auta tiše zastavila, každé před jedním domem příbuzných mezinárodně stíhaného válečného zločince generála Ratka Mladiče. Všichni ve vesnici ještě spali.

Policisté šli najisto, nevěděli jenom, ve kterém ze čtyř domů Mladič strávil tuto noc, ale měli štěstí. Trefili se hned napoprvé, když vnikli do domu jeho bratrance.

Za vyraženými domovními dveřmi narazili na šokovaného Mladiče, který právě odcházel na časnou ranní procházku na zahradu. Nedokázal použít ani jednu ze dvou pistolí, které měl u sebe.

O pět dní později už byl „Bosenský řezník“, jak se mu přezdívalo, letecky přepraven do vazby Mezinárodního trestního tribunálu v nizozemském Haagu. Přijel se tam za ním rozloučit jeho starý přítel, bývalý srbský ministr obrany a nyní zdravotnictví, Zoran Stankovič.

Od července 1995, kdy na byl na Mladiče vydán mezinárodní zatykač uběhlo bez dvou měsíců šestnáct let.

na důchod se nesahá

Dne 22. listopadu 2017 ho tribunál odsoudil na doživotí po výroku vinen v jednom bodě obžaloby za genocidu, v pěti za zločiny proti lidskosti a ve čtyřech za porušení válečných zákonů.

Při příchodu do soudní síně se Mladič široce usmíval a na kamery ukazoval zdvižené palce. Tribunál opakovaně urážel a musel být dokonce vykázán ze soudní síně. Nikdy v ničem neuznal svoji vinu a jeho obhajoba byla mrazivě jednoduchá: „Bojoval jsem za svůj národ“.

Jako vojenský velitel ve válkách rozpadající se Jugoslávie nestál za moc. Ve skutečnosti nesplnil ani jeden z úkolů strategických operací, kterým velel.

„Mladič opakovaně prokázal, že válčit umí jen proti slabším protivníkům s nedostatkem výzbroje a většinou i bez vojenského výcviku. Neštítil se ani masakrů civilistů, nejenom v Srebrenici v roce 1995.“

Selhal už na počátku války v Chorvatsku, kde jeho jednotky přes početní a technologickou převahu nedokázaly přetnout a obsadit alespoň část pobřeží Dalmácie, nedokázal dobýt Sarajevo.

V létě 1995 ho Radovan Karadžič, jeho politický nadřízený, po porážce krajinských Srbů v Chorvatsku a vyhnání více než dvou set tisíc uprchlíků na území Republiky srpske označil za „šílence“ a odvolal jej z funkce.

Musel ho pal ale instalovat zpátky, protože už tehdy fungoval jeho televizí bičovaný mýtus „hrdiny“.

Až v listopadu 1996 ho bosenskosrbská prezidentka konečně zbavila velení. Nikdo se ale až do roku 2005 neodvážil sáhnout na jeho generálský důchod.

když fanatik skanduje

Mladič opakovaně prokázal, že válčit umí jen proti slabším protivníkům s nedostatkem výzbroje a většinou i bez vojenského výcviku. Neštítil se ani masakrů civilistů, nejenom v Srebrenici v roce 1995.

V květnu a červnu 1995 dokonce použil desítky až stovky důstojníků mezinárodní vojenské pozorovatelské mise OSN i civilních pracovníků mise OSN jako rukojmí. Udělal z nich živé štíty připoutané na mostech a u vojenských objektů. Ito mu bylo později v Haagu započteno jako jeden z válečných zločinů.

Přesto jeho uměle nafouknutá mediální legenda o „hrdinném generálovi“ v Srbsku funguje dodnes, jak jsme mohli vidět i při mezinárodním fotbalovém zápase v Plzni.

Stovky zfanatizovaných rowdies z Bělehradu, z nichž velmi pravděpodobně nikdo nezažil válku, která skončila v roce 1995, skandovaly poděkování odsouzenému válečnému zločinci. Je ostudou, že pořadatelé a policie nijak nezasáhli.

Nejméně do roku 2005 Mladiče na území Republiky srpske otevřeně ochraňovala tamní armáda – i přes platný mezinárodní zatykač a vypsanou odměnu pěti milionů dolarů.

Je znám „incident“ ze zimy 2004, kdy ho několik britský vojáků UNPROFOR poznalo na olympijské sjezdovce u Sarajeva v doprovodu jeho čtyř ozbrojených bodyguardů. Raději ale sami pokračovali v lyžování.

„Mladičova dcera neunesla zprávy o otcově podílu na vraždění civilistů. Zastřelila se už v roce 1994 jeho památeční pistolí, kterou dostal při vyřazení z vojenské akademie.“

Hledaný zločinec se objevoval i na pohřbech vysokých důstojníků jugoslávské armády, asi naposledy v roce 2015, kdy se v uniformě objevil na pohřbu generála a svého podřízeného z války Djordje Djukiče, v přítomnosti dalšího odsouzeného válečného zločince Veselina Šljivajčanina, který si mezitím už odseděl svůj desetiletý trest.

Jen liknavost a politické ohledy bránily Mladičovu zatčení po celou dobu jeho šestnáctiletého „skrývání“.

srbský pohřeb s poctami

Mezi dohady a „veřejným tajemstvím“ byly po celou dobu informace o zákulisním vyjednávání srbské vlády s Mladičem, o možnosti a podmínkách jeho dobrovolného odchodu do Haagu.

Nemocný, zatrpklý a nenávistný stařec byl v den svého vydání do Haagu, 31. května 2011 brzy ráno, v mimořádně silné policejní eskortě odvezen na vlastní žádost na bělehradský topčiderský hřbitov, aby se naposledy rozloučil u hrobu svojí jediné dcery Anny.

Ta v roce 1994 spáchala sebevraždu, když neunesla zprávy o otcově podílu na vraždění civilistů. Zastřelila se jeho památeční pistolí, kterou dostal při vyřazení z vojenské akademie. Teď chce být prý pohřben po jejím boku.

Mladič svoje vydání do Haagu nikdy nepřestal považovat za zradu „srbské věci“. Nejnižší udávaný počet obětí války v Bosně Hercegovině je sto tisíc a téměř dva a půl milionů vyhnaných.

Výpovědi bezmála šesti set svědků, které zazněly před soudem, ani více než deset tisíc dokumentů, prokazujících jeho přímý podíl na sto šesti jednotlivých zločinech, ho nijak nezajímaly.

Dodnes nezajímají šovinistickou část srbské politiky a společnosti. Srbský ministr spravedlnosti Nenad Vujič, odborník na lidské práva a práva národnostních menšin, v pátek prohlásil, že Ratko Mladič bude pohřben v Bělehradě s nejvyššími státními a vojenskými poctami.

Článok uverejňujeme so súhlasom portálu hlidacipes.org. Ďakujeme!