ukrajina podle Midttuna není pouze státem, kterému Evropa posílá pomoc. Je součástí evropské bezpečnosti a její armáda má zkušenost s moderní válkou, kterou žádná evropská armáda v současné době v takovém rozsahu nemá. Ukrajinské ozbrojené síly, protivzdušná obrana, dronové jednotky, zpravodajské schopnosti a obranný průmysl představují kapacity, které mohou být propojeny s evropskými armádami a jejich technologiemi.
Právě tady se ukazuje paradox současné situace. Evropa má ekonomickou, technologickou i vojenskou základnu, z níž lze vybudovat důvěryhodnou obranu. Ukrajina má armádu zocelenou skutečným bojem. Chybí však politická dohoda, která by tyto schopnosti spojila do jednotné strategie. Síla sama o sobě nestačí, pokud jednotlivé státy sledují rozdílné cíle a nejsou ochotny přijmout společný závazek.
Čas přitom není na evropské straně. Midttunova analýza upozorňuje na varování několika evropských i amerických zpravodajských služeb před možností dalšího ruského vojenského testování Evropy v příštích letech, zatímco plná evropská obranná připravenost se podle citovaných odhadů očekává až kolem roku 2035. To vytváří nebezpečnou mezeru mezi okamžitou bezpečnostní hrozbou a tempem, kterým Evropa buduje své schopnosti.
Rusko zároveň nevede konflikt pouze na ukrajinském bojišti. Evropské státy čelí podle podkladového textu také sabotáži, kybernetickým útokům, dezinformacím, narušování vzdušného prostoru a dalším formám hybridního působení. Moskva tak už dnes zkouší evropskou odolnost, a především její ochotu reagovat.
„Ukrajina bojuje za své právo na existenci. Rusko bojuje za svůj status velmoci , strategickou paritu s USA a Čínou. Pokud bude na Ukrajině poraženo, navždy zůstane vyvrhelem, potenciálně se zhroutí,“ píše norský analytik.
Z toho plyne zásadní závěr. „Otázkou není, zda Evropa s Ukrajinou mají prostředky k tomu, aby Rusko vojensky zastavily. Mají je. Otázkou je, zda se evropské státy dokážou dohodnout, že je skutečně spojí,“ konstatuje analytik. Je třeba pevnější evropská koalice, která by využila existující interoperabilitu, spojila evropské vojenské kapacity s ukrajinskou armádou a vytvořila pro Moskvu věrohodný obraz převahy, proti níž by další agrese nedávala smysl.
Rusko tedy není neporazitelné. Jeho výhodou není automatická vojenská převaha nad Evropou a Ukrajinou, ale především schopnost využívat jejich váhání, rozdílné zájmy a pomalé rozhodování. Podle Midttuna mají evropské země možnost tuto výhodu zlomit. Potřebují k tomu méně dalších prohlášení a více dohody o tom, kdo je hrozbou, jaké jsou společné cíle a jakou sílu jsou připraveny použít k jejich obraně. „Rusko se již nyní potýká s bojem proti Ukrajině, ale kdyby se Ukrajina formálně připojila ke koalici evropských vojenských mocností, čelilo by zcela jiné realitě,“ konstatuje Midttun.
Hans Petter Midttun je nezávislý analytik zaměřený na hybridní válku, nerezidentní člen Centra pro obranné strategie a člen správní rady Ukrajinského institutu pro bezpečnost a námořní právo. V minulosti působil jako norský obranný přidělenec na Ukrajině a je bývalým důstojníkem norských ozbrojených sil.
Článok uverejňujeme v rámci spolupráce s denníkom Forum24.