Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Neštěstí v Gaze – Izrael vítězí i prohrává

.alexander Tomský .časopis .klub

Už čtvrtý ozbrojený konflikt v Gaze od roku 2005, kdy se Izrael z okupace enklávy stáhnul. Je to uprchlický tábor a jedno z nejpřelidněnějších míst na světě.

Tísní se tady 1,8 milionů lidí, porodnost také jedna z největších (4,2), růst obyvatel (2,9  procenta), nezaměstnanost 40 procent, vláda teroristické organizace Hamas, která vede sebevražednou válku za zničení stokrát silnějšího Izraele bez ohledu na vlastní ztráty, respektive ztráty vlastního obyvatelstva. Za čtyři týdny bombardování a pozemních bojů zahynulo plus mínus 1 800 obyvatel (z toho cca 400 dětí; polovina Gazanů má méně než 18 let), možná 300 až 400 bojovníků Hamasu, nikdo přesně neví. Raněných bude okolo deseti tisíc. Rozhodně trpí především civilní obyvatelstvo a děti.

.nihilismus Hamasu
V přímém přenosu sleduje tohle neštěstí celý svět a celkem pochopitelná emocionální reakce vytváří velmi negativní obraz s dlouhodobě nebezpečnými důsledky pro Izrael, který je stále více chápán buď jako agresor, nebo přinejmenším jako ten, který reaguje na provokaci neúměrnou odvetou. Hilary Clintonová sice prohlásila v americké televizi, že za oběti zodpovídá výlučně fanatický Hamas, který dnes a denně (8 let) s různou intenzitou bombarduje civilní obyvatelstvo, což je zločin a agrese, jaké by žádný ani demokratický stát nemohl tolerovat, ale její jednoznačné obvinění i v tradičně proizraelské Americe má už jen těsnou nadpoloviční podporu. Fanaticky nihilistická strategie Hamasu, jež z principu neumožňuje politický kompromis a dělá všechno, aby vlákala Izraelce do útoku na přelidněné území (tentokrát to trvalo téměř měsíc), kde skrývá rakety a ozbrojence mezi civilisty v nemocnicích, školách i mešitách a chválí poněkud pokrytecky Gazany čili děti, starce, ženy  za ochotu umírat (nikdo se jich neptal), protože je taková smrt milá Bohu, nikoho nevzrušuje. Útok Izraele domácí podporu Hamasu nepochybně zvyšuje (jiná vláda neexistuje) a oběti zase zvyšují sympatie světa a očerňují nepřítele. A pokud jde o sebevražednou politiku nebo útoky sebevrahů, které se odehrávají běžně v Iráku či v Afganistánu, morální rozhořčení nad takovou zkažeností už Západ dávno ztratil. Jde přece o běžný projev fanatismu, se kterým se nedá nic dělat. Ostatně od první světové války jsme si postupně při válečných konfliktech na záměrné zabíjení civilistů zvykli a charta Hamasu, která nabádá k zabíjení Židů (všude na světě) a oslavuje dokonce i smrt vlastních dětí, šéfa Hamasu, s nímž se vedou televizní rozhovory jako s normálním politikem, jistě haagský tribunál ze zločinů proti lidskosti neobviní. Je to škoda, možná by to situaci pomohlo. Zato nařčení Izraele z válečných zločinů se bere čím dál vážněji, přestože se na rozdíl od svých odpůrců izraelská armáda více méně musí řídit etickým kódem. Je to také v zájmu státu, který hledá mírové soužití s Palestinci. Anglická ministryně a významná konzervativní politička pakistánského původu baronka Warsiová podala demisi, protože její vláda pro ně nehodlá v OSN hlasovat.
Ačkoli malý Izrael během své existence dokázal porazit všechny své nepřítele (1948, 1956, 1967, 1973), a dnes už se nezdá, že by mezistátní válka díky technické převaze Izraele opět vypukla, v nekonečném „asymetrickém konfliktu,“ nazývaném válkou opotřebovací (war of attrition), kdy je nadřazená moc nucena bojovat s guerillou, ukrytou a chráněnou obyvatelstvem, si Izrael skutečně neradí.
Konflikty jsou sice krátkodobé, ztráty pro Izrael nízké, nevedou však k vítězství (ze šesti tisíc zbylých raket Hamasu zlikvidovali Izraelci pouhou polovinu) a patová situace větší bezpečnost nezaručuje. A co je ještě smutnější, v podstatě znemožňuje politické řešení. Umírněné strany v Izraeli i na palestinské straně se dlouho domnívaly, že je třeba hledat řešení konfliktu v mírumilovné koexistenci dvou států, ale od 80. let se vznikem nihilistického náboženského nacionalismu, jemuž jde primárně o zničení židovského státu, většina Izraelců představy druhého státu na západním břehu děsí. I kdyby zpočátku vypadal mírumilovně, snadno by se stal kořistí islamistů. Paradoxně se tak cíl velké Palestiny, přestože Izrael teroristé porazit nemohou, kryje s cílem velkého Izraele extremistických židovských osadníků. Jestliže se Šaronově vládě podařilo vyhnat z Gazy deset tisíc vlastních občanů, ze západního břehu se půl milionu osadníků bude obtížně stahovat. Společný stát už tak vlastně vzniká, ale bez vize palestinské samostatnosti, i kdyby v něm Židé stanovili jen polovinu obyvatel, znamenal by apartheid a stejně jako demokracie (politická práva Palestinců) by logicky vedl k zániku židovského státu.

.pacifistický Západ
V každém ozbrojeném konfliktu se stupňuje izraelská prohra ve světových mediích a tím i snaha o delegitimizaci Izraele. Pacifistický Západ, jemuž jsou statisíce obětí v Sýrii, Iráku či Afganistánu celkem lhostejné, a kde měl mnohem méně legitimních důvodů zasahovat, nad oběťmi na dětech v Gaze roní selektivní slzy.
Denně si to můžeme v levicovém tisku ověřit, jak identifikací s Palestinci a Gazou levice sama sebe definuje, tak jako to dříve činila s černochy, Vietnamci či Kubou. Těm ovšem, stejně jako Gazanům, na rozdíl od Izraelců genocida nikdy nehrozila. Izraelsko-palestinský konflikt je dnes démonizován, je viděn jako globální hrozba a Izrael jako absolutní zlo. Přestože lze jistě kritizovat izraelskou politiku, takový postoj už navazuje na dějinnou protižidovskou mytologii, a to i v případech, kde to tak není myšleno. Je zřejmě příznačné, že pod tímto tlakem pravděpodobně orgány Evropské unie stáhly ze svého webu definici rasismu, jež se týkala antisionismu. Podle ní bylo odpírání práva Židům na národní stát a uplatňování nepřiměřeného morálního měřítka na Izrael, jež by v podobné situaci neplatilo pro žádný demokratický stát, projevem rasismu. Proč? Protože vylučuje židovský národ z rodiny národů!
Vzpomínám smutně na výrok svého otce: „Před válkou nás nenáviděli za kosmopolitismus, obávám se, že nás teď po válce budou nenávidět za to, že chceme být národ.“

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite