Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

O potřebě pesimismu

.alexander Tomský .časopis .klub

Kniha významného anglického filosofa Rogera Scrutona O potřebě pesimismu (The Uses of Pesimism) je jako celé jeho rozsáhlé dílo zásadním příspěvkem k pochopení největších bludů, které ohrožují západní civilizaci.

Na rozdíl od všech, kteří se tak rádi a politicky korektně vymezují vůči tragickým dávno poraženým ideologiím minulosti, se filosof zabývá aktuální současností a analyzuje osm smrtelných hříchů naší doby. Zřejmě za nejzávažnější považuje problém, jenž v první kapitole nazval gramaticky První osobou budoucího času.
Na světě se sváří dva postoje. První je jakési univerzální optimistické já, které vidí neomezené možnosti rozvoje, vždyť věda, technika a medicína neustále osvobozují člověka. Lidská přirozenost se vyvíjí, není daná. Co máme společného s pravěkými lovci, jejichž život byl krátký, hladový, brutální a primitivní? Nesmíme klást žádné omezení experimentální vědě; morálka je jako každá regulace odvozena z minulosti a brzdí pokrok. Veškerý život je experiment svobody.

.svatá hranice
Proti takovému optimismu klade Scruton obezřetný postoj, který vychází z gramatiky množného čísla „my“,  z potřeby života v normativním společenství. Žádný člověk není ostrov. Kolektivní postoj hledá druhé já čili adaptaci, spolupráci a kompromis ve svobodě a lásce i v harmonii se světem. Vychází z konstanty lidské přirozenosti a omezených možností, je ochoten vyjednávat a uznává sebeomezení, je si vědom svaté hranice, za níž číhá anarchie a pád. Ví, že ve společenském uspořádání je mnohé generacemi prověřené a osvědčené. Lidé jsou nedokonalí, lidská komunita křehká a proto musí mít hranice. Lidé jsou schopni zničit své přírodní i sociální prostředí.
Inženýři budoucnosti páchají omyl, který lze nazvat vírou v nejlepší možný scénář, jsou přesvědčení, že každá radikální nebo originální změna je pozitivní a zapomínají, že to může být jen výjimečně. Neznají pravidlo nepředvídaných důsledků. Předpokládají jediný optimistický výsledek. Nepočítají s nejhorším možným scénářem a náklady, které odnesou jiní, je nezajímají. Jsou nevinní jako Dostojevského hráč, protože za špatný osud odpovědnost nenesou. Příkladem takového pachatele dobra a bezohledného optimismu slouží Scrutonovi americký prezident Carter, který v roce 1977, třicet let před úvěrovou krizí, podepisuje hypoteční zákon, aby „věřitelé zohledňovali potřeby  společenství,“ aby považovali kredit za nástroj sociální politiky a půjčovali rodinám s nízkým příjmem a neřídili se omezenou obchodní úvahou.
Co se vlastně skrývá za destruktivním optimismem? Není to jakási „futuristická narkomanie,“ snaha nahradit omezenou realitu poddajnou servilní iluzí? Změnou toho co je na to, co teprve nastane, triumfuje nereálné nad reálným. Spekulanti budoucnosti projektují ten nejlepší ze všech scénářů. Už na začátku naší historie proti nim stáli proroci hebrejské bible.
A pak tu je syndrom, jenž Scruton nazývá svobodou (born free), Rousseauova představa, že svoboda je to, co zůstane, když si odmyslíme omezující instituce, hierarchie a zákony. Jeho následovníci věřili, že taková svoboda vede k bratrství a nikoli k válce všech proti všem. Proto ono protikladné liberté, egalité, fraternité, triáda, která zničila stát a vedla k anarchii teroru. Zajímavé, že navzdory masivním historickým důkazům  tato víra dodnes žije v umění, pedagogice, politice i ve „filosofii“ sexuální revoluce. Jak ukázal Hegel, jsou instituce a normy součástí svobody, protože ti druzí chtějí také něco realizovat. Není jen samotné nadjá.
Absurdní omyly! Jak je možné, ptá se filosof, že na ně žádné důkazy neplatí? Odpověď nalezli Aurel Kolnai a Eric Voegelin: jde o sekulární mysl zasaženou utopií, metafyzickou potřebou věřit. Jde o přenos transcendence do reálného světa, o požadavek finálního konce (eschatonu) nedokonalého světa, o primární kacířství a alternativu vůči křesťanství. Světskou utopii vyvolal v život osvícenský rozum a přestože po sobě zanechala hekatomby mrtvých, je racionálně nevyvratitelná. Existuje navzdory rozumu.

.plánování dobra
Všichni utopisté mají kromě víry ještě jedno společné – plánování budoucnosti. Pokud jde o ekonomii, tento univerzální omyl vyvrátili analytici trhu Mises, Hayek, Friedman – žádný člověk ani komise nemůže mít k dispozici nadhled o lidských potřebách, přáních a zdrojích. O racionalitě totiž rozhodují myriády každodenních svobodných transakcí a ty určují správnou cenu, výsledek nabídky a poptávky. A přece navzdory fiasku socialistického plánování se stále znovu snaží nějaké ústředí podřídit trh budoucímu záměru. Téměř celý svět už pochopil tržní racionalitu hospodářství a dnes v údivu sleduje experiment Evropské unie, která chtěla po sebezničující válce jednou provždy odstranit konflikty a místo rivality a konkurence zavést nový řád spolupráce. Jistě pochopitelná poválečná naděje. Jenže architekti utopie požadovali víc než pouhou spolupráci – chtěli vytvořením nadstátní ústřední autority a vnucenou standardizací dosáhnout jednoty. Každé nařízení Unie se odvolává na integraci „stále těsnější Unie,“ jako na nezbytnou součást konečného plánu (eschaton), novou světskou víru. Evropské národy se ocitly v expandující síti ničivých sociálních a ekonomických regulací, jež postupně likvidují jejich invenci i sociální kapitál. Plánování dobra není pokus a omyl, každé rozhodnutí  je předem legitimní a neodvolatelé. Podobně jako v komunismu se však plán někam ztratil a ve jménu standardizace zůstalo jen více pravidel, více regulací, více moci a vlády do centra.
Scruton vidí ve sklonu k utopismu nereálný budovatelský optimismus alternativního světa právem, jistě to platí i o vizi feminismu, ekologismu nebo jednotě planetárního lidstva, o nichž nemluví. Jestliže si však zoufá nad iracionalitou utopických věr, na které žádné argumenty neplatí, protože svobodu pluralitní společnosti trhu a demokracie odmítají jako nedokonalý kompromis, nestačí k obraně reálného světa pouhá skepse. Je třeba hledat pozitivní a inspirativní víru na obranu lidského domova. Za svobodu budou lidé bojovat až v hodině dvanácté.  

Autor je vydavateľ, žije v Prahe.  

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite