Anglie se probouzí

Předpokládali logicky, že bude na základě mezistátního „laisse faire“ (volný oběh lidí, zboží a kapitálu) bránit v budování tehdejšího ještě korporativního anglického socialismu.
Ne, že by toryové nevěděli, že smlouva zahrnuje slavnou „stále těsnější unii,“ ale vykládali si ji po anglicku. Věřili, že nemůže jít o nic víc než jen o nezbytnou idealistickou polevu nad obtížným úsilím v likvidaci tarifů, cel a nejrůznějších byrokratických, kartelových či odborářských překážek v liberalizaci společného trhu. Tehdejší poměrně skromný bruselský sekretariát považovali také jen za pomocnou posilu velmi úspěšného podniku.
Tento týden odjíždí anglický premiér už po druhé do Bruselu, aby se pokusil zarazit navýšení společného rozpočtu. Britskou parlamentní rezoluci, že má v době recese a fiskálních škrtů dokonce vyjednat snížení rozpočtu Unie, nebere nikdo vážně, ale pokud se mu ani taková prkotina nepodaří, chce použít veto. Tak jako vloni proti fiskálnímu paktu jde jen o symboliku, vždyť první krok k fiskální unii si již zařídili kontinentální politici i bez Anglie. Teď ovšem by další symbolika znamenala rozchod...
Co se stalo? Krize v eurozóně probudila anglickou skepsi vůči projektu Unie. Ta narůstá od Maastrichtu, navzdory ujišťování britských politiků, že oni nic nebudují, jen brání anglické zájmy uvnitř společenství. Jenomže lidový odpor stoupá a není to jen vlivný pravicový bulvár (The Sun, The Daily Mail), ostré polemiky se objevují stále častěji i v liberálním tisku (The Guardian, The Independent). Více než polovina Angličanů dnes považuje anglickou diplomacii v Unii za naprosté fiasko. Neprosadila vstup Turecka, ani liberalizaci společného trhu (natož liberalizaci Unie s trhem globálním) a nemá nejmenší šanci na likvidaci nesmyslné dotační politiky, protože ta je základem moci Bruselu. A tak chce britská většina raději vystoupit a vyjednat si asociační smlouvu. Navíc, i třetina europtimistů v průzkumech stále ztrácí. Téměř všichni také žádají dlouho slibované a dvakrát zrušené (Blair/Cameron) jednoznačné referendum ano/ne. Zatím marně.
Osmdesát procent socialistických poslanců a všichni liberální stojí (stále rozpačitěji) za Unií, devadesát procent konzervativních politiků i členů strany má kritický až ryze negativní postoj. Politici levice (nikoli její rozpolcené voličstvo) vidí ještě v Unii socialistický projekt, pravice již považuje Unii za katastrofu.
Kontinentální Evropané často bohorovně pokrčí nad Angličany rameny: Ostrované! V 17. století se obrátili k Evropě zády (kontinentální 30. letá válka, v Anglii Cromwellovská republika) a když se jim impérium rozpadlo a zchudli, chtěli do bohatého spolku. Teď, když se mají solidárně dělit o naše problémy, chce perfidní Albion vypadnout!
A co praví anglická historie? Rozumím vašemu neštěstí: Francie se zhroutila u Sedanu (1871), vykrvácela (1916) a vzdala (1940). Mladé Německo zatoužilo po hegemonii a dvakrát na to tragicky doplatilo. Hekatomby mrtvých. My jsme půl tisíciletí rozvíjeli parlamentní republiku a svobodu občana pod zákonem, zatím co vy jste se dopracovali k tragické francouzské revoluci rovnostářství. Máme fungující stát, zodpovědný svým občanům a vlády jsou odvolatelné. Anglický republikán nemůže souhlasit s nevolenou a za své činy ani účetnicky nezodpovědnou a neodvolatelnou vládu nomenklatury, ať už tomu říkáte, jak chcete. A tragédii společné měny nezachráníte diktátem fiskální nadvlády, protože takovou zchudlou Evropu stále ještě svobodné národy nepřijmou. Vzpamatujte se!