se skutečným českým příběhem výjimečného a zatraceně osamělého Václava Havla doby „normalizace“, hodnot lidské odvahy a zodpovědnosti, to mělo společného pramálo. A tak z toho zbyla vlastně jen rituální oslava odpustku pro všechny zbabělé slouhy a udavače dob minulých i budoucích.

Skutečný příběh doby bezhlasí a zbabělosti české „normalizace“ není o disentu, ale o nelidské zbabělosti a nemravnosti velké většiny tehdejší „normální“ společnosti. Chcete důkaz? Za dvanáct let do podzimu roku 1989 se k Chartě 77 připojilo jen 0,00586666… procenta obyvatel Československa, jen osm set osmdesát jedinců z patnácti milionů.

Necelých šest tisícin jednoho jediného procenta. Jen udavačů uvnitř a informátorů kolem Charty bylo několikanásobně více. Stejné platí pro počet příslušníků Státní bezpečnosti, nasazených proti chartistickému „vnitřnímu nepříteli“.

A pak ona absolutní většina ustrašených a poslušných „slušných“, co neměli žádný názor, dokud strana nezjevila, co si mají myslet, říkat nebo dělat. Nezdá se vám to sdostatek uctivé? Tak si připomeňte špinavost desítek tisíc kolektivních rezolucí, protestujících proti protisocialistickým rejdům „travičů studní a roznašečů moru“, jak režimní propagandisté na jaře 1977 oficiálně nazvali signatáře Charty.

„Normalizace a její zločiny, stejně jako paměť osobních i kolektivních selhání, jako by nikdy nebyly.“

Ty rezoluce přicházely z celé země a ze všech vrstev společnosti. Nebo chcete připomenout žebravé a nedůstojné sebeponížení stovek kulturních celebrit, podepisujících výměnou za „klid na práci“ podporu štvanice na pár stovek lidí, kteří vzali vážně státem podepsaný mezinárodně platný závazek dodržovat lidská práva?

Tohle je ten skutečný a pravdivý příběh „normalizace“. Ten si ale nejsme schopni přiznat. A mlčení o něm znamená, že se české společenství v příští krizi téměř s jistotou instinktivně vrátí k osvědčeným praktikám kolaborace s jakkoli vražednou diktaturou. To že by Havel chtěl?

zbabělci dodnes

Že se čas pohnul a dnes jsme jiní? Nejsme. Zbabělé celebrity z roku 1977 zůstaly stejnými celebritami a stejně zbabělými dodnes. Většina českých voličů bez uzardění většinově podporuje vládu se dvěma agenty a udavači bývalé Státní bezpečnosti. A málokomu vadilo, že ještě třicet let po domnělé revoluci pod svým komunistickým názvem otravovali a ničili svojí přítomností ve Sněmovně příslušníci KSČM.

„Neschopní pravdy nahrazujeme přiznání a odpuštění výrobou pohádek o bezchybných hrdinech a bájných zločincích, kteří už nežijí.“

Myslí si snad laskavý čtenář, že masová zbabělá normalizační neobčanskost někde náhodou zakopla o schopnost se zastydět? Nebo víte o někom z jednoho a půl milionů normalizačních komunistů, kdo by se odvážil omluvit svým obětem? Někoho z osmdesáti pěti tisíc ozbrojenců Lidových milicí, kteří si několikrát s chutí zastříleli do spoluobčanů?

Normalizace a její zločiny, stejně jako paměť osobních i kolektivních selhání, jako by nikdy nebyly. Neschopní pravdy nahrazujeme přiznání a odpuštění výrobou pohádek o bezchybných hrdinech a bájných zločincích, kteří už nežijí.

Být neschopen pravdy je prokletím. Prozíraví čeští filozofové a disidenti Jan Patočka nebo Ladislav Hejdánek tohle dokonce považovali za klíč k českým dějinám i budoucnosti. A věděli, že pokud vůbec existuje možnost prohlédnutí a nápravy, není v politice a mocenském zápolení.

