Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

O kráse spontánního řádu

.mojmír Hampl .časopis .týždeň v ekonomike

Je léto a tak nabídnu protentokrát úvahu nadčasovou, byť ne zase prvoplánově odpočinkovou. Týká se minulosti, ale jen na první pohled.

Nevím, jak vy, ale já se rád jednou za čas dívám na původní publicistické pořady z dob před rokem 1989. Česká televize nabízí tato okénka do minulosti pravidelně, byť logicky v zoufalých vysílacích časech. Od známých vím, že podobné exkurze do dějin naší totalitní minulosti se v mnoha zemích postkomunistického bloku také dějí. Sláva za ně, chce se mi vždy zvolat.
Skoro nejraději mám publicistiku, která se věnuje „nešvarům a nedostatkům“ v zásobování maloobchodu, kde redaktoři již perestrojkově, tedy v mezích tehdejší normy neohroženě zkoušejí šéfy státních maloobchodních podniků z toho, kdy už budou na „trhu“ (sic!) konkrétní boty či šaty, které byly předvedeny na posledním potěmkinovském veletrhu. A je to stejně neskutečné představení, jako dnes věčné debaty o tom, kdy už přestane být náš zdravotnický systém „deficitní“, a kdy už na to či ono, co organizuje stát, bude takzvaně dost peněz.
Víme dobře, že skutečnou změnu v oblasti maloobchodního trhu nemohla způsobit ostřejší publicistika cenzurovaných komunistických médií, ani odvážnější komunální satira tehdejších nešvarů, tedy podpultového prodeje a všeobecné korupce jako důsledku zcela nefunkční plánované ekonomiky. Opravdovou změnu mohlo přinést až soukromé vlastnictví, tržní konkurence a volná tvorba cen, tedy kompletní rozval všeho minulého. K tomu v mnoha oblastech, jako je třeba ono zdravotnictví, dodnes nedošlo. A proto u těchto témat budeme odsouzeni k politickým debatám, připomínajícím podstatou – ne stylem, svobodou diskuse a tónem – ony debaty před 25 lety.
Právě proto si teď, když si s rodinou užívám krásných dnů na pobřeží turecké riviéry a s chutí konzumuji všechny produkty a služby, které místní rozkvétající ekonomika nabízí, uvědomuji to základní. Kolik těch skvělých sýrů, zeleniny a pečiva bych měl ráno na stole, kdyby někde v Ankaře seděla plánovací komise a rozhodovala, kolik se toho a onoho má kde vyprodukovat a na jaké místo dodat? Jisté je, že bych neseděl u hodovacího stolu, ale u snědeného krámu. Když totiž plánovač začne pracovat na tom, aby všude byly rohlíky, tak jistojistě nebudou nikde. Teprve když na tuto pošetilou snahu rezignuje, svoji plánovací komisi zavře a nechá vše na spontánních silách tržních hráčů, je najednou opravdu všude pečiva a sýrů dost.
Zázrak spontánního řádu věcí jako jeden z největších civilizačních zázraků vůbec, má však jednu vadu. Jeho výsledky bereme často jako dané – i bez pochopení jeho podstaty. A snadno jsme pak bezmyšlenkovitě ochotni onu podstatu ignorovat. Právě to je memento, které mě napadá pokaždé, když porovnám plný talíř na stole a ony dokumenty z doby před čtvrt stoletím. Doufal jsem, že právě myšlenku spontánního řádu přineseme my z posttotalitních zemí jako jednu z kanonických lekcí evropské civilizace třeba do projektu evropské integrace. A budeme ji pak střežit jako ten nejcennější drahokam proti atakům všech, kteří naši bolavou historickou zkušenost nemají.
Nemáte ale též pocit, že v tom zatraceně selháváme?

Autor je viceguvernér České národní banky.

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite