Nejsem psycholog, ale myslím, že jde o obrannou pózu. Žijeme totiž ve věku emotivního přesvědčování, reklamy a senzacechtivosti, ale také nového hysterického náboženství zelené internacionály, se kterým stejně jako s ideology té staré není dialog možný. Není proto ani lehké ani samozřejmé hájit samozřejmosti.
Měli bychom sice vědět, že je globální oteplování velmi malé (klimatologové nezpochybňují, že nejde o víc než 0,6°C za sto let), odpovídá geologicky známým výkyvům planetárních teplot, je navíc těžko měřitelné a předpověditelné ve složitém globálním ekosystému, kde se vlivy prolínají a navzájem ruší a hlavně se s ním nedá vůbec nic dělat. Globální diktaturu naštěstí vytvořit (zatím) nelze. A musí být mírné oteplování vůbec negativní (Cílek), když se většina pevniny nalezá na severní polokouli? Emise skleníkových plynů způsobené lidskou činností sice neustále stoupají, ale nezdá se, že by měly zásadní vliv na míru přirozeného meziledového oteplení, jak tvrdí panikáři. Marně si proto kladu otázku, odkud ta vlna apokalyptických obav a prognóz, která vedla k vytvoření Mezivládního panelu o klimatických změnách, kjótského protokolu a fantastickým slibům vlád na snižování emisí skleníkových plynů? Odkud se bere pesimistická vize o budoucnosti lidstva? A jak se vůbec mohla stát diktátem takzvané politické korektnosti?
Snad je jedna z příčin dnešní iracionality v negativní obrazotvornosti bohaté společnosti. Ještě nedávno byl člověk vydán přírodě na pospas; se zimou a vlky musel bojovat. Teď ovládl planetu, je nás téměř sedm miliard, zatímco ostatních druhů valem ubývá s výjimkou těch „domestikovaných“ (skot, krysy, švábi, slepice). Jeho spotřeba je ohromná a jeho průmysl chrlí také zbytné zboží, plyny a odpad. Kdysi tolik uctívaný technický pokrok mu připadá jako ohrožení. Jedním z velkých bestselerů doby je kniha Jareeda Diamonda Kolaps. Přejedená společnost bez víry ve svou budoucnost se nutně propadá do pesimismu. Na rozdíl od chudých a veselých vidí jen negativa lidského života. Nevěří v udržitelnost svého bohatství, nevěří ani zdravému rozumu. Ještě nikdy nežili lidé v Evropě tak dlouho, a přitom ještě nikdy se tolik neobávali o své zdraví. Optimismus a pesimismus spolu nediskutují. S hrozbou globálního oteplování to však souvisí pramálo.
Klaus dnes není v boji proti nihilistům nijak osamocen, podobných publikací přibývá (Lawson, Plimer, Kutílek), o úspěchu svědčí i jeho už desáté zahraniční vydání Modré planety (a deset dalších na cestě), přesto je jeho výhrada, že je pomalu „mainstream“ velkou nadsázkou. Není a nebude. Víra, že si svoboda, trh a technický pokrok s průvodními a přirozenými negativy lidské činnosti poradí, jeho nedůvěra vůči ideologiím, které ničí svobodné myšlení a vědecký výzkum i děsivým státním intervencím (dotovaná elektřina a škodlivá biopaliva), které také ničí spontánní tržní invenci, bohužel znamením doby není. Klaus nepochybuje, že všichni potřebujeme čisté a zdravé prostředí, ekologizace politiky však ohrožuje nejen svobodu, ale dokonce i samu ekologii, protože jednostranné doktríny nebývají racionální. Vypadá to, jako by dnes mezi svobodou a ekologií neexistovala přirozená via media. Jeho osvícenská víra v prozřetelnost bez Boha na moderní katastrofismus nestačí. Má pravdu, ale pravda musí být založena na víře v rozum.