V jednom z posledních dopisů Jana Patočky z konce ledna 1977, nazvaném „O povinnosti bránit se proti bezpráví“, stojí: „Signatáři Charty 77 si nedělají nárok ani na politické funkce, ani na zvláštní práva, nechtějí být žádnou morální autoritou, žádným ,svědomím společnosti‘, nepovyšují se nad nikoho a nikoho neodsuzují, jejich usilování směřuje pouze k tomu, aby zachovali při životě a čistotě vědomí, že taková vyšší autorita existuje a že jednotlivci jsou jí povinni svým svědomím a státy svými podpisy pod důležitými mezinárodními pakty; povinni nikoli pouze oportunně, tedy podle pravidel politických výhod, nýbrž i tak, že jejich podpisy pod těmito pakty znamenají, že politika je podřízena právu, a nikoli právo politice.“

Škoda přeškoda, že tento výsostně mravní a státotvorný postoj chartistům, včetně Václava Havla, nevydržel. Země i společenství po desítkách let násilí, zotročování a lží potřebovaly hlas zodpovědnosti a mravnosti víc než krátkometrážní „politiku“ amatérů, kteří nikdy skutečnou demokracii nezažili a neměli nižádnou představu o politice. A předstírat třicet sedm let po údajném konci komunistického režimu, že právo je v České republice plně a vždy nadřazeno politice, by mohl jen blázen.

vyšachované Občanské fórum

Havel se, povzbuzován svým okolím, na konci listopadu 1989 rozhodl špatně. Pouhý týden po sedmnáctém listopadu, ve chvíli, kdy ještě vůbec nic nebylo rozhodnuto, po návratu z obrovské demonstrace na Letenské pláni prohlásil, že Občanské fórum (OF) udělalo, co šlo a teď už by měli převzít zodpovědnost odborníci.

„Listopadová rebelie se ze své vůle velmi rychle vzdala kontroly nad ekonomikou, armádou a bezpečností.“

V rozhodujícím okamžiku OF, kdy bylo třeba definovat další kroky a strategii, pak Fórum opustil a našel azyl v ateliéru výtvarníka a přítele Josky Skalníka. Ateliér byl ovšem odposloucháván a tak „druhá strana“, ať už ji v té chvíli představoval kdokoliv, v přímém přenosu zjišťovala, že nikdo ze fasádou Občanského fóra neví, jak dál. Jen o pár dní později dostal Havel od premiéra Čalfy nabídku, aby se stal prezidentem.

Občanské fórum bylo vyšachováno z „politiky“, a muselo přijmout, že jedinou možností, jak přivést zemi k volbám, je vyhýbat se otevřeným střetům s novým prezidentem, který bezprostředně po příchodu na Pražský hrad přikázal svým lidem přerušit veškeré kontakty s Občanským fórem.

Ten vůbec nejdůležitější příklad disentu, tedy schopnost uvážené, klidné a zdvořilé diskuse za všech okolností hledající konsensuální řešení, zmizel. Listopadová rebelie se ze své vůle velmi rychle vzdala kontroly nad ekonomikou, armádou a bezpečností. Přepustila ji nomenklaturním kádrům, anebo, jako v případě armády a vnitra, bývalým agentům komunistické vojenské kontrarozvědky. S důsledky žijeme dodnes.

Skvělý a statečný člověk Václav Havel se v domácí politice ztratil. Nechápal důležitost institucí demokratického státu a už vůbec nechápal svět parlamentarismu. Svět určitě na pár let naslouchal jeho myšlenkám, ale v domácí politice prohrál všechno, o co stál. Dělat z něj bezchybnou a nedotknutelnou ikonu, jejíž bezvýhradné adorování zbaví všechny minulých zločinů a hříchů, je nepoctivé a slabošské. Sám by to nechtěl.

Článok uverejňujeme so súhlasom portálu hlidacipes.org. Ďakujeme!