Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Vinnetou a moje detstvo

.redakcia .časopis .téma

Vinnetou bol nielen kultúrnym fenoménom. Stal sa hrdinom viacerých generácií, pre ktoré detstvo, prežité hoci aj v strednej Európe, vonia prériami a preháňajú sa v ňom kone.

Vinnetou a moje detstvo Profimedia Náčelník Vinnetou, hlavná postava príbehov Karla Maya, bol hrdinom všetkých chlapcov.

mlčať ako Vinnetou

Mohol som mať tak desať rokov, keď som prvý raz čítal o dobrodružstvách skvelého Indiána. Môj vzťah k Vinnetouovi bol z dvoch príčin mimoriadne silný:

1. Bol som presvedčený o tom, že Vinnetou je v podstate maďarský Indián, veď na titulnej strane mojich kníh bolo napísané, že May Károly. Karl May Károly bol druhým najobľúbenejším spisovateľom môjho detstva. Mojím prvoradým obľúbencom bol istý Verne Gyula! Pamätám sa, že mi spôsobilo obrovský otras, keď mi otec vysvetlil, že ani Karol May, ani Július Verne nie sú Maďari.

2. Pravdu povediac, mne už vtedy bolo niečo podozrivé, lebo Vinnetou bol celkom iný typ hrdinu ako István Dobó, ničiteľ Turkov z románu Jágerské hviezdy alebo Lajos Türr, ktorý naháňal Habsburgovcov. Vinnetou totiž ledva niečo povedal. On nemal dlhé monológy, ešte ani večer pri táboráku nerozprával o svojich snoch a dobrodružstvách. Zobral svoju vernú pušku, zhlboka sa nadýchol, stisol pery a bojoval. Nikdy sa neponosoval, nikdy nevzdal boj. Správal sa čestne ako riadny chlap.

Keď som mal trinásť rokov, v čase mojej začínajúcej mužnosti sa práve pre tieto vlastnosti stal na istý čas mojím vzorom. Raz som si povedal, že celý týždeň nevypustím z úst ani slovo, nech vidí každý, že som už vážny muž. Lenže v škole nepochopili môj úmysel a v ten týždeň som dostal kopu pätiek. Ale chlapsky som obstál aj to a aj facky doma, presne tak ako môj veľký vzor Vinnetou vydržal skúšky života.
Péter Hunčík, psychiater


bol som Vinnetouov kôň

Vinnetou ma poznačil na celý život. Dodnes sa vo mne, po prériách detstva, s vlajúcimi vlasmi preháňa Vinnetou vedľa Old Shatterhanda. Kvôli Vinnetouovi som sa viac ráz dostal do problémov, raz som sa dokonca stal koňom. Bolo krásne leto. Z vŕšku nad Torysou pri teplárni v Prešove sme miernym galopom mierili k rieke. Vznešený okamih: Ja – Vinnetou, brat Slavo – Old Shatterhand. Cválali sme na mustangoch.

Kone sme, samozrejme, nemali, ocitli sme sa teda v zdvojenej role. Občas som hovoril hlasom Vinnetoua, občas som erdžal ako Ilčí. Kone bolo treba napojiť. Kľakli sme si do blata a chlípali mútnu vodu. Vec by dopadla dobre, keby s nami nebol kamarát Janko. Ten urazený, že sa mu ušla iba rola Sama Hawkinsa, bonzol napájanie koní rodičom. Jazdci i kone si potom doma zlízli svoje.

„Vrchol blaha: k čítaniu Mayovky si pustiť singel Supraphonu s hudbou k filmu a knižku si zakladať celuloidovou záložkou s políčkami z filmu.“

Priznávam, mám v základoch psyché viac Maya než Shakespeara: Láska pre mňa nemá tvár Rómea a Júlie, ale Vinnetoua a Old Shaterhanda – bledá tvár, ktorá v bronzovej tvári rozoznala tvár brata. Láska je pre mňa hruď nastavená „poslednému výstrelu“, aby chránila priateľa. Nuž Pierre Vinnetou odišiel do Večných lovísk. Tie Večné loviská budú vo mne tak, ako bola vo mne dodnes préria.
Daniel Pastirčák, básnik a kazateľ


môj Vinnetou

Pamätáte sa? Vinnetou! Old Shatterhand! Nšo-či! A samozrejme Sam Hawkins. Úplne prvýkrát som ich stretol niekedy v polovici 70. rokov minulého storočia na nedeľnej návšteve u starých rodičov: čiernobielo sa tam zrnili a šumeli na drevenej Tesle Orava. Húfy zlosynov sa za zvukov symfonického orchestra váľali z koní, kosení presnou muškou henryovky. „Ná a není to škoda, tolko tých hercú postrílat?” prehodil náš stareček. Tatko zdvihol obočie, zakašľal a dal sa uvádzať veci na pravú mieru.

Tak som sa dozvedel: 1) kto je to kaskadér, 2) čo je to koprodukcia a 3) že v Juhoslávii sú Plitvické jazerá. Postupne som videl všetky filmy série: s českým dabingom „na našich”, v materinskom jazyku „na maďaroch” a v rodnej nemčine Karla Maya „na óeref”. O videu sme vtedy ani nechyrovali, a tak som bol odkázaný pozerať film vtedy, keď ho „dávali”.

O rok neskôr som sa naučil čítať a zistil som veľkú vec: knižku môžem mať, kedy a kde chcem! Zmocnil sa ma úplný čitateľský záchvat. Vrchol blaha: k čítaniu Mayovky si pustiť singel Supraphonu s hudbou k filmu a knižku si zakladať celuloidovou záložkou s políčkami z filmu. Nad hlavou postele som mal poličku-oltárik, na ktorej mali svoje čestné miesto najobľúbenejšie kúsky. Všetky mali jedno spoločné: boli z edície STOPY. Kultovej. V tejto krajine hádam ani nejestvuje knižnica, ktorú by nezdobili typické biele chrbty s farebným pásikom. So západom slnka som po boku hrdinov vyrážal v ústrety novým dobrodružstvám a na cestu nám svietila len baterka pod paplónom.

Pred časom nám v Kompóte napadlo: spravíme tričká s motívmi obálok tejto edície! Prvá trojica bola, ako inak, poctou kultovej trilógii Karla Maya s krásnymi ilustráciami Teodora Schnitzera. Tričká nájdete u nás v Kompóte a výstavu Teodora Schnitzera do 27. novembra 2015 v TOTO! je galéria.
Peter Hajdin, dizajnér a hudobník


všetci sme chceli byť „oni“

Keď počujem slovo „Vinnetou“, hlavou mi znie hudba z filmu, vidím pred sebou jaskyňu v Plitvických jazerách a náčelníka Apačov – Meskalerov, ako obradne zoskakuje z koňa, zdraví svojho brata Old Shatterhanda, prípadne Sama Hawkinsa, skláňa sa k stopám, hladká trávu a svojim spoločníkom hovorí „Byli tři... jeden kůň kulhal a jeli tímhle směrem...“

Dobrovoľne sa priznám – fičal som na tom a ešte aj na gympli som pod učebnicou fyziky často ukrýval „stopárske“ vydanie niektorého z Vinnetouov tváriac sa, že študujem. Všetky vtedy dostupné mayovky som prečítal približne tri, štyrikrát a oddychoval som pri nich, aj keď som lúskal Dostojevského Zločin a trest alebo Sartrovu Stenu.

„A bohvie, ako by sa príbeh vyvíjal, keby Nšo-či vyštudovala.“

Vinnetoua som mal jednoducho rád v jeho knižnej i filmovej podobe, dobro v podaní Apačov a spol. lahodilo mojej detskej duši, vôbec ma netrápilo, že idylka v podaní juhoslovanského komparzu má ďaleko k realite a že schémy dobra a zla sú oveľa zložitejšie, než ako to opisoval Karl May. Dnes tak trochu rozmýšľam, kde sa v nás berie toľko zloby voči „inakosti“ takmer vo všetkých jej formách, keď vtedy sme všetci chceli byť nie na vlakoch zem kradnúce „bledé tváře“ s puškami – čiže „my“, ale ujúkajúci Apači s tomahawkami – čiže „oni“.

