československá Státní bezpečnost už v sedmdesátých letech minulého století rychle rozpoznala jeho vydíratelnost a potenciál při jeho návštěvách rodiny svojí tehdejší manželky v Gottwaldově (dnes opět Zlín). Brzy ho oficiálně „předala“ pro další využití sovětské KGB.

Nevzdělaný a impulzivní egomaniak, opakovaný bankrotář, daňový podvodník, odsouzený sexuální predátor a notorický lhář se stal americkou národní celebritou v první dekádě století jen díky nakonec čtrnácti letům působení v bulvární televizní show The Apprentice (Učeň).

Odsud byl už jen krok do politiky, přesně ve chvíli, kdy nástup sociálních sítí s celkovou proměnou politické komunikace umožnil obejití a podmanění klasických stranických formací. Jako bulvární „hvězda“ politické strany diskusi nepotřeboval. Jeho bankroty a finanční problémy vždy v pozadí řešily „půjčky“ ruských bank a v politice už dávno prokázané internetové operace a kampaně sítí trollů, ovládaných opět Ruskem.

Jeho poslední a už bezostyšně otevřená podpora válečné agrese ruské diktatury proti Ukrajině a západní Evropě už nemůže překvapit. Nemožné stalo se realitou. Prezident Spojených států amerických se stal splněním snů každého diktátora na světě. Přihlouplý senilní strejda, kterému stačí pochlebování a nabídka výnosného kšeftu pro nějakou z mnoha rodinných firem.

budování Putinova štěstí

V roce 1776 vyhlásilo třináct britských kolonií na půdě Ameriky své odtržení od anglické monarchie v Deklaraci nezávislosti. „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí.“

O dvě stě padesát let později americký prezident potvrzuje a podporuje právo ruského diktátora okupovat vojenskou agresí cizí území a diktovat desítkám miliónů lidí svoji představu o „právu na život, svobodu a budování osobního štěstí“.

V době velkých historických nejistot tíhnou diktátoři k sobě. Nevěří v instituce ani v demokratickou diskusi. Věří naopak jen v dohody mocností a prosazování své vůle cestou konfliktů a válek. Ověřme si to na definici fašismu. Ne, nebudu se omlouvat.

Hitlera, Putina a Trumpa spojuje nejenom přesvědčení o vlastní vyvolenosti a neomylnosti. Věří v prosazování své vůle bez ohledu na zákony, mezinárodní právo a lidskou slušnost. Dnes nejpoužívanější definice fašismu pochází od britského historika a politologa Rogera Griffina: „Fašismus je politická ideologie, jejímž mýtickým jádrem je ve všech svých mutacích palingenetická forma populistického ultranacionalismu.“ (Palingeneze – výraz pro znovuzrození, obrození nebo návrat k původnímu stavu.)

Efektní pitomost hesel prý tisícileté Třetí říše se v ničem neliší od slibů návratu heroizované expanze carské říše v osmnáctém a devatenáctém století nebo kolotočářského populismu červených kšiltovek hnutí MAGA. Populistický ultranacionalismus je nejlepším popisem všech tří ideologií, stejně jako náchylnost k hrubé vojenské síle a nenávist k příliš složité a příliš „intelektuální“ demokracii a jejím institucím.

„Trump otevřeně a dlouhodobě nenávidí Evropu a především její integraci a schopnost kolektivní domluvy.“

Historie nás také učí, že diktatury představují automobil bez brzd. Pokud se usadí a prosadí, přestává být obrana zevnitř možná. Německý filozof Karl Jaspers napsal už v roce 1946 ve svojí slavné knize Otázka viny, že jakmile zvítězí diktatura, je každý odpor zevnitř marný. Německo podle něj mělo štěstí, protože existovala možnost pomoci zvenčí, byť za cenu jeho vojenské porážky.

Ale jako strašlivou noční můru popsal představu, že by jednou diktatura ovládla anglosaský svět. Pak by už nezbylo žádné „zvenčí“, a dílo demokracie, vybojované stovkami let zápasů, by bylo zničeno. Prožíváme snad realizaci jeho noční můry?

volba mezi Evropou a otroctvím

Je proto důležité stejně nekompromisně nazývat i všechny české posluhy a politické příživníky trumpfašismu. Tomio Okamura, Petr Macinka nebo Andrej Babiš se k němu až dosud nebáli otevřeně hlásit. Jak se jim zdálo, byla to jen slova a o nic víc nešlo. V této chvíli ovšem Trump otevřel ruskému diktátorovi cestu do střední Evropy.

Trump otevřeně a dlouhodobě nenávidí Evropu a především její integraci a schopnost kolektivní domluvy. Evropská unie je pro něj, stejně jako pro ruskou diktaturu, zlým snem o sjednoceném trhu půl miliardy spotřebitelů a výrobců, filozofii sociálního a především právního státu. Takže naše volba je nyní pouze mezi Evropou a ruským otroctvím, podporovaným trumpfašismem.

U diktátorů se nikdy v historii ničeho nepodařilo získat vyjednáváním. Jenom tvrdým odporem.

Dětinské blábolení českých představitelů o údajné ideologické blízkosti českých „vlastenců“ k Donaldu Trumpovi proto v této chvíli žádá upřesnění a aktualizaci. Jde o blízkost jejich „vlastenectví“ trumpfašismu a odporu proti demokracii. Ještě nikdy totiž nebyla postkomunistická Česká republika tak blízko ohrožení válkou.

Hříchy, neschopnost a lži české „politiky“ jsou sečteny. Jeden příklad za všechny. Česká republika je v rámci NATO pro obranu Evropy popsána jako tranzitní země. Za šestatřicet let svobody ale nebyla schopna dokončit západovýchodní dálniční síť, která tak dodnes není schopná v případě potřeby poskytnout potřebnou silniční kapacitu pro přepravu desítek tisíc vojáků s odpovídající technikou.

Dronová vybavenost armády je prakticky nulová. Ministr obrany rehabilituje promoskevské spolky, přepisující dějiny. Idiocie „vlastenců“ a zbabělost českých „chcimírů“ dokonce fandí trumpfašismu. Už to nejsou jen slova.

U diktátorů se nikdy v historii ničeho nepodařilo získat vyjednáváním. Jenom tvrdým odporem. Je načase zlomit prokletí zbabělosti českých politických elit, které po válce na přání diktátora z Ruska samy likvidovaly odpůrce fašismu, zahraniční vojáky a letce a skutečné odpůrce kolaborantů.

Začněme tedy otázkou na které straně dnes stojí ANO, SPD a Motoristé sobě – a vyžadujme odpověď. Tomio Okamura už bezostyšně trumpfašismus a ruskou agresi přivítal.

Článok uverejňujeme so súhlasom portálu hlidacipes.org. Ďakujeme!