„Putin přestal Evropu odrazovat a začal si utvářet budoucí bojiště,“ tvrdí Fink. Za významný považuje incident z pondělí 14. září, kdy dánský vojenský vrtulník při rutinní misi nad mezinárodními vodami fotografoval ruskou válečnou loď jižně od Dánska. Z ruské lodi byly proti vrtulníku vypáleny dvě světlice.
„Dvě světlice, žádné varování, žádné rádiové spojení. Jedna proletěla několik metrů od dánského vojenského vrtulníku nad Baltským mořem. O několik metrů méně a Dánsko by pohřbívalo leteckou posádku zabitou ruskou válečnou lodí v mezinárodních vodách,“ říká Fink.
Moskva se za incident nejen neomluvila, ale ještě navíc ocenila kapitána ruské lodi medailí za odvahu. „Otázkou je, jaká odvaha byla vlastně oceněna. Šlo o odpálení pyrotechniky proti vrtulníku, který byl na zcela legální monitorovací misi,“ komentuje to Fink.
Dánský ministr obrany řekl, že Rusko je stále ochotnější podstupovat riziko. Premiérka Mette Frederiksenová zase prohlásila, že cílem Moskvy je „zasít strach a rozkol“. Rusko dokonce prostřednictvím svého velvyslance obvinilo Dánsko z nebezpečného manévrování.
Fink připomíná, že další incident se odehrál následující noc v Litvě. Dron nesoucí výbušné zařízení měl přeletět z Běloruska a přibližně půl hodiny se pohyboval podél okraje obydlených oblastí. Italské stíhačky zapojené do mise NATO pak dron sestřelily poblíž obce Prienai. Pokud jde o samotný původ stroje, zůstává podle Finka určitá nejistota. Litevský prezident Gitanas Nausėda uvedl, že pravděpodobně šlo o ruský dron Gerbera, který měl být původně nasměrován proti Ukrajině a z kursu jej vychýlila ukrajinská elektronická obrana.
„Jak to ale mohou skutečně vědět?“ ptá se Fink. Právě nejasnost kolem původu a účelu jednotlivých incidentů považuje za součást problému.
Podobné případy zaznamenalo také Moldavsko. Dne 8. září dron typu Šáhed přiměl Kišiněv k uzavření vzdušného prostoru právě v době, kdy na letišti čekalo prezidentovo letadlo. Další neidentifikovaný dron proletěl Moldavskem 12. září a dva další 14. září. Bylo to v době, kdy Rusko intenzivně útočilo na sousední ukrajinskou Oděskou oblast.
Pozornost Fink věnuje také incidentům u polských hranic. V neděli 13. září ruský dron zaútočil na čerpací stanice a nákladní automobily u ukrajinské strany přechodu Jagodzin–Dorohusk, který je významnou trasou pro přepravu vojenské a humanitární pomoci na západ. Následně jiný dron zasáhl lokomotivu přibližně dva kilometry od Polska. Podle ukrajinských železnic mohl být skutečným cílem vlak, který krátce předtím z místa odjel.
Za součást stejného trendu považuje také sabotáž železniční trati v Polsku z loňského listopadu. Výbuch tehdy poškodil trať Varšava–Lublin směrem k ukrajinské hranici. Donald Tusk to označil za bezprecedentní sabotáž provedenou agenty pracujícími pro ruskou rozvědku. Fink zmiňuje také aktuální vyšetřování, které odhalilo údajného náboráře pachatelů podobných sabotáží. Síť je spojována s požáry ve čtyřech zemích EU a litevští vyšetřovatelé ji dávají do souvislosti s ruskou vojenskou rozvědkou GRU.
„Tohle není odstrašování. Je to formování bojiště,“ říká Fink. Odstrašování spočívá v jasném vymezení hranic a v přesvědčivém sdělení, co bude následovat po jejich překročení. Rusko naopak postupně odstraňuje vlastní limity ochoty riskovat.
Jednotlivé incidenty jsou podle Finka nastaveny tak, aby zůstaly těsně pod hranicí, která by mohla vyvolat přímou vojenskou konfrontaci. „Každý z nich je popiratelný, byť někdy jen velmi nevěrohodně. Mají být nejednoznačné a zároveň přežitelné. Světlice místo rakety, zatoulaný dron místo leteckého útoku, nácvik poškození infrastruktury místo přerušeného kabelu,“ popisuje tuto taktiku.
Podstatné není pouze to, co se stalo, ale také to, co se mohlo stát. „Kterýkoli z těchto incidentů se mohl změnit v něco mnohem většího – ve vojenskou konfrontaci, politickou provokaci nebo událost s masovými oběťmi, případně ve směs všeho,“ tvrdí Fink.
Za zásadní považuje skutečnost, že ruské velení postupně získává dojem, že podobné riskantní jednání se vyplácí. „Když Moskva vyznamená kapitána za to, že vystřelil proti vrtulníku NATO, říká tím všem ostatním ruským velitelům na Baltu, že se toto riziko nejen toleruje, ale dokonce odměňuje.
Fink interpretuje současné dění jako snahu Moskvy rozšířit tlak mimo samotné bojiště na Ukrajině. „Nemůže zlomit Ukrajinu na bojišti. To si musí uvědomovat. Proto místo toho utváří širší bojiště.“ Zmiňuje Dánský průliv a Baltské moře, Lamanšský průliv, podmořské dno, oblohu nad Moldavskem a Pobaltím i zásobovací koridor do Polska.
Cílem je zjistit, jak budou evropské vlády reagovat. „Především testuje, zda naši představitelé nazvou akt války aktem války, nebo zda jej budeme stále označovat za hybridní, přestože je stále kinetičtější,“ uvádí Fink. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová podle něj správně hovoří o tom, že Rusko testuje připravenost a odhodlání Západu.
Dosavadní evropská reakce v podobě předvolávání ruských velvyslanců a vyhošťování diplomatů podle Finka nepůsobí na Moskvu jako skutečné odstrašení. Varuje proto před možností, že jediný závažný incident s větším počtem obětí může spustit řetězec událostí, které už nebude možné udržet v šedé zóně.
„Konvenční válka s jadernou mocností pravděpodobně nezačne hřibovitými oblaky. Začne takto – na moři, ve vzduchu, na samotném mořském dně, v šedé zóně. Přijdou omezené střety, o nichž si Moskva bude myslet, že je dokáže kontrolovat,“ říká Fink.
Komentátor nakonec vyzývá evropské státy k důraznější reakci. Tvrdí, že by státy měly sestřelovat drony, které proniknou do jejich vzdušného prostoru, chránit podmořskou infrastrukturu a reagovat na útoky proti vlastním prostředkům. Současně požaduje další vojenskou podporu Ukrajiny.
„Putin odměňuje bezohlednost medailemi. Evropa na ni musí odpovědět skutečnými vojenskými důsledky. Musí to udělat nyní, dříve než Rusko vyhlásí plnohodnotnou hybridní válku a začne testovat hranice NATO, transatlantické aliance a evropského odhodlání bránit své území, hodnoty a majetek,“ uzavírá Jonathan Fink.
Článok uverejňujeme v rámci spolupráce s denníkom Forum24.