(Ospravedlňujem sa Vinnetouovej vinčestrovke a jeho nespornej túžbe do istej miery sa prispôsobiť dobyvateľom. A bohvie, ako by sa príbeh vyvíjal, keby Nšo-či vyštudovala.)
Ján Hrubala, sudca Špecializovaného trestného súdu


zachovat klid a usmívat se

Tento text bude prokládán testem ze znalostí Vinnetoua, takže se laskavě připravte. Pro začátek něco lehkého: Jakou zvláštnost měla puška henryovka? A kdo říkal „jestli se nepletu, hihihi“?
Pokoušel jsem se číst Vinnetoua svým dcerám, ale smály se, už když vypravěč poprvé vstoupí na scénu a odehraje se následující dialog. „Umíte boxovat? – Trochu. U nás doma pěstujeme zápas. – Jezdíte na koni? – Ovšem. – Šermujete? – Dělal jsem nějaký čas cvičitele…“ Poté zelenáč skolí bizona, ubodá grizzlyho a vystopuje Apače.

(Odpovědi na úvodní otázky testu: Mohla vystřelit 25 ran bez nabíjení. Průpovídku, která v originále zní „wenn ich mich nicht irre, hihihi“, pronášel Sam Hawkins. Teď něco těžšího: Jak byli spřízněni Ilčí a Hatátitlá? A jak vypravěč zmrzačí náčelníka Kiowů, úskočného Tanguu?)

Jako by tu knihu napsal pro desetileté kluky jiný desetiletý kluk. Hlavní postavou je sám vypravěč – tak hlavní, že ostatní dělají jen vkusnou stafáž. A zároveň je natolik mužem bez vlastností, že se do jeho obleku s třásněmi mohl navléci každý. Mayovky lákaly k napodobování. Verneovky a foglarovky už měly přece jen složitější postavy a náročnější řešení zápletek než úder pěstí do spánku.
(Ilčí a Hatátitlá, čili Vítr a Blesk, jsou bratři -- dva vraníci. Tangua skončí s prostřelenými koleny. Na závěr pro skutečné znalce: Co mají společného Hobble Frank, Klekí-petra a Tetka Drollová? Co slyší Vinnetou, když umírá?)

Základní poučky pro mladé čtenáře ovšem kniha předávala správně. Když se vás chystají mučit, sluší se zachovat klid a usmívat se. Když vám ušlechtilý člověk nabízí přátelství, přijměte. A když vás přemlouvají jako Vinnetoua, ať se vyhnete boji, však vám to nikdo vyčítat nebude, odpověď zní: Ale jeden člověk by to Vinnetouovi vyčítal – totiž sám Vinnetou. To nebyla špatná výbava do života.

(Jsou to všechno Němci z pozdější NDR, konkrétně ze Saska. Němečtí osadníci z Helldorfu zpívají umírajícímu náčelníkovi Ave Maria. Fakt.)
Tomáš Němeček, novinář, právník a komunální politik


dotkol som sa Vinnetoua

Povedal som mu to rovno do očí: „Nemám rád tretí diel Vinnetoua.“ Skôr, ako sa opýtal prečo, smutným hlasom som dodal: „Lebo vás tam zastrelia. A vždy, keď vás zastrelia, plačem. Plakal som ako dvanásťročný, dvadsaťročný, štyridsaťročný a reval by som aj dnes.“

Neviem, možno Pierre Brice podobné vyznanie počul už miliónkrát, ale zatváril sa dojato a zamyslene sklopil zrak. Sedel som so živým idolom môjho detstva v novootvorenom westernovom mestečku No Name City južne od Viedne a cítil som, ako mi vyschlo v krku. Je to pravda? Nesníva sa mi? Skutočne dýcha pol metra odo mňa Vinnetou? Pripomínal mi Alaina Delona v najlepších rokoch. Sympaťák na zbláznenie.

„Napríklad jedna moja známa vo veku deviatich rokov presvedčivo vyhlásila, že na levickom kúpalisku videla Vinnetoua.“

Keď som náčelníkovi Apačov po rozhovore podsunul na podpis cédečko s hudbou Martina Bötchera, pri počúvaní ktorej zakaždým sedím na koni a cválam prériou, a ten krásny muž naň vtláčal čiernou fixkou svoje meno, pohladkal som ho prstom po chrbte ruky. Zdvihol zrak, ale nedal najavo pohoršenie. Asi pochopil, že ak by som sa ho nedotkol, zostal by pre mňa naveky iba neskutočným, vzdialeným a nehmotným, nuž ale takto... po dotyku som definitívne uveril, že ho v treťom diele nezastrelili, že prežil, že ho guľka minula, že... Dotyk je totiž úžasná vec, zapraskajú v ňom zvláštne siločiary: môžete o niekom počuť, môžete ho vidieť, ale v prípade absolútnych idolov, ak sa toho človeka nedotknete, nemôžete si byť celkom istý, či vôbec existuje.

Napríklad jedna moja známa, Milena Kristínová, vo veku deviatich rokov kedysi v šesťdesiatom siedmom medzi svojimi kamarátkami presvedčivo vyhlásila, že na levickom kúpalisku videla Vinnetoua. Opaľoval sa vraj na deke a potom si šiel zaplávať. Viete, ako jej ostatné deti prudko závideli? Pre generáciu narodenú začiatkom šesťdesiatych rokov patril indiánsky brat Old Shatterhanda k najobdivovanejším ikonám, veď všetky deti cválali v kine do boja spolu s ním.
Juraj Mravec, reportér RTVS


páchat dobro

Chvíli po tom, co mě vyhodili z The Undertakers se mi stala strašlivá věc. Brácha, kterej vyznával Elvise, nosil kotlety a bigbíťáci pro něj byli jen šílený neumětelové a šumaři, chodil hrát v neděli před obědem kulečník. Tam se bavili o tom, jak jsou máničky trapný, a brácha řekl, že jednoho takovýho má doma. Naváželi se do něj tak dlouho, až se rozhodl, že mě ostříhá. Přišel se svojí holkou, chytili mně a ostříhali půlku hlavy.

Ale tady se musím trochu vrátit. My jsme v tý době s Jiřím strašne milovali Vinnetoua a Old Shatterhanda. Kudy jsme chodili, tam jsme prohlašovali, že je nutný dělat dobro, podobně jako to dělal Old Shatterhand. Jiří to přímo nazýval pácháním dobra. Dokonce jsme si pořídili vzduchovky a další indiánský vybavení.

Nakonec jsem se jim vyškubl, utekl do koupelny, pak jsem nabil vzduchovku a lehl si za válendu, nasadil jsem čelenku a čekal. Za chvíli přišel doktor a já jsem ho střelil někam pod koleno. Vyskočil, chytil se za nohu a začal řvát, že tady nemá co dělat, za půl hodiny přijeli dva frajeři, o kterých nebylo pochyb, že jsou z psychiatrie. Ti mě přemluvili a odvezli přímo do Bohnic, pavilon 22. Byl jsem tam asi tři neděle.

V roce šedesátdevět mi zákeřně přišel doporučenej dopis, kterým mě vojáci zvali k odvodu. Co teď? Okamžite jsem si vzpomněl na svůj krátkodobej pobyt v Bohnicích a rozhodl se, že navštívím psychiatra. Nalíčil jsem se indiánskejma bojovejma barvama, vzal jsem si čelenku, luk, krátký jelenicový kalhoty a vyrazil jsem za výraznou postavou české psychiatrie, doktorem Vaňkem.

Sedl jsme si do čekárny, a když vyšla sestra, vysvětlili jsme jí, že nutně musím hovořit s lékařem. Od prvního pohledu jsem věděl, že je to člověk na svým místě. Chvíli se na mne díval přes malý brejličky a pak řekl: „Pan Hlavsa, nebudem si tady předvádět žádný tyátr, já vás totiž znám. Byl jsem na vašem vystoupení na Velké scéne, a ačkoli jsem milovníkem džezu, vaše produkce se mi líbila. V čem vám mohu pomoci? A tak jsem dostal modrou.
Úryvok z knihy Bez ohňů je underground, rozhovor Jana Pelca s frontmanom skupiny Plastic People of the Universe Mejlom Hlavsom, Maťa, 2001.


Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite