Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Pocta Balzacovi

.časopis .klub

Popredný americký sociológ Peter Berger vydal nedávno svoje Pamäti. Kniha, ktorá vyšla pred pár týždňami v českom preklade, je pútavým a často vtipným čítaním. Uverejňujeme úryvok z prvej kapitoly.

Má intelektuální kariéra odstartovala omylem. Přišel jsem do Ameriky se svými rodiči, kteří se usadili v New Yorku. Měl jsem sotva osmnáct let a byl jsem prodchnut náboženským zápalem (který jsem, naštěstí, brzy ztratil v oné charakteristické zkušenosti amerických imigrantů, kterou John Murray Cuddihy nazval „zkouškou občanského chování“).Chtěl jsem se stát luteránským pastorem. Ale snad už tehdy jsem choval ohledně záměru vstoupit do tohoto povolání pochybnosti. V každém případě jsem dostal nápad odložit začátek svého teologického vzdělávání, dokud se nedozvím více o americké společnosti, v níž jsem měl působit. O sociologii jsem měl jen vágní představu, ale zdálo se mi, že je tím pravým oborem, v němž se dá o této společnosti něco zjistit.
Neměl jsem peníze; neměli je ani mí rodiče. Musel jsem pracovat na plný úvazek, abych se uživil, a přitom začít někde studovat. Pokud jsem věděl, jedinou akademickou institucí ve městě, kde mohl člověk dělat všechny studijní úkoly po večerech, byla Nová škola sociálního výzkumu. Zapsal jsem se tedy zde do magisterského programu sociologie. Samozřejmě jsem neměl nejmenší představu o tom, jak marginální místo zaujímá Nová škola na americké sociálněvědní scéně.
Vypráví se jeden poněkud krutý židovský vtip: Přijde jeden muž do košer restaurace v New Yorku. K jeho údivu ho obslouží čínský číšník, který plynně hovoří litevskou jidiš. Na odchodu narazí na majitele restaurace.
„Vy tu máte čínského číšníka?“
„Ano, před rokem sem přijel ze Šanghaje.“
„Ale mluví dokonale jidiš!“
„Psst!“ říká majitel. „Myslí si, že se učí anglicky.“
Já jsem si myslel, že se učím americkou sociologii.
V prvním semestru jsem si mohl dovolit chodit jen na jeden kurs – první kurs sociologie, který jsem kdy absolvoval. Učil v něm Albert Salomon a měl název „Balzac jako sociolog“. Myšlenka to byla skvělá a Salomon byl skvělý přednášející. Byla to rovněž velmi přijatelná pedagogická idea: Balzac zamýšlel svým románovým cyklem Lidská komedie poskytnout vyčerpávající obraz francouzské společnosti devatenáctého století, od aristokracie po zločinecké podsvětí. A tyto romány skutečně nabízejí podrobné panorama mnoha vrstev této společnosti. Salomon ve svém kursu dělal jen to, že používal Balzacův opus k uvedení studentů do hlavních kategorií sociologie – třídy, moci, náboženství, sociální kontroly, sociální mobility, sociální marginality, zločinu. Během tohoto semestru jsem musel přečíst nejméně deset Balzacových románů.
Salomon, který neměl žádné skrupule být autoritářským profesorem, rozdával úkoly. Mým bylo napsat semestrální práci o Balzacově románu Felix Gaudissart a srovnat ho s hrou Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího, která právě vyšla. Tato má semestrální práce (kterou musím stále někde mít) by se dala stěží pokládat za mistrovské dílo sociologického komentáře, ale já jsem se u ní bavil. Srovnával jsem v ní Balzacova obchodníka Gaudissarta, postavu z triumfálního období raného kapitalismu, s Millerovým Willy Lomanem, který (jak předpokládal Salomon) zosobňoval kapitalismus ve fázi úpadku.
Ke konci semestru jsem už byl docela důvěrně obeznámen s francouzskou společností devatenáctého století. Ale o americké společnosti dvacátého století jsem věděl stejně málo, jako jsem věděl před svým balzacovským dobrodružstvím. Získal jsem však pocit vzrušení ze sociologické perspektivy, kterou Salomon vášnivě vykládal.
Tato perspektiva, kterou Salomon (ať už správně či chybně) připisoval Balzacovi, byla určována nekonečnou zvědavostí na každý aspekt lidského chování, a zejména na ty aspekty, jež jsou normálně skryty a ve slušné společnosti zatajovány. Byla to perspektiva bytostně neuctivá, odhalující, podvratná. Nevím, zda byl Balzac opravdu takový, jak ho podával Salomon: procházející ulicemi Paříže, nejraději v noci, ve snaze odhalit její tajemství – pokoušející se porozumět všemu, co se děje v městských salónech, ve vládních úřadech, v podnicích, v hospodách a v bordelech. Ale byl to obraz sociologa, který se otiskl do mé mysli a od té doby tam zůstal, i když jeho mladistvá nadsázka se během let zmírnila.
Francouzská vláda si v honosné budově v horní části Páté Avenue udržovala jakési kulturní středisko; myslím, že tam stále ještě je, pravděpodobně se záměrem sloužit jako zprostředkovatel francouzské mission civilisatrice v barbarské Americe. V té době tam náhodou probíhal program věnovaný Balzacovi, výstava a nějaké přednášky, z nichž si na žádnou už nevzpomínám. Ale součástí tohoto programu byl rovněž atraktivní katalog s reprodukcí Balzacovy karikatury. Je na ní oblečen v jakousi mnišskou kutnu a tělo korunuje nadměrně velká hlava s poťouchlým pohledem. Obrázek jsem si vystřihl a zarámoval. Dodnes visí v mé pracovně.
To mi připomíná jiný vhled, který jsem získal na začátku svých studií – že dobrá sociologie je příbuzná dobrým románům, z nichž se člověk může dozvědět o společnosti řadu věcí. Během svých studií na Nové škole jsem se seznámil s profesorem francouzské literatury, který zde učil na oddělení pro vzdělávání dospělých. Poslouchal mě, jak mluvím o své práci, a pak řekl: „Patříte k nám. Jste littérateur.“ Mínil to jako kompliment. V pozdějších letech jsem byl příležitostně obšťastňován tímto výrazem jako pejorativním označením.
Nová škola byla zvláštním místem a měla zvláštní historii. Založila ji v roce 1919 skupina intelektuálů, kteří byli zklamáni podle jejich mínění zatuchlou atmosférou americké akademie. Chtěli vytvořit „univerzitu pro dospělé“ a taky ji vytvořili. Jednalo se v zásadě o program vzdělávání dospělých, který nepřiznával žádné tituly. Přistup byl otevřen každému a člověk si tu mohl vybrat z celé škály kursů od těch tematicky nejodlehlejších (řekněme buddhistické metafyziky) až po ty nejpraktičtější (řekněme hrnčířství). Tento program byl téměř neustále populární a škola se tak stala soběstačnou. Škola takto funguje dodnes a je dobře známou newyorskou institucí. Na provoz vzdělávání dospělých byly později napojeny a přinejmenším původně jím byly financovány další programy, včetně studijního programu ukončeného získáním akademické hodnosti, který jsem navštěvoval já.
K zakladatelům této instituce patřili někteří význační akademikové, mezi jinými John Dewey nebo Thorstein Veblen, jeden z klasických amerických sociologů, který zde krátkou dobu také učil. Ale prezidentem, který v padesátých letech stále ještě zastával svou funkci, byl od začátku Alvin Johnson. Tento výstřední, vrtošivý a velmi podnikavý pedagog pocházel z norského prostředí v severním Středozápadu, ve skutečnosti velmi podobného Veblenovu. Jeho dcera, Felicia Deyrup (překvapivě tichá osůbka, rozhodně nepodléhající žádným rozmarům), učila ekonomiku.
V roce 1934 se Johnson začal obávat o osud německých akademiků pronásledovaných nacisty. S pomocí finančních prostředků z různých zdrojů odstartoval projekt nazvaný Evropská univerzita v exilu, která však měla být brzy přejmenována na Postgraduální fakultu politických a sociálních věd Nové školy sociálního výzkumu – tento docela dlouhatánský název – byl obecně zkracován na „Postgraduální fakulta“. Zpočátku tvořili původní skupinu profesorů vesměs imigranti z Německa, někteří Židé, někteří ne. Jak se nacistická říše rozpínala, k fakultě se připojovali akodemikové z jiných evropských zemí – z Rakouska, Itálie, Španělska a Francie. Někteří z nich byli už docela známí, jako Leo Strauss, který pak odešel na Chicagskou universitu, aby tam založil vlivnou školu politické filosofie, a Claude Levi-Strauss, jenž se po válce vrátil do Francie. Postgraduální fakulta získala brzy akreditaci a začala v omezeném počtu oborů – filosofii, politické vědě, sociologii a ekonomii (později se přidala antropologie) – udělovat magisterské a doktorské tituly. Tato instituce byla vskutku jedinečná – postgraduální škola sociálních věd navazující na program vzdělávání dospělých. Neexistoval zde žádný počáteční studijní program (opět, jeden byl přidán mnohem později).
Postgraduální fakulta a program vzdělávání dospělých měly navzájem jen málo co společného. Ale původ Nové školy v tomto programu měl jeden příznačný důsledek – ve všech třídách se vyučovalo pozdě odpoledne nebo večer, totiž ve třech dvouhodinových blocích, začínajících v 16:00, v 18:00 a ve 20:00 hodin. Tento fakt, jak už jsem se zmínil dříve, byl pro mé rozhodnutí studovat na Nové škole rozhodující. Ale rovněž vytvářel atmosféru tohoto místa: noční, poněkud mysteriózní, eroticky zatíženou – v mé představě balzacovskou. Navíc k tomu všemu stála Nová škola v Greenwich Village, která obklopovala toto místo svou bohémskou atmosférou. Netřeba říkat, že pro mladé lidi mého věku to vše znamenalo opojnou zkušenost.
V padesátých letech, když jsem zde studoval, měla Nová škola jen jednu budovu, v čísle 66 na západní Dvanácté ulici, mezi Pátou a Šestou avenue. Do této budovy se nacpalo vše – všechny třídy vzdělávání dospělých stejně jako postgraduálního studia; všechny kanceláře; knihovna, taková jaká byla; restaurace se samoobsluhou; a posluchárna. Od třicátých let zde v různých místnostech byly socialisticko-realistické nástěnné malby, mezi nimi i obrovská freska od mexického revolučního malíře José Clemente Orozca, znázorňující heroické postavy Lenina a Stalina. (V padesátých letech, po vášnivých diskusích na fakultě, byla celá stěna zakryta oponou, takže pokud chtěl někdo fresku vidět, mohl požádat, aby oponu zvedli.) „Knihovna“ v podstatě neexistovala; těch několik knih, které měla, bylo vždy vypůjčeno.
Naší knihovnou byla Newyorská veřejná knihovna, sídlící kousek dále nahoru na Páté avenue, kde jsem strávil mnoho hodin ve zdobné společné čítárně a později i ve studovně Orientální sbírky (kterou jsem potřeboval ke svému disertačnímu výzkumu). Její restaurace byla zaslouženě proslavená jako jedno z nejlepších míst k seznámení v Greenwich Village: kolik se tu vyměnilo vášnivých pohledů nad otevřenými výtisky Kafky nebo Sartra!
Pokud jde o revoluční fresky (nemám představu, jak se tam dostaly), představovaly citlivé téma. Nová škola měla pověst levičácké instituce a někdy si ji lidé pletli s Jeffersonovou školou sociálních věd, která školila kádry pro Komunistickou stranu Spojených států. Fakulta si dychtivě přála takové reputace se zbavit – proto ta opona. Ve skutečnosti jádro této émigré fakulty pokrývalo škálu od sociálních demokratů k umírněnému středopravicovému středu; a navíc ke svému věroučnému antifašismu bylo i ostře antikomunistické. Zakládající listina Postgraduální fakulty obsahovala klauzuli jasně namířenou proti komunistům, která zamezovala vstupu jakéhokoli profesora, jehož výuku by diktovala nějaká vnější organizace. (V šedesátých letech se této klauzule neúspěšně dovolávali militantně sekulární členové fakulty, kteří chtěli zabránit tomu, aby byl na katedru filosofie jmenován římskokatolický kněz.)
Celkový počet postgraduálních studentů byl malý, počet studentů sociologie ještě menší. Všichni jsme se navzájem znali. Většina z nás žila v Greenwich Village nebo v její blízkosti, obvykle jako podnájemníci v pronajatých pokojích nebo mansardách. Po večerních přednáškách jsme tak neměli dlouhou cestu domů. Ti z nás, kteří pracovali (což byla většina), nemuseli chodit do vyučování, které začínalo před osmnáctou hodinou. Z budovy Nové školy jsme vycházeli večer po dvacáté nebo po dvaadvacáté hodině. A samozřejmě jsme byli ještě čilí jako rybky. A tak jsme si spolu někde sedli a diskutovali – v pokoji u některého spolužáka to bylo zřídka (ty byly příliš nepohodlné). Oblíbili jsme si dvě místa, ošumělou hospodu nazvanou Alex’s Borsht Bowl na Šesté avenue a bar Oviedo na Čtrnácté ulici. Posledně jmenované zařízení mělo nad pisoáry nápis, který hlásal „Muerte a Franco!“ („Smrt Francovi!“). Jeho majitel tvrdil, že je veteránem republikánských sil ze španělské občanské války. Jednou přede mnou prohlásil, že bez ohledu na politické názory je každý slušný člověk v podstatě anarchista. Spánek u nás neměl vysokou prioritu.
Do naši skupiny přicházela řada jednotlivců, většinou jen na krátkou dobu. A většinou to byli chytří lidé. Samozřejmě tam byl i početně proměnlivý kontingent mladých čtenářek Kafky. Po většinu doby, kterou jsem strávil na Nové škole, byl mým nejlepším přítelem o něco starší Lenny Kornberg (byl válečným veteránem). Na Nové škole studoval sociologii, ale pak se přestěhoval, aby získal titul. Měl pokoj v honosném domě č. 28 na západní Dvanácté ulici, ve stejném bloku jako Nová škola. Obývala ho podivná směs lidí – správcová byla Švýcarka, která posílala nájemníkům své vzkazy psané ve verších, a jakýsi čínský chlapík tam meditoval v komůrce na košťata u schodiště. Někdy jsem se tam zastavil. Ale nejdůležitější intelektuální důsledky pro mě mělo přátelství s Thomasem Luckmannem. Setkali jsme se ve filosofické třídě, okamžitě jsme si padli do oka a strávili pak spolu mnoho času. Mou spolupráci s Luckmannem, jež vedla k našemu spoluautorství jedné vlivné knihy, jsem samozřejmě v té době nemohl předvídat. Budu o ní hovořit v této knize později.
Po mém setkání s Balzacem jsem začal uskutečňovat svůj původní plán: strávil jsem něco přes rok získáváním magisterského titulu ze sociologie a odešel do Filadelfie na Luteránský teologický seminář. Tam jsem strávil další rok, dokonce šťastný rok, ale pak jsem se rozhodl, že o duchovní povolání už nebudu nadále usilovat. (Důvody pro toto rozhodnutí do tohoto zcela neteologického vyprávění nepatří. Stačí říci, že jsem necítil, že bych mohl bez výhrad podepsat plný text Augsburského vyznání. Ve zpětném pohledu to bylo velmi donkichotské rozhodnutí, neboť ve skutečnosti by se našlo jen velmi málo luteránských duchovních, kteří by takový podpis jakožto podmínku vysvěcení brali vážně.) Tehdy jsem se upnul na sociologii jako na vědeckou disciplínu, nebo alespoň na tu podobu sociologie, již mi předávala Nová škola. Zdálo se tedy přirozené vrátit se na Novou školu a pokračovat doktorátem. A tak původní omyl vedl k celoživotní profesionální kariéře.
Jenže jak tato sociologie vypadala? A obstála tato její podoba ve zkoušce času?
V mé představě sociologie, jak se utvářela během mých studijních let na Nové škole (začal jsem studovat v roce 1949 a získal doktorát v roce 1954), lze vystopovat vliv tří učitelů – Alberta Salomona, Alfreda Schutze a Carla Mayera. Všichni tři patřili ke kádru evropských vědců uprchlých před nacismem, ale velmi se lišili jako osobnosti i ve svých intelektuálních profilech. Každému z nich jsem povinován vděčností.
Už jsem popsal dopad Salomonova kursu o Balzacovi. K sociologii mě poutala právě tato vize nekončící snahy porozumět vnitřnímu fungování společnosti a nekonečné zvědavosti na motivy jednotlivců (včetně jejich vášní a zločinů). Ale to nebylo vše, co jsem se od Salomona naučil. On přednášel hlavně o dvou tématech – o kořenech sociologie v osvícenství a o durkheimovské škole ve francouzské sociologii. Salomon chápal sociologii jako dítě osvícenství, zejména francouzského osvícenství, protože je neúnavným používáním rozumu ve snaze dospět k pochopení lidského světa, a v důsledku toho získala v podstatě demaskující povahu. Stále se domnívám, že v interpretaci toho, co nazýval „prehistorií“ sociologie, měl Salomon pravdu. Není náhodou, že samotná představa sociologie i samo toto slovo jsou vynálezem francouzského filosofa Augusta Comta.
