků) a stát, pokud je legitimní, jedná i s naším souhlasem případně i s naší loajalitou nesouhlasu. Pro každou společnost je charakteristická vůle kontinuovat, teprve když ji ztrácí, tak se rozpadá. Proto nemůže být jenom pouhým součtem jednotlivců. Takový liberální sociální nihilismus by znamenal anarchii. Opačná pověra kolektivismu uznává naopak jenom společnost, bytost nadřazenou a celistvou. Lidé ji sice tvoří, ale asi tak jako ruce a nohy jsou podřízenou součástí těla, tak i oni mají být podřízeni totalitnímu celku. Oba názory chybují stejně, na světě nevidí nic než materiální věci a předměty, jako by neexistovaly vlastnosti a vztahy, které kolektivní bytost tvoří. Společnost je jimi skrz-naskrz protkaná a tudíž reálně existuje, přestože je nemožné ji přesně definovat a každý obecný soud, třeba že Němci jsou pracovití a mají smysl pro pořádek nikoli pro humor, zatímco Francouzi jsou flákači a nezřízeně sensuální, bude jistě relativní. .člověk není ostrov
V evropské tradici je svobodný jedinec (původně faktem nesmrtelnosti duše, dnes už jen faktem důstojnosti svého lidství) skutečně nadřazen společnosti i státu, v archaické řecké společnosti tomu tak nebylo, ale je i (kriticky) podřízen jejím normám a nemůže být zcela autonomní. Žádný člověk není nezávislý ostrov. Paradox, že člověk tady není pro stát, ale stát pro člověka, by neměl po porážce totalitarismu znamenat, že se laskavý stát má o nás a o naše bezpečí starat od kolébky do hrobu. Stát by měl mít autoritu ochránce tradice, měl by podporovat tradiční sdílené normy, které si může jedinec soukromě a bez zjevného násilí přivlastnit, místo aby se nás, jak to dnes činí, snažil „korektně“ usměrňovat a mustrovat po svém. Společnost dnes začíná ztrácet svou sociální soudržnost i svou ekonomickou autonomii. Proto to někdy vypadá, že vůbec neexistuje. Teprve hospodářská stagnace zřejmě dílo železné lady dokončí a stát se bude muset své přehnané materiální starostlivosti vzdát. Své přehnané starosti o naši bezbřehou toleranci a naši lásku k univerzálnímu lidství se zřejmě hned tak nevzdá. Je to velký blud současnosti. Autor je vydavatel, žije v Prahe.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite