Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Riziko morálního hazardu sílí

.lukáš Kovanda .časopis .týždeň v ekonomike

Výmena názorov medzi Jurajom Karpišom a Mojmírom Hamplom na stránkach nášho časopisu sa postupne rozrastá. Po minulotýždňovom príspevku Jána Tótha prinášame ďalší pohľad. Tento raz českého ekonóma Lukáša Kovandu.

V jednom z předprázdninových vydání .týždňa se Juraj Karpiš z Institutu pro ekonomická a sociální studia kriticky vyjádřil k současné praxi centrálního bankovnictví (Novodobí čarodejníci z 23. 6. 2014). Na obranu centrálních bankéřů následně na stejném místě vystoupil jeden z nich, Mojmír Hampl, viceguvernér České národní banky (Čarování centrálních bank z 25. 8. 2014). Tento článek reaguje na oba texty a nabízí i pohled třetí. Pro pořádek dodávám, že s Jurajem Karpišem jsem se potkal, tuším, jednou na jisté konferenci v Bruselu v létě 2008, kde jsme oba vystupovali jako řečníci. S Mojmírem Hamplem občas zajdu „na pivo“. „Pivo“ s ním mě bez ironie obohacuje, jelikož po drtivou většinu času opravdu diskutujeme ekonomické a monetární záležitosti. Měl jsem tak kromě jiného i možnost číst jeho reakci na Karpišův text ještě předtím, než šla do tisku.
Problémem Hamplova textu je, že se v něm soustředí na obhajobu konvenčních opatření centrálních bank. Karpiš přitom kritizuje konvenční, ale i nekonvenční kroky, zjevně například program přímých monetárních transakcí. Hampl říká, že v systému současného centrálního bankovnictví je zaběhlou praxí, že centrální banka stanovuje úrokové sazby. V tom má pravdu. Tato praxe byla realitou dlouhá desetiletí před propuknutím finanční krize. Dlouhé dekády tak centrální banky „přímo ovlivňují ceny nemovitostí, jiných aktiv či zisky celého finančního sektoru“, což Karpiš kritizuje v kontextu finanční krize a doby po ní. „Příchod doby centrálních bankéřů,“ o němž Karpiš mluví, se tedy nemohl konat až někdy v roce 2009, kam jej časově zasazuje, pokud jako doklad tohoto příchodu bere skutečnost, že centrální banky nastavují úrokovou sazbu. Takový příchod nastal o celá desetiletí dříve.
Zatímco tedy Karpišova kritika konvenčních opatření centrálních bank je v kontextu celého jeho podání vlastně lichá, totéž nelze říci o jeho kritice nekonvečních měnověpolitických kroků. Ta své opodstatnění má. Hampl na ni však, bohužel, nereaguje, v podstatě v celém svém textu zůstává u obhajoby konvenčních kroků. Ta je ovšem z povahy věci mnohem méně kontroverzní. Možná, že se pokouší o obhajobu i nekonvenčních kroků, a to tehdy, když hovoří o „řešení peněžního blackoutu“, avšak je-li tomu tak, je jeho pokus neúspěšný, neboť obhajoba je tuze implicitní a metaforická.
Karpiš dále hovoří o nárůstu vlivu centrálních bank. K němu určitě dochází. V podstatě však jen proto, že od roku 2008 uplatňují právě ona nekonvenční monetární opatření. Hampl, zdá se, nárůst vlivu přiznává, avšak mám pocit, že jej chápe pouze jako přechodný, po dobu „řešení blackoutu“.
Můj pohled je odlišný. Karpišovu tezi bych rozšířil o poznatek, že roste nejen vliv centrálních bank na finančních trzích, ale obecně státních institucí vůbec (státní fondy, penzijní fondy…). Letošní objemná studie Global Public Investor 2014, kterou pod hlavičkou londýnského Oficiálního fóra monetárních a finančních institucí zpracovali David Marsh a Angela Cummine, konstatuje, že role státních institucí na finančních trzích narostla v posledních dvaceti letech, a zejména po roce 2007. Osobně právě v tomto spatřuji zásadní změnu posledních let a zároveň značné nebezpečí. Státní instituce totiž z povahy věci neoperují s vlastními penězi, nýbrž s veřejnými, což v nebývalé míře uvádí na trhy morální hazard, podrývá účinnost mechanismu zisku a ztráty a trhy pokřivuje. Na rozdíl od toho, co, zdá se, míní Hampl, se nedomnívám, že jde o jev přechodný (ostatně, začal už před finanční krizí), ale jakési nové paradigma 21. století – nebo alespoň jeho první poloviny. Finanční krize tento vývoj zřejmě pouze urychlila.
V závěru svého článku se ovšem Hampl velmi případně táže, jaká by podle Karpiše měla měnová politika vlastně být. Drtivá většina kritik centrálních bank, včetně řady kritik mých, musím přiznat, se koncentruje na kritiku samotnou, aniž by předkládala alternativy, například v podobě zevrubné diskuse konceptu svobodného bankovnictví, „free banking“. Ani Karpiš, bohužel, žádnou alternativu nepředkládá, čímž tak jen Hamplovi nahrává na smeč. A ten tuto příležitost nenechává nevyužitu.
Další případná výměna by se tak mohla soustředit právě na přiblížení preferované alternativy obou ekonomů k současné praxi centrálního bankovnictví.
.autor je hlavní ekonom finanční skupiny Roklen.

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.neprehliadnite