Stejně tak důležitá byla Salomonova interpretace Emile Durkheima a sociologické školy, kterou založil. Ze všech klasických sociologů byl Durkheim nejvíce dítětem osvícenství, což dokládá jak jeho politická aktivita, tak jeho chápání veřejné role sociologie. Velmi se angažoval na republikánské straně Dreyfusovy aféry. Když v důsledku vítězství této strany v tomto konfliktu bylo v roce 1905 uzákoněno oddělení církve a státu, Durkheim působil v komisi, která měla sestavit republikánský katechismus a nahradit jím katolické vyučování ve veřejných školách. Salomon nám ve třídě ukázal učebnici, kterou tato komise vytvořila; nesla název Kurs studia sociologie a morálky. Durkheimovým klíčovým pojmem byla „solidarita“; Salomon se domníval, že když člověk chce, může tento pojem v Durkheimových spisech vnímat jako podtón třetího principu Francouzské revoluce – „svoboda, rovnost, bratrství“.
Tím nechci zastávat nějaké rádoby jakobínské pojetí sociologie; už proto, že hned zkraje mi imponoval mnohem střízlivější názor Maxe Webera na tuto disciplínu. Ale mé myšlení stále ovlivňovala jiná durkheimovská témata: objektivita sociálních fenoménů, jejich tvrdá realita (Durkheim: „Pokládejme sociální fakty za věci.“), společnost vyžadující překlenující konsensus, aby přetrvala (Durkheimovo „kolektivní vědomí“); modernita jako změna v povaze institucionálního řádu (Durkheim: posun od „mechanické“ k „organické“ solidaritě), který má být nyní založen na smluvních vztazích; náboženství jako posvátná symbolizace společnosti; a „anomie“ jako nesnesitelné podmínky pro zbavení se sociálních pout. Durkheimovi žáci pak dále rozvinuli jeho pojetí společnosti pojmy „kolektivní paměti“ (Maurice Halbwachs) a mentální struktury či mentalité (Marcel Garnet, Lucien Levy-Bruhl). Pokud jsem převzal tento radikálně objektivistický pohled na společnost, zároveň jsem si velmi dobře uvědomoval, jaké napětí panuje mezi tímto a weberovským pojetím společnosti, jež se zakládá na subjektivních významech sociálních aktérů. Mnohem později jsem ve spolupráci s Thomasem Luckmannem pochopil způsob, jak tyto dvě perspektivy integrovat.
Salomon byl brilantní, zanícený přednášející. Měl rovněž sarkastickou a popudlivou povahu. Nebyl ochoten strpět pitomce a mohl studenty zesměšnit, když mu jejich poznámky připadaly hloupé. Shromáždil kolem sebe malou skupinu oddaných stoupenců. Nebyl jsem mezi nimi, i když jsem velmi oceňoval to, co nás učil.
Z hlediska mé pozdější práce sociologa, zvláště v sociologické teorii, měl nejtrvalejší dopad vliv Alfreda Schutze. Je poněkud paradoxní, že v té době na mě učinil menší dojem než Albert Salomon i Carl Mayer. Zajímaly mě sice jeho přednášky a cítil jsem s ním spřízněnost jakožto s Vídeňákem (další dva byli Němci), ale širší implikace fenomenologie, která tvořila Schutzův filosofický rámec, ve mně nedokázaly vzbudit větší zájem. Význam těchto sociologických důsledků se mi neobjasnil, dokud jsme mnohem později, asi deset let po skončení mého doktorandského studia, spolu s Thomasem Luckmannem nezačali pracovat na naši knize Sociální konstrukce reality. Naopak, Luckmann se do fenomenologie ponořil mnohem intenzivněji; stal se mnohem jasnějším Schutzovým následovníkem a mnohem kompetentnějším ve filosofii než já.
Proto je pro mne poněkud obtížné oddělit to, co jsem se naučil od Schutze jako student, od toho, co jsem se naučil následovně (převážně z četby posmrtně vydaných prací a z rozhovorů s Luckmannem). Poslouchal jsem Schutzovy přednášky ze dvou oblastí – metodologie sociálních věd a sociologie vědění. Opět paradoxně, druhá oblast zaujímala v Schutzově nabídce kursů mnohem menší místo – pokud si mohu vzpomenout, jednalo se o jediný kurs s tímto názvem, který byl hlavně výkladem o historii tohoto podoboru od jeho vynalezení Maxem Schelerem a jeho uvedení do anglicky mluvícího světa Karlem Mannheimem. Část tohoto výkladu tvořila břitká kritika marxistických teorií o vztahu idejí a sociálních procesů. Své vlastní uplatnění fenomenologie na pojetí společnosti rozvíjel Schutz hlavně ve svých metodologických přednáškách.
Jeho nejskvělejším pedagogickým nástrojem proto byl seminář nazvaný „Běžné události a situace všedního života ve světle sociologické teorie“. Studenti mohli psát eseje téměř na jakékoli téma. Když pak četli své písemné práce ve třídě, Schutz je komentoval z hlediska svého vlastního teoretického přístupu. Do jednoho semináře jsem napsal článek nazvaný Případ Gustav, o různých způsobech (freudovském, marxistickém a teologickém) chápání krize víry jednoho mladého muže. (Toto cvičení se ukázalo užitečným, když jsem se musel vyrovnávat se svými vlastními problémy s vírou, ale toho si Schutz nebyl vědom.) Už si nemohu vzpomenout, o čem jsem psal do druhého semináře. Můj přítel Lenny Kornberg psal o světě slepých.
Domnívám se, že ústřední pojem, který jsem se od Schutze naučil, byl pojem „mnohočetné reality“, včetně způsobu, jímž se pocit reality udržuje ve vědomí jednotlivců. Pojem byl samozřejmě osvětlen fenomenologickým způsobem. Jeho udržování ve vědomí rozpracoval Schutz v důmyslné syntéze fenomenologie a typicky americké tradice sociální psychologie odvozené z díla Georga Herberta Meada. (...)
Schutz byl bodrý, společenský člověk. Jeho životní styl se velmi podobal životnímu stylu vzdělané středoevropské buržoazie, z níž pocházel. Jako amatérský hudebník ve svém bytě pořádal pravidelné večírky s komorní hudbou. Miloval divadlo (jež mu poskytlo mnoho z jeho příkladů), byl dobrým vypravěčem a hodně kouřil. Organizoval si život poněkud nezvykle: Přestože byl řádným členem Postgraduální fakulty, vlastnil rovněž exportní a importní obchodní firmu, zřejmě přiměřeně úspěšnou. Podle jednoho klepu (nemohu to potvrdit) mu Nová škola dávala jako roční plat symbolický jeden dolar, a přesto si žil docela pohodlně ze svého obchodního příjmu. Ve firmě byl ráno, večer učil a odpoledne trávil v Newyorské veřejné knihovně (jako my všichni).
Jestliže Salomonovy přednášky získávaly někdy vášnivou povahu proroctví, pak Schutzovy byly tlumené a neformální, snad nakonec navazovaly na uvolněnou atmosféru kavárny. Schutz podnítil několik studentů, aby šli v jeho stopách, po žácích ale netoužil a vítal kritiku. Osobně byl laskavý, ale ovládal břitký vtip, který však neužíval zlomyslně.
Přišel na obhajobu mé disertace. Téměř nic neříkal až na jednu otázku k nějaké bezvýznamné podrobnosti v poznámkách. Když jsem prošel, uspořádal jsem malou oslavu, kde se pilo šery. Zastavil se u mne a řekl (německy): „Výborně, Berger. Jste nyní doktorem. Blahopřeji. Ale řekněte mi: Opravdu věříte všem těm nesmyslům, které jste napsal v té disertaci?“ Když to říkal, vřele se usmíval. Jeho záměr byl nabíledni: Věděl, že na takovou otázku není jak odpovědět, aniž bych se neprojevil jako hlupák: „Ano, já těm nesmyslům věřím?“ „Nemyslím si, že bych psal nějaké nesmysly?“ Neříkal jsem nic, jen jsem se smál; on se smál také. Chtěl mě jen trochu znejistit a uchránit mě před iluzemi o mé skvělosti. To se mu podařilo.




Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite