Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Rozpačitá svoboda x01

.časopis

Svobodo, ty jsi jak zdraví, jen ten tě opravdu cení, kdo tě ztratil, mohla by znít parafráze Mickiewiczova verše o lásce k vlasti, podle dicta polského heraldického orla: elementum meum libertas. Kdo by neoslavoval vítězství svobody (a nezávislosti), za kterou umírali celé generace hrdinů evropské civilizace už od Thermopyl!

A přesto jsou chystané oslavy dvacátého výročí 17. listopadu v Praze nějak nedomrlé, neduživé a rozpačité. Prezident vydal k výročí polemickou knihu, v níž bilancuje popřevratové období, Petr Pithart, vydal jinou, která devětaosmdesátý vysvětluje. Několik konferencí, pár pietních akcí a demonstrací vlasteneckých ministran. Jeden koncert „Dvacet let bez opony“ a ze světových politiků jen Madeleine Allbrightová.  
Svoboda je především velký paradox. Jakmile je, tak už zanedlouho vidět není, stane se samozřejmou. Je jako čirý vzduch, jenž pořádně obnaží všechny neduhy a nedostatky společnosti, státu i politiky. A že jich bylo! Těch resentimentů, zkažených životů, nedokončených restitucí a ekonomický návrat bývalé nomenklatury! A 
dokonce i nevítaný a nechtěný rozpad čechoslovakistického státu. A tak lidé, zvláště ti starší, mrzutí z toho, že není, tak jak očekávali a doufali, mají ke slavení chuť pramalou. 
Potom je tu zrádná a milosrdná paměť, která pro naši psychickou rovnováhu, barví na růžovo zlou minulost, a vzpomíná jen na to dobré, vždyť i v koncentračním táboře existovalo mládí, láska, pěkné počasí a šťastné okamžiky. V celoživotním táboře upadajícího socialismu se leckdo i sice relativně leč subjektivně slušně zabydlil, o kariéristech ani nemluvě.
Svoboda totiž vyžaduje zápas a oběti. A tahle spadla s nebe, nikdo ji nevzýval ani nečekal. A je-li pravda, že za ta čtyři desetiletí prošlo komunistickou stranou Československa sedm milónů lidí (Václav Havel), nemohlo být jejich osvobození (i oni byli totiž propuštěni) víc než rozpačité. Oddychli si a chtěli zapomenout, ale jistě s existenčními obavami, zda jim to nový režim nebude mít za zlé.
A přece jenom máme koho oslavovat. O záchranu naší civilizace se zasloužili velcí hrdinové i nechtění statisté Prozřetelnosti (Gorbačov). Staletí se už Evropa potýká s radikalismem, jenž nás chce vysvobodit z morálky a ze všech svatých loajalit vůči rodině, společenství i státu, ze všech tradic i dobrých zvyků, a slibuje nám v různých obměnách stále stejný sociální ráj rovnostářského manažerského kolektivismu. Liberté - avšak nikdy ne v řádu, v tradici a transcendenci, ale vždy jen s egalité, s fasces, s národním a nakonec i mezinárodním socialismem. Boj o evropskou cilizaci stál už hekatomby mrtvých, ale na to poslední impérium (zatím) ježící se nukleárními raketami se už nedostávalo konzervativním obráncům svobody sil; vždyť museli neustále doma zápasit s jeho sympatizanty a souputníky.
A tu náhle, kdy to už nikdo nečekal, a kdy impérium ideologicky unavené a vyčerpané vlastní samožernou ekonomikou i expanzí do všech kontinentů, povstal na ruské zemi gigantický soudce Gulagu i socialistické utopie, a sověti začali rapidně ztrácet po světě své přívržence. A stejně nečekaně ze samého papežského stolce zazněl neoblomný hlas v obraně sociálního a duchovního řádu, člověka s osobním prožitkem totalitarismu, jenž nemohl zůstat oslyšen v jeho vlasti, jež se jediná v impériu nacházela ve stavu psychické permanentní revolty. A je tu ještě třetí osoba, jeden skromný hlas v pozadí, který s nenapodobitelným úsměvem dodal Američanům odvahu a přesvědčil je, že lze i v ozbrojené studené válce porazit „impérium zla.“
Postavme tedy alespoň my triumvirátu našich záchranců triumfální oblouk v našich myslích, anti svět sociálních rovnostářů to za nás nikdy neudělá. 
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite