Opravdu s tímto pohledem na svět zgruntu nesouhlasím. Především si všimněme, že tato úvaha bývá prezentována začasté jako takzvaná úvaha agregátní. Platí pro součet všech jednotlivců, ale jaksi neplatí na úrovni žádného z nich. Málokdo spontánně řekne, že už se nechce mít líp. Nebo že by byl vlastně rád, kdyby mu už nikdy plat či důchod nerostl, naopak, kdyby mu trochu peněz zaměstnavatel ubral, bude to vlastně pro jeho dobro. Také málokteré vedení firmy si stanoví „rozvojový“ plán tak, že jeho konečným cíle bude už dál nerůst, nemít vyšší tržby, nezískávat nové trhy, ale bude bojovat o opak: záměrně trhy opouštět, tržby cíleně snižovat a velikost firmy omezovat. Myšlenky, které jsou pozitivní pro „lidi obecně“, no individuálně nejsou žádoucí pro nikoho, jsou většinou podezřelé.
Ale pojďme ještě dál. Není, naopak, žádoucí i z hlediska jakéhosi vyššího principu mravního (byť se opravdu velmi zdráhám používat tak vznešených slov) aby lidé jednotlivě i v součtu bohatli? Růst bohatství přece v průměru země i jejich obyvatele kultivuje! A to ve všech oblastech, od podmínek bydlení a stravování přes zdravotní péči a průměrnou dobu dožití až po péči o krajinu či nakládání s odpady. I detaily běžného života od kultury stolování až po kulturu cestování, nakupování či silničního provozu jsou v průměru na vyšší úrovni tam, kde jsou lidé bohatší. Koneckonců proto mnoha lidem připadají chudší země tak bezútěšné. V bohatých zemích roste přirozeně a spontánně hodnota života, práce a člověka obecně. Kdo tudíž říká, že už nemáme jako západní svět bohatnout, říká jinými slovy, že už se nemáme dále kultivovat, a že hodnota lidského života už nemá růst. Paradoxní, že.
V západním světě jsme si zvykli chránit to, čeho je málo. A to, čeho máme nyní málo, je právě bohatnutí. Západní svět neroste. Neprožívá hospodářsky bouřlivý rozvoj, ale naopak, relativně proti jiným kulturním okruhům v rychlosti tvorby bohatství ztrácí. Pokud se rozhodneme svévolně nebohatnout či dokonce chudnout, jiní na světě to tak jistě vidět nebudou. A to je memento pro celý západní svět, ještě víc ale pro ty jeho části, které patří v jeho rámci k chudším. A tam stále spadá i velká část střední a východní Evropy.
Autor je viceguvernér Českej národnej banky.
Ale pojďme ještě dál. Není, naopak, žádoucí i z hlediska jakéhosi vyššího principu mravního (byť se opravdu velmi zdráhám používat tak vznešených slov) aby lidé jednotlivě i v součtu bohatli? Růst bohatství přece v průměru země i jejich obyvatele kultivuje! A to ve všech oblastech, od podmínek bydlení a stravování přes zdravotní péči a průměrnou dobu dožití až po péči o krajinu či nakládání s odpady. I detaily běžného života od kultury stolování až po kulturu cestování, nakupování či silničního provozu jsou v průměru na vyšší úrovni tam, kde jsou lidé bohatší. Koneckonců proto mnoha lidem připadají chudší země tak bezútěšné. V bohatých zemích roste přirozeně a spontánně hodnota života, práce a člověka obecně. Kdo tudíž říká, že už nemáme jako západní svět bohatnout, říká jinými slovy, že už se nemáme dále kultivovat, a že hodnota lidského života už nemá růst. Paradoxní, že.
V západním světě jsme si zvykli chránit to, čeho je málo. A to, čeho máme nyní málo, je právě bohatnutí. Západní svět neroste. Neprožívá hospodářsky bouřlivý rozvoj, ale naopak, relativně proti jiným kulturním okruhům v rychlosti tvorby bohatství ztrácí. Pokud se rozhodneme svévolně nebohatnout či dokonce chudnout, jiní na světě to tak jistě vidět nebudou. A to je memento pro celý západní svět, ještě víc ale pro ty jeho části, které patří v jeho rámci k chudším. A tam stále spadá i velká část střední a východní Evropy.
Autor je viceguvernér Českej národnej banky.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.