Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Economia perennis

.alexander Tomský .časopis .klub

Evropu obchází strašidlo deflace, čili politika státních škrtů a úspor, a následný pád do recese – jediným anglickým slovem „austerity“. A hledá se viník.

Německo, měnová unie, Evropská banka, absence fiskální unie, luteránská přísnost Angely Merkelové, dcery pastora, a v neposlední řadě i chybná ekonomická teorie, jež nedovolí stimulovat ekonomiku.
Když teď ekonomové (a s nimi už i Mezinárodní měnový fond, který se na snižování deficitu zadlužených států podílel) keynesiánsky křičí, že tahle drastická fiskální disciplina je v recesi nesmysl, deflace a společná tvrdá měna na periferii Evropy všechno zhoršuje, likviduje průmysl i celou generaci mladých lidí a nakonec tak jako Řecko bude záchrana postižených zemí stát mnohem víc (bude-li vůbec jaká) než kdyby se…no ano, „tiskla měna,“ tzv. uvolňovala kvanta peněz a škrtalo pomalu a obezřetně tak jako v Anglii nebo vůbec ne jako ve Spojených státech. Symptomy čtou všichni správně, ale řešení je pochybené. Proč? Protože ta zdánlivě samozřejmá medicína vyšší inflace není správná, ba ani vzhledem k Německu (politicky) k mání.

.umělá konjunktura
Problém, jak ven z recese, není složitý, složitá je jen cesta, která má přemostit pokud možno bezbolestně propast mezi ekonomií a politikou. Politik se chce vyhnout odpovědnosti za bryndu, kterou navařil, když na skutečné nudné a dlouhodobé potřeby hospodářství nejen nedbal, ale z jeho znásilňování si dokonce udělal svůj program a  teď v sebeobraně vymýšlí podivné ideologické kličky na zmatení voličů.
Dnešní krize, stejně jako všechny předchozí od první války, mají jedinou příčinu – umělou úvěrovou konjunkturu a s ní spojené špatné rozvržení investic. Hypoték, podnikatelských, domácích i státních půjček. A především se nafoukl stát a jeho parazitický podíl na HDP (v unijním průměru 49 procent). Řádný občan i sociální stát měl být zadlužen, hlásala nová životní filosofie. Jak se ukázalo, neměl. Úvěr byl vymyšlen/objeven (geniálně) v 18. století pro podnikání, nikoli pro spotřebu. Úvěr je optimistická spekulace na budoucí podnikatelský zisk. Vědecký a technologický rozvoj ukázal, že byla realistická. Domácnost má vyjít jen z toho, na co má a stát jen z toho, co nezatěžuje hospodářství. Stát a společnost není totéž.
Ale co teď s tím? Inflace problém neřeší, nýbrž oddaluje. Je sice laskavější než deflace, protože nelikviduje tak rychle poptávku ani průmysl, vytváří však tlak na zvyšování mezd, znehodnocuje nejen státní dluh, ale také úspory (bohatým umožňuje velké neproduktivní zisky) a poškozuje export. Špatné investice (spekulace) v hospodářství neodstraní. Nakonec, když vzroste nad únosnou míru a hrozí bankrot, je zapotřebí šlápnout na brzdu a zvýšit úroky. V tom okamžiku se krize vrátí a odumřelé segmenty na trhu začne likvidovat.
Pokusy stimulovat poptávku nějakým vládním programem čili dalším zvýšením státního deficitu je pokračování krize dalším úvěrem. Investice vyspělých států (s výjimkou do vědy a kultury) jsou ztrátové a to i do tzv. infrastruktury (většinou jsou totiž nadbytečné, korupční nebo luxus). Odkládají recesi jen na čas. Stát živí daně a pracovní místa je schopen stát vytvářet jenom uměle a na úkor trhu. Stát jako investor je neefektivní z principu.

.smysl recese
Recese a rozpočtové úspory mají vyčistit hospodářství od deformací, které způsobila konjunktura a vláda nemá vytvářet nové. Návrat k rovnováze, samozřejmě, nějakou dobu trvá a vyšší nezaměstnanosti i nevyužité výrobní kapacitě se nelze zcela vyhnout. Nafouklý a nákladný stát se musí v recesi stáhnout, protože hospodářství dusí a má uvolnit prostor pokřivenému trhu, aby se narovnal.
Současná diskuse se, bohužel, týká především rozpočtové discipliny (maastrichtských pravidel), čili výše státního deficitu a jeho obsluhy, vyjádřeného jako poměr k HDP. Ten sice klesl v unii ze 6, 9 procenta (2009) na 4 procenta (2012), ale daleko zásadnější pro výkonnost ekonomiky je druhý ukazatel, a to celkové výdaje státu. Ty v relaci k HDP klesly za stejné období jen kosmeticky o 1, 7 procenta a jsou stále ještě o 4 procenta vyšší než před krizí (2007). V absolutních číslech se utrácení státu (s výjimkou Řecka a Portugalska) nezastavilo vůbec, naopak, průměr vzrostl na 6, 3 procenta.
Stalo se to nejhorší, co se mohlo stát. Vlády nezačaly snižovat deficit (s výjimkou Polska) úspornými škrty, ale zvýšením daní a politici matou veřejnost, když mluví o poměru deficitu k HDP. Současná politika krizi jen prohlubuje, protože je v zajetí představy, že krizi drtí nepromyšlené a drastické škrty (méně peněz v oběhu) a nikoli zvyšování daní (méně investic v oběhu). Státy tedy vyrovnávají rozpočet na úkor hospodářského výkonu. Vyrovnaný vysoký rozpočet a vysoké daně neznamená zdravé hospodářství. Břímě snižování státního dluhu padlo na občany a prohloubilo hospodářský úpadek.
Definujeme-li krizi jako problém přebujelých státních výdajů a nikoli jako problém vyrovnaného rozpočtu, tak pochopíme, proč recese pokračuje.
Nepochopitelné je doporučení MMF, aby vlády zpomalily politiku úspor, ke kterým de facto vůbec nedochází. Ve skutečnosti by mělo doporučení znít: radikálně škrtat a radikálně (alikvotně) snížit daně. To, proč politici a dokonce i někteří ekonomové tu jednoduchou rovnici nechápou, je snad největší záhada naší donedávna ještě podnikatelské civilizace. Věří buď na zázraky, nebo na magii. I prostí lidé vědí, že výdaje státu jsou peníze, které někdo vydělal a které tudíž někde chybí. Odkud pochází víra, že vyšší státní výdaje stimulují ekonomický růst? Není to tím, že to platí na chvíli a život politika je krátký? Nebo, že se nesplnitelnými sliby dají vyhrát volby? Platí jen jedna rovnice: čím skromnější stát, tím bohatší společnost.  
Evropa potřebuje malý efektivní, nebyrokratický, právní, přísný stát a samozřejmě mnoho dalších věcí, jako je zjednodušení byrokracie, deregulace pracovního trhu v jižních zemích, podpora začínajícím podnikatelům a podobně. Současná krize je příležitost, že se toho snad přece jen dočkáme. Creatio ex nihilo, o které se dnes všichni pokoušejí, totiž neexistuje.

Autor je vydavateľ, žije v Prahe.

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite