bezpečnostní sbory měly před listopadem 1989 podobu jednotného Sboru národní bezpečnosti (SNB), který se oficiálně dělil na dvě složky: Veřejnou bezpečnost, do níž patřily zejména kriminální, pořádková a dopravní policie, a složku Státní bezpečnosti, což byla tajná politická policie. Kromě SNB zde byla ještě Pohraniční stráž v počtu 12 brigád, střežící hranice s demokratickými státy – tedy západoněmeckou a rakouskou hranici. Existovala rovněž Vojska ministerstva vnitra v podobě samostatných pluků Civilní obrany, které však bylo možné v případě potřeby zorganizovat do brigád a použít jako zálohu represivních sil. Tyto dva sbory podléhaly výlučně federálnímu ministrovi vnitra.
Jak Pohraniční stráž, tak Vojska ministerstva vnitra se z většiny skládaly z vojáků základní služby. Pouze důstojníci a poddůstojníci z povolání byli ve služebním poměru. Komunistický represivní aparát tvořily tři základní pilíře. Předně to byly ozbrojené sbory (tj. kromě policie a tajné politické policie i armáda a Lidové milice), dále justice a také normotvorný, tedy legislativní aparát. Komunisté totiž v průběhu desetiletí vytvořili promyšlený, důsledný a efektivní legislativní rámec pro působení represivních sil. To byla má výchozí pozice, s tímto vědomím jsem nastupoval na žádost prezidenta Václava Havla na federální ministerstvo vnitra do pozice náměstka ministra.
Velmi negativním jevem, s nímž jsem se při seznamování s každodenním životem a chodem ministerstva vnitra setkal, byla skutečnost, že jak ministerstvo, tak i policejní sbor byly kromě oficiální hierarchické struktury také sice neformálně, ale velmi funkčně organizovány i podle rodinných klanů. Zhruba od druhé poloviny 70. let začali do řad policejního sboru v souvislosti s jeho generační obměnou přicházet noví příslušníci. I podle oficiálních statistik asi pětinu z nich tvořili mladí muži, kteří pocházeli z rodin bývalých příslušníků. Po svatbě obvykle nalezla „práci na vnitru“ i jejich manželka. Po případném rozvodu (rozvodovost byla v socialistickém Československu asi třetinová) a novém sňatku (obvykle rovněž s rozvedenou kolegyní „z vnitra“) se začala vytvářet síť rodinných vazeb: bývalá manželka a její nový manžel (rovněž z vnitra), nová manželka a její příbuzní, bývalého manžela nevyjímaje.
Tyto rodinné klany dokázaly obsadit celou řadu nenápadných, ale zato z hlediska přístupu k informacím velmi cenných pozic. Klanové vazby navíc zasahovaly nejenom samotný bezpečnostní aparát, ale i justici a advokacii, či státní správu vůbec. „Příbuzní příbuzných“ a „přátelé přátel“ dokázali důkladně ztížit naše reformní úsilí. Můj příchod na ministerstvo vnitra byl na první pohled náhodou, nicméně když si na to dnes vzpomínám, šlo vlastně o náhodu vyvolanou řadou okolností.
Po sametové revoluci, když jsem pracoval jako novinář, jsme se scházeli po večerech na různých místech: na ministerstvu zahraničí, které bylo již v rukou Jiřího Dienstbiera, v bytě u pozdějšího nominálního předsedy Občanského fóra Jana Urbana, v bytech Havlova prezidentského poradce Jiřího Křižana a jeho tiskového mluvčího Michaela Žantovského i různě po hospodách – lidé, co tehdy dělali politiku, psali o ní nebo něco organizovali.
Hovořili jsme mimo jiné o ministerstvu vnitra, kde tehdy za Československou stranu lidovou byl ministrem Richard Sacher, a zdálo se nám, že očista tohoto ministerstva probíhá pomalu a liknavě a že ministr Sacher spíše využívá kádrů z posledního období komunistického resortu než lidí nových, jichž tam, pravda, bylo jen pomálu. Byl jsem jako novinář jedním z nejhlasitějších kritiků této praxe. Jednou mě poradce Křižan vzal k panu prezidentovi, jenž mi nabídl, abych šel na ministerstvo vnitra dělat náměstka pro bývalou státní bezpečnost, abych ji zlikvidoval a udělal z ministerstva takové „sady, lesy, zahradnictví“. Tak jsem se ocitl v jícnu jednoho z nejzrůdnějších úřadů, který dříve rozhodoval o osudu každého z nás.
Na ministerstvo vnitra jsem nastoupil příliš pozdě na to, abych se svými lidmi mohl zabránit ničení archivů Státní bezpečnosti (v prvních týdnech po revoluci bohužel zůstal tento resort bez nového ministra), nicméně dostatečně včas, abych zažil zbytky totalitní struktury komunistického represivního systému, v němž každá sekretářka, písařka, referentka a uklízečka měla nějakou hodnost příslušnice Sboru národní bezpečnosti.
Celý systém práce ministerstva byl postaven na tezi, že každý občan v sobě skrývá skutečného nebo potenciálního nepřítele socialistického státního zřízení. Nad každým občanem také ministerstvo mělo neomezenou moc. Socialismus byl chráněn ozbrojenými složkami a rozsáhlým represivním aparátem, jejž charakterizovala přísná paramilitaristická hierarchická struktura, anonymita důstojníků a přísné utajování všeho, čím se ministerstvo zabývalo.
Když jsem se stal náměstkem ministra vnitra, neustále jsem dostával různá nesmyslná hlášení, vše jsem musel utajovat a chodit na oběd se starými strukturami do zvláštní důstojnické jídelny. Měl jsem své „válečné pracoviště“ v podzemí letenské stráně, ministerstvo vnitra vlastnilo také betonovou pevnost v horách jako válečné pracoviště vlády a užívalo stovky dalších objektů pro tajné účely (sledování, otevírání pošty, odposlechy, archivy). Toto všechno bylo nutné zrušit, tyto činnosti zastavit, vrátit majetek původním vlastníkům či jej převést na obce.
Nejnebezpečnější bylo propojení různých typů pravomocí, charakteristické pro tehdejší bezpečnostní aparát. Ministerstvo vnitra v sobě slučovalo pravomoc operativně získávat informace a zároveň vyšetřovat trestné činy proti republice, provádět přímé represe, sledovat a odposlouchávat bez jakéhokoli omezení a kontroly „nepřátelské“ osoby, bít je a mučit při výsleších. Jednotlivé správy státní bezpečnosti zřizovaly rozsáhlé sítě udavačů, prováděly dezinformační kampaně proti konkrétním osobám, rozhodovaly o tom, kdo dostane či nedostane pas, bude či nebude studovat na vysoké škole a jaké bude vykonávat zaměstnání.
Zároveň ministerstvo vnitra řídilo vojenské útvary, jako byla vojska ministerstva vnitra, připravovaná na boj s takzvaným vnitřním nepřítelem, a vojska pohraniční stráže, střílející na hranicích ty, kdo se snažili „ilegálně“ opustit republiku. Tyto všechny činnosti byly zrušené již samotnou revolucí, nicméně bylo nutné udělat systémová opatření k tomu, aby se nemohly opakovat, a zároveň rozhodnout například o tom, co s budovami, zbraněmi a lidmi, kteří by byli nějak využitelní v nových demokratických podmínkách. K těmto všem dřívějším činnostem potřebovaly represivní složky rozsáhlý bezchybně fungující aparát.
Například ještě několik měsíců po listopadu 1989 fungoval útvar na otevírání jakékoli pošty ze zahraničí. Dopisy se napařovaly na asi 20 m dlouhém stole, poeticky nazývaném operativní prostředek „ózero“, otevíraly se a kontroloval se jejich obsah. Po revoluci údajně proto, aby byly zachycovány případné omamné a psychotropní látky. Jakmile jsem toto zjistil, okamžitě jsem tento úřad zrušil a lidi v něm pracující propustil.
Do takového prostředí jsem tehdy nastoupil nejprve jako náměstek pro bezpečnostní a zpravodajský úsek, posléze zároveň jako ředitel federální policie. Prvotní zděšení vystřídaly destruktivní reakce. Většinu činností bylo zapotřebí zrušit, zbytek postavit pod zákon a politickou a veřejnou kontrolu. V té době, pravda, byli již příslušníci tajné policie postaveni mimo službu. Stál jsem před nelehkou úlohou: odzbrojit je, očistit ministerstvo od starých struktur, vybudovat funkční policejní sbor a položit základy nových zpravodajských služeb. Zkrátka a dobře vytvořit normální ústřední orgán veřejné moci na demokratických principech právního státu. Ústavní rozdělení moci mezi zákonodárce, vládu společně se státní správou a soudnictví k tomu vytvořilo základní předpoklady. A tak se zrušily vojenské útvary ministerstva vnitra, celý resort, kromě příslušníků v přímém výkonu policejní služby se zcivilnil.
Ihned zpočátku bylo zjevné, že existuje problém kvadratury kruhu, téměř neřešitelný paradox. Šlo o to, sloučit požadavek na profesionalitu s požadavkem obsadit bezpečnostní složky novými, minulostí nezatíženými lidmi. Naplnit oba tyto požadavky zároveň mohly pouze bytosti z Marsu. Musel jsem na sebe vzít riziko, že lidé bez vzdělání v bezpečnostní oblasti a bez jakýchkoli zkušeností najednou rozhodovali o bezpečnostních otázkách země.
Zároveň bylo nutné ochránit veřejný pořádek a občany před kriminalitou, což tehdy zabezpečovaly územní policejní orgány doplňované ve smíšených hlídkách vojáky základní služby. Personální prověrky v policii i zpravodajských službách se děly za účasti občanské veřejnosti. Byly rozsáhlé, nicméně v řadě případů poměrně chaotické, plné chyb a omylů. Šlo o občanské komise a prověrkové komise.
V občanských komisích (typickém institutu revoluční doby) zasedli reprezentanti Občanského fóra a dalších demokratických politických stran, prověrkové komise byly výkonným nástrojem občanských komisí a významnou roli v nich hráli reaktivovaní příslušníci, tj. lidé, kteří byli z bezpečnostních složek propuštěni po roce 1968. Teprve zákon o předpokladech pro jmenování do funkcí ve státní správě a v bezpečnostních sborech (lustrační zákon) představoval kvalifikovaný způsob očisty, i když i zde existovala řada možností, jak jej obejít.
Samozřejmě nejvíce zkompromitovaní lidé museli z bezpečnostní oblasti odejít ihned a bez nároků na finanční zajištění. Noví lidé v řídicích funkcích absolvovali řadu odborných stáží v zahraničí a téměř ihned započala mezinárodní spolupráce při řešení bezpečnostních problémů. V roce 1991 se naše země stala členským státem Interpolu.
Komplikovaný název lustračního zákona (zákon, kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích) naznačuje rozsah jeho působnosti. Byl to zákon ojedinělý v bývalém sovětském bloku, který na základě dochovaných archivních dokumentů znemožnil vybraným skupinám občanů obsazovat a vykonávat řadu funkcí ve státním a veřejném aparátu. Šlo o část bývalé nomenklatury KSČ, členy bývalé ozbrojené složky komunistické strany (Lidové milice), o značnou část příslušníků Státní bezpečnosti a jejich tajných spolupracovníků, členy akčních výborů a studenty vybraných sovětských škol. O lustrační zákon se mezi levicí a pravicí od počátku vedly velké spory, zvláště o jeho retroaktivitu, princip kolektivní viny a ze strany levice byly odmítány dokumenty, které vznikly z činnosti bývalé Státní bezpečnosti a na nichž byl lustrační zákon postaven.
Ústavní soud jak federace, tak i České republiky podle ústavního právníka Jiřího Přibáně nakonec zvolil pružný přístup k problému historické spravedlnosti, právní jistoty a retroaktivního zákonodárství. Konstatoval, že lustrační zákon odporuje základnímu principu právního státu, jakým je rovnost všech občanů před zákonem, nicméně soud přijal za vlastní argument, podle něhož lustrace zabraňovaly destabilizaci nově vznikajícího demokratického režimu. Nález soudu obsahuje silný argument, podle nějž utváření právního státu vyžaduje odmítnout formálně legální pojetí právní kontinuity s totalitním právním systémem, který je založen na zcela odlišných politických hodnotách.
Soud odmítl možnost, že by bylo možné právní normy interpretovat nezávisle na hodnotovém systému liberálně demokratického právního státu. Naopak diskriminační opatření obsažená v lustračním zákoně podle soudu nikterak nezpochybňují základní účel zákona, kterým je právě ochrana principů a hodnot, demokratická právní řád stojí. Ústavní soud tak přejal argument pro politiku dekomunizace, který se v základních obrysech kryje s argumenty požadujícími politiku denacifikace v německých podmínkách po roce 1945.
Článok uverejňujeme v rámci spolupráce s denníkom Forum24.