Kam nás to vede stát, jehož posláním je dnes zmírňovat veškeré lidské utrpení peněžitou náplastí, ukazuje soudní spor o náhradu za záměnu novorozeňat, kterou nyní po více než ročním právním handrkování o výši odškodného rozhodl brněnský soud.
Dva páry v tomto případě utrpěly podle psychiatrů ohromnou emocionální újmu – deset měsíců se staraly o zaměněné cizí dítě. Šlendrián porodnice je nepopiratelný a nemocnice, bohužel, patří státu. Nevím, zda v případě soukromého ústavu by mohl soud státu určit a nařídit odškodné.
Soud přiřkl poškozeným rekordní částku neuvěřitelných 3,3 miliona korun. Soudní výdaje, expertízy a znalecké posudky budou stát daňové poplatníky další majlant. Požadavky poškozených (žádali deset milionů) byly teatrálně, a ke škodě rodin, astronomicky zveličovány.
Proces možná emocionálně poškodil samy nespokojené rodiče i nechtěné děti. Jediné pozitivum, které vyjevil, je to, co mnozí v Česku nechtějí slyšet, totiž že biologický původ dítěte je naprosto nepodstatný, zvláště v případě, kdy o tom náhradní matka ani neví, a měl by se odstranit z našich antiadoptivních zákonů, jejichž důsledkem je světový primát v počtu ústavně chovaných dětí – tak často budoucích zločinců.
Pikantní na výpočtu bolestného je i to, že jeden pár dostal dvě třetiny a druhý pouze jednu třetinu z celkového odškodnění. Soudce totiž, jak se zdá, potrestal jeden pár za to, že prodal své trauma médiím a dokonce vystoupil i v německé televizi a druhý pár odškodnil dvojnásobně, snad i proto „že bojují s manželskou krizí.“ Soudce dle vlastních slov zdůvodnil rozdíl tím, že chtěl podstatněji odškodnit jejich holčičku, neboť musela žít kvůli záměně v konfliktním prostředí a v konfliktním prostředí bude muset žít i nadále. Omylem adoptivní manžel totiž podezíral svou ženu z nevěry a obstaral si testy DNA, jinak by se na nic nepřišlo.
Měl jsem vždy za to, že soud je tu od toho, aby určil viníka a jeho schopnost platit. Pamatuji se, jak jsem jako kluk rozbil okno, nakonec se přiznal, musel jít s tátou školníka odprosit a škodu z kapesného chodit osobně dlouho splácet. Myslím, že jsme se nakonec oba zkamarádili. Zaviněná neštěstí nechť platí ti, kteří je, byť z dokázané nedbalosti, zavinili. Personál nemocnice, ba ani jeho vedení není stát. A pár set korun měsíčně z kapes nedbalců by mělo výchovný účinek. Možná by se částka strhávaná vedením určila i bez soudu.
Jestliže nikdo na světě není expert na cenu bolestného, jak to připustila i povolaná psycholožka, je každá částka fiktivní a napadnutelná, nejen tenhle bizarní rozsudek o odškodnění dvou nemluvňat a dvou chamtivých rodičů. Z lidských práv, kdysi svobod, se dnes stávají nekonečné finanční požadavky vůči sociálnímu státu, protože má „neomezené“ peníze nás všech. Názorně to lze ilustrovat také na dnešní hospodářské recesi. Všichni žádají stát, aby nás z krize vykoupil, a nechtějí pochopit, že právě státní deficity, levné (rozuměj falešné) peníze a úvěry způsobily tuhle krizi. Nechápou, že nelze donekonečna beztrestně vytloukat úvěr úvěrem ani, že na to všichni jednou doplatíme.
Nebylo by proto lépe, kdyby stát už přestal být zdravotní sestrou a pomáhal jen tam, kde jde o nezaviněné neštěstí, jako jsou povodně, uragány nebo velké tragické sociální případy, kde už opravdu žádná lidská pomoc nestačí? Stát by přece neměl korumpovat mezilidskou solidaritu a zodpovědnost.