A politici? Ti milují regulace, ideologie jim dává nimbus ušlechtilosti a místo skepse vůči nim mobilizuje masy. Stávají se tak kvazináboženskými vůdci.
Měli bychom sice vědět, že je globální oteplování velmi malé (klimatologové nezpochybňují, že nejde o víc než 0,6°C za sto let), odpovídá geologicky známým výkyvům planetárních teplot, je navíc těžko měřitelné a předpověditelné ve složitém globálním ekosystému, kde se vlivy prolínají a navzájem ruší a hlavně se s ním nedá vůbec nic dělat. Globální diktaturu naštěstí vytvořit (zatím) nelze. A musí být mírné oteplování vůbec negativní (Cílek), když se většina pevniny nalezá na severní polokouli? Emise skleníkových plynů způsobené lidskou činností sice neustále stoupají, ale nezdá se, že by měly zásadní vliv na míru přirozeného meziledového oteplení, jak tvrdí panikáři. Marně si proto kladu otázku, odkud ta vlna apokalyptických obav a prognóz, která vedla k vytvoření Mezivládního panelu o klimatických změnách, kjótského protokolu a fantastickým slibům vlád na snižování emisí skleníkových plynů? Odkud se bere pesimistická vize o budoucnosti lidstva? A jak se vůbec mohla stát diktátem takzvané politické korektnosti?
Snad je jedna z příčin dnešní iracionality v negativní obrazotvornosti bohaté společnosti. Ještě nedávno byl člověk vydán přírodě na pospas; se zimou a vlky musel bojovat. Teď ovládl planetu, je nás téměř sedm miliard, zatímco ostatních druhů valem ubývá s výjimkou těch „domestikovaných“ (skot, krysy, švábi, slepice). Jeho spotřeba je ohromná a jeho průmysl chrlí také zbytné zboží, plyny a odpad. Kdysi tolik uctívaný technický pokrok mu připadá jako ohrožení. Jedním z velkých bestselerů doby je kniha Jareeda Diamonda Kolaps. Přejedená společnost bez víry ve svou budoucnost se nutně propadá do pesimismu. Na rozdíl od chudých a veselých vidí jen negativa lidského života. Nevěří v udržitelnost svého bohatství, nevěří ani zdravému rozumu. Ještě nikdy nežili lidé v Evropě tak dlouho, a přitom ještě nikdy se tolik neobávali o své zdraví. Optimismus a pesimismus spolu nediskutují. S hrozbou globálního oteplování to však souvisí pramálo.
Klaus dnes není v boji proti nihilistům nijak osamocen, podobných publikací přibývá (Lawson, Plimer, Kutílek), o úspěchu svědčí i jeho už desáté zahraniční vydání Modré planety (a deset dalších na cestě), přesto je jeho výhrada, že je pomalu „mainstream“ velkou nadsázkou. Není a nebude. Víra, že si svoboda, trh a technický pokrok s průvodními a přirozenými negativy lidské činnosti poradí, jeho nedůvěra vůči ideologiím, které ničí svobodné myšlení a vědecký výzkum i děsivým státním intervencím (dotovaná elektřina a škodlivá biopaliva), které také ničí spontánní tržní invenci, bohužel znamením doby není. Klaus nepochybuje, že všichni potřebujeme čisté a zdravé prostředí, ekologizace politiky však ohrožuje nejen svobodu, ale dokonce i samu ekologii, protože jednostranné doktríny nebývají racionální. Vypadá to, jako by dnes mezi svobodou a ekologií neexistovala přirozená via media. Jeho osvícenská víra v prozřetelnost bez Boha na moderní katastrofismus nestačí. Má pravdu, ale pravda musí být založena na víře v rozum.
A politici? Ti milují regulace, ideologie jim dává nimbus ušlechtilosti a místo skepse vůči nim mobilizuje masy. Stávají se tak kvazináboženskými vůdci.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.