„Pokud jste v samotném Rusku na úplném vrcholu a pracujete pro režim, nedostáváte jen státní plat. Máte také reklamní společnosti, produkční firmy a vliv. Můžete si být jistí, že vaše firmy dostanou státní zakázky,“ říká Smart.
Jako příklady uvádí několik známých tváří ruské propagandy. Dmitrij Simes, který působil ve Spojených státech a byl poradcem Richarda Nixona a hraje roli „realistického Američana v Rusku“ , se stal moderátorem ruské státní televize. V roce 2025 pobíral v přepočtu zhruba 95 tisíc dolarů měsíčně. Margarita Simonjanová, šéfka RT, má dostávat přibližně 35 tisíc dolarů měsíčně a Olga Skabejevová, moderátorka pořadu 60 minut, inkasuje kolem 22 tisíc dolarů. Smart uvádí čísla, která potvrzují seriózní zdroje.
Slušně si podle Smarta vydělává i Vladimir Solovjov. Jeho oficiální příjem má být podle zdrojů, které analytik zmiňuje, kolem 13 tisíc dolarů měsíčně, současně však disponuje nemovitostmi a dalším majetkem v odhadované hodnotě 26 milionů dolarů. Vedle televizní práce má podle Smarta reklamní a produkční společnosti, které profitují ze státních zakázek.
„Dnes mají osobní zájem na tom, aby válka pokračovala. Mají v ní osobní finanční zájem,“ tvrdí Smart. Podle něj mohou právě ekonomické vazby pomáhat vysvětlit, proč jsou někteří propagandisté ochotni pokračující válku stále obhajovat, přestože se její výsledky stále více vzdalují původním ruským představám.
Smart zároveň tvrdí, že se kolem ruských televizních elit začíná odehrávat něco podstatně znepokojivějšího. Podle opozičního ruského média Meduza.io začala Národní garda doprovázet některé významné televizní manažery a moderátory. „Jeden zdroj uvedl, že téměř každý významný televizní ředitel má nyní vlastní ochranku,“ říká.
Na první pohled jde o logické opatření v době, kdy se ruská města stále častěji stávají terčem ukrajinských útoků. Smart však upozorňuje na druhou stránku věci. Pokud si ochranu nezajistili samotní chránění lidé, ale stát, můžeme se ptát, komu vlastně ochranka slouží.
„Pokud nepracují pro vás, znamená to, že pracují pro stát. A pokud pracují pro stát, komu poskytují informace o vašem pohybu? Sledují vás kvůli vaší ochraně, nebo vás sledují v zájmu státu?“ ptá se Smart.
Podle analytika se tak může mezi dosavadními propagandistickými hvězdami šířit pocit, že ochrana poskytovaná režimem nemusí být jen ochranou. „Tyto elity si dříve myslely, že se o ně Putin vždy postará. Teď se pomalu vkrádá pocit, že možná nejde o ochranu, ale že jsou sledovány.“
Smart tuto situaci spojuje s širší paranoiou uvnitř Putinova režimu. Prezident nedávno podepsal už čtvrté rozhodnutí o zvýšení početního stavu Federální ochranné služby, která má na starosti bezpečnost nejvyšších představitelů. Počet lidí starajících se o Putinovu bezpečnost má údajně dosáhnout 812. „Vladimir Putin vždycky dává přednost své vlastní bezpečnosti. Co ostatní? To už pro něj taková priorita není,“ komentuje to analytik.
Za důležitější však považuje vývoj kolem ruské války. Podle Smarta začínají i někteří tvrdí nacionalisté připouštět, že Rusko nedosáhne původně deklarovaných cílů. Jako příklad uvádí propagandisty, kteří už připouštějí, že dobytí Kyjeva není reálné a že jako realistický cíl snad zbývá aspoň Donbas.
Smart připomíná, že Putin opakovaně stanovoval termíny pro obsazení celého Donbasu. „Je to už patnáctý termín, který stanovil pro dobytí Donbasu. Dosud ho nedobyli.“ Podle jeho výpočtu by při současném tempu ruského postupu trvalo obsazení zbývající části Doněcké oblasti ještě několik let a vyžádalo si další obrovské ztráty. Podle Smarta se tak může ruský režim dostávat do fáze, kdy bude muset vlastní veřejnosti vysvětlovat, proč válka skončila něčím podstatně menším, než v Kremlu původně slibovali.
Podobný mechanismus vidí v historii. Připomíná sovětskou válku proti Finsku z roku 1939, kdy Moskva původně počítala s výrazně ambicióznějším výsledkem, ale po finském odporu své cíle postupně zredukovala a následně prezentovala omezený územní zisk jako vítězství.
„Diktátoři, když nedokážou dobýt celý národ, jednoduše předefinují význam vítězství. Cokoli, čeho se mohou chytit, nazvou vítězstvím,“ říká Smart.
Vedle vojenského neúspěchu Rusko čelí také rostoucí ekonomické závislosti na Číně. Čínské průmyslové parky lákají ruské firmy z Dálného východu a přetahují také ruské pracovníky. Smart tvrdí, že v Rusku už je kolem 3800 organizací zapojených do partnerství s čínskými podniky.
„Krádež ruských firem a ruských pracovníků začíná jako pomalý pramínek, ale zrychluje se v něco, co se stane exodem.“ Čína má pro ruské podnikatele několik výhod. Je to větší trh, lze dostat dostupnější úvěry a je tam nižší daňová zátěž. Rusko naopak podle Smarta trpí sankcemi, problémy s měnou a tlakem státních úřadů. Výsledkem může být situace, kdy Čína nebude muset Rusku nic vojensky zabírat. Stačí, když bude postupně přebírat jeho firmy, pracovní sílu a ekonomické zdroje.
„Peking může rozšiřovat svou ekonomickou kontrolu nad ruským Dálným východem, aniž by vystřelil jedinou ránu,“ říká Smart.
Putinova válka tak vytváří paradoxní výsledek. Rusko chtělo posílit své postavení velmoci a místo toho se stává stále závislejším na Číně. Zatímco ruská propaganda dál hovoří o vítězství, samotný režim podle Smarta stále víc řeší bezpečnost vlastních elit, jejich loajalitu a možnost, že se jednoho dne budou muset zodpovídat za válku, kterou pomáhali prodávat veřejnosti.
„Rusko se dnes dostalo do situace, kterou si samo vytvořilo. A to všechno způsobila Putinova válka. Válka, která se vymkla kontrole, ve která prohrává a která brzy bude stát režim velmi mnoho,“ uzavírá Smart.
Článok uverejňujeme v rámci spolupráce s denníkom Forum24.