Stát by nás neměl korumpovat.
Dva páry v tomto případě utrpěly podle psychiatrů ohromnou emocionální újmu – deset měsíců se staraly o zaměněné cizí dítě. Šlendrián porodnice je nepopiratelný a nemocnice, bohužel, patří státu. Nevím, zda v případě soukromého ústavu by mohl soud státu určit a nařídit odškodné.
Soud přiřkl poškozeným rekordní částku neuvěřitelných 3,3 miliona korun. Soudní výdaje, expertízy a znalecké posudky budou stát daňové poplatníky další majlant. Požadavky poškozených (žádali deset milionů) byly teatrálně, a ke škodě rodin, astronomicky zveličovány.
Proces možná emocionálně poškodil samy nespokojené rodiče i nechtěné děti. Jediné pozitivum, které vyjevil, je to, co mnozí v Česku nechtějí slyšet, totiž že biologický původ dítěte je naprosto nepodstatný, zvláště v případě, kdy o tom náhradní matka ani neví, a měl by se odstranit z našich antiadoptivních zákonů, jejichž důsledkem je světový primát v počtu ústavně chovaných dětí – tak často budoucích zločinců.
Pikantní na výpočtu bolestného je i to, že jeden pár dostal dvě třetiny a druhý pouze jednu třetinu z celkového odškodnění. Soudce totiž, jak se zdá, potrestal jeden pár za to, že prodal své trauma médiím a dokonce vystoupil i v německé televizi a druhý pár odškodnil dvojnásobně, snad i proto „že bojují s manželskou krizí.“ Soudce dle vlastních slov zdůvodnil rozdíl tím, že chtěl podstatněji odškodnit jejich holčičku, neboť musela žít kvůli záměně v konfliktním prostředí a v konfliktním prostředí bude muset žít i nadále. Omylem adoptivní manžel totiž podezíral svou ženu z nevěry a obstaral si testy DNA, jinak by se na nic nepřišlo.
Měl jsem vždy za to, že soud je tu od toho, aby určil viníka a jeho schopnost platit. Pamatuji se, jak jsem jako kluk rozbil okno, nakonec se přiznal, musel jít s tátou školníka odprosit a škodu z kapesného chodit osobně dlouho splácet. Myslím, že jsme se nakonec oba zkamarádili. Zaviněná neštěstí nechť platí ti, kteří je, byť z dokázané nedbalosti, zavinili. Personál nemocnice, ba ani jeho vedení není stát. A pár set korun měsíčně z kapes nedbalců by mělo výchovný účinek. Možná by se částka strhávaná vedením určila i bez soudu.
Jestliže nikdo na světě není expert na cenu bolestného, jak to připustila i povolaná psycholožka, je každá částka fiktivní a napadnutelná, nejen tenhle bizarní rozsudek o odškodnění dvou nemluvňat a dvou chamtivých rodičů. Z lidských práv, kdysi svobod, se dnes stávají nekonečné finanční požadavky vůči sociálnímu státu, protože má „neomezené“ peníze nás všech. Názorně to lze ilustrovat také na dnešní hospodářské recesi. Všichni žádají stát, aby nás z krize vykoupil, a nechtějí pochopit, že právě státní deficity, levné (rozuměj falešné) peníze a úvěry způsobily tuhle krizi. Nechápou, že nelze donekonečna beztrestně vytloukat úvěr úvěrem ani, že na to všichni jednou doplatíme.
Nebylo by proto lépe, kdyby stát už přestal být zdravotní sestrou a pomáhal jen tam, kde jde o nezaviněné neštěstí, jako jsou povodně, uragány nebo velké tragické sociální případy, kde už opravdu žádná lidská pomoc nestačí? Stát by přece neměl korumpovat mezilidskou solidaritu a zodpovědnost.
Stát by nás neměl korumpovat.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.