Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Jean Claude Juncker – Nemesis

.alexander Tomský .časopis .klub

Sotva skončilo politické zemětřesení, jak nazval výsledek eurovoleb Manuel Vals, premiér Francie, ve kterých téměř třetina voličů odmítla – po více než padesáti letech – budovatelský princip „stále těsnější Unie“.

A už má Unie další malér v podobě nešťastné volby šéfa Evropské komise. Nešťastné proto, že Jean-Claude Juncker  je přímo ztělesněním
zapáleného a neúnavného federalisty. Tento bezvýznamný politik lucemburského ministátu (539 000 obyvatel), dvojnásobný předseda Rady a šéf skupiny financministrů eurozóny (2005 – 2013), se proslavil jako zákulisní vyjednávač v bruselském labyrintu, a protože měl na všechno jedinou odpověď – více Evropy, méně národního státu, získal přezdívku  panEvropa.  Za dvacet let své kariéry v Bruselu byl zodpovědný vlastně za všechny průšvihy, především ekonomické a imigrační politiky.  Nominace zdiskreditovaného eurofanatika je urážkou  nejen Anglie, kde se proti ní postavila vláda i opoziční strany, ale všech, kteří ve volbách protestovali proti integraci. Samozřejmě, že po půl století budovatelského úsilí, nemůže být hybatelem Unie reformista, který nařídí zpátečku. Komise je integrační z principu a 50 000 jejich úředníků nemá jiný cíl. Ale tato nešťastná volba má ohromný negativní symbolický význam, vysílá signál, že se Unie nezmění, přesně podle Junckerova slavného výroku před francouzským a holandským odmítnutím ústavní smlouvy: „Když řeknou ano, jedeme dál, když řeknou ne, budeme pokračovat.“
Nový šéfkomisař, jak předpokládám (píšu před summitem v Yprés), je výsledkem velkého paradoxu. Zcela jistě by ho za normálních okolností Rada odmítla a německá kancléřka by s radostí Angličanům vyhověla, na rozdíl od francouzské vlády si Brexit nepřeje a Juncker jí ani není  sympatický a ani jí nebude v Bruselu po vůli, pokud nebude muset. Už před volbami se ale všechny strany/koalice dohodly, že tentokrát postaví své kandidáty a posílí tak demokratickou legitimitu eurovoleb a protože Rada má podle vágní formulace Lisabonské smlouvy vzít vůli europarlamentu na vědomí, tak tím ztratila možnost rozhodovat. Nehledě na to, že by se i z kariérního důvodu málokterý politik odvážil vystoupit proti parlamentu, který bude možná jednou rozhodovat o jeho vlastní nominaci na post v Komisi. Ani Merkelová si to plně neuvědomila, když mluvila o široké paletě kandidátů po volbách, ve kterých zvítězili evropští lidovci (EPP) a tím i její křesťanští demokraté (CDU). Teprve když jí ostře napadla média za antidemokratičnost, okamžitě ustoupila. Němci totiž jako málokdo v jiných státech stále věří na panevropskou demokracii.
A tady se nachází staré jádro sporu mezi Angličany a Kontinentálci. Pro evropské politiky v tradici Francouzské revoluce je proti občanskému protestu zapotřebí všemi politickými prostředky bojovat. Úspěch naprosto roztříštěných a často extremistických stran se v příštích v národních volbách, kdy se hraje o vládu a nikoli o Unii, opakovat nebude. A tak se vlastně moc nestalo. Ještě totiž nepochopili, že jde o počáteční kvas, který časem získá inteligentnější formu a tváře. Neuvědomují si, že nezmění-li se oni, bude nakonec změna voliči vynucena. V integraci hodlají pokračovat jako by se nechumelilo, mají pocit, že ani nelze jinak. Cameronovi vytýkají, že se měl proti domácím odpůrcům Unie nekompromisně postavit. Nástup protiunijní strany Ukip ale slabé konzervativce ohrožuje i zevnitř a konsensus hlavního proudu neexistuje. Proto musel slíbit referendum a nabídnout nové podmínky členství v Unii. V anglické politické tradici je ovšem  kompromis nejvyšší hodnotou. A většina Britů by v Unii ráda za přijatelných podmínek zůstala. A tak pro jedny je výsledek voleb důkazem historického zlomu, i když ještě živelný a chaotický. Vysílá signál pozor změnit kurz, oslabit hranu extremismu, nastavit reformu, jež by vstřebala oprávněné výtky kritiků, tak jak to vždy dělala anglická vládnoucí třída, aby zamezila nepokojům a případné revoluci. Pro ty druhé, pro utopisty, je kompromis nemyslitelný, s vírou se nehandluje.
Mluvit o legitimitě parlamentu po volbách, ve kterých se nevolí panevropsky, ale podle místních poměrů a kde podle průzkumu evropských konzervativců (AECR) ze 12 000 voličů  91, 8 procenta nikdy o Junckerovi ani neslyšelo, je absurdní, jak přikyvuje i jinak eurofilní týdeník Economist. Demokracie je možná jen v národním státě a europarlament neměl vzniknout. Jeho legitimita je iluzorní, ale protože tady už existuje, bude jistě po letošní zkušenosti budoucími reformátory využit. V kontinentální Evropě na rozdíl od Anglie po občanských válkách jsou moderní dějiny neustálým střetem zaťatých ideologií – reformace, antireformace, humanismus, racionalismus, antiklerikalismus, nacionalismus, socialismus, národní socialismus, bolševismus. Evropští federalisté jsou revolucionáři a míní bojovat až do hořkého konce.
Pro většinu Angličanů je budování evropského státu nepochopitelná utopie a teprve teď možná vidí, že v Unii nic neprosadí, že s vírou vyjednávat nelze. Po letošních eurovolbách, pokud to nebylo někomu zřejmé před nimi, není už žádná evropská smlouva prosaditelná a tím ani Cameronovy snahy změnit obchodní, zemědělskou a sociální politiku. Budou mu nabídnuty jen kosmetické změny, které nevyžadují ani mezivládní dohodu. Jeho porážka v Unii je však i prohrou britských socialistů, protože se objevují pochybnosti i v jejich řadách a vlastně nemají veřejnosti, která teď očekává od Unie pragmatickou vstřícnost, co nabídnout. Cameronův pokus o reformu, či alespoň o anglickou výjimku, kterou by předložil v referendu, se tak nešťastně zúžil na odmítnutí Jean-Claude Junckera, což chápal německý bulvár jako vydírání. Ve skutečnosti byl Cameronův šok z takového vývoje logický. Nepřátelský prezident Komise by přece snadno jeho návrhy smetl ze stolu.
A utopisté, ti musí teprve prohrát na domácí půdě a je možné, že i pro ně bude Jean-Claude Juncker Nemesis – nežádoucím symbolem všeho zlého v Bruselské oligarchii. Dnes jeho vítězství předznamenává odchod Velké Británie.

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.neprehliadnite