„Stalo se běžným srovnávat válku na Ukrajině s první světovou válkou s jejími pustými, zničenými krajinami a ubíjejícím zákopovým bojem. Za bojišti existují i politické paralely,“ píše autor v úvodu svého rozboru.
Gaivoronsky reaguje na loňský článek Alexeje Bayera, editora publikace The Globalist, který tvrdil, že Vladimir Putin ignoruje lekce první světové války a že Rusko může být příliš vyčerpané na další boj. Bayer podle komentátora dokonce spekuloval, jak je možné, že Putin, který plynně hovoří německy, nepřevzal klíčová poučení z německých dějin.
„Odpověď je velmi jednoduchá,“ odporuje autor The Moscow Times. „Zaprvé proto, že Putin pravděpodobně považuje kolaps Ruského impéria v únoru 1917 za důležitější než meziválečný osud Německa. Zadruhé si lidé z historie často berou taková ponaučení, jaká chtějí.“
Ruské impérium během první světové války mobilizovalo přibližně 15,5 milionu mužů, což bylo podle dobových analytiků i přímých účastníků značně nadhodnocené číslo. „Taková čísla byla pro tu válku obrovsky nadměrná a zanechala zemi s příliš mnoha neproduktivními ústy, které bylo třeba nakrmit,“ uvádí komentář s odkazem na dobové odhady, podle nichž by ideální velikost armády měla činit tři až tři a půl milionu mužů.
Nadměrná mobilizace vedla k nedostatku pracovních sil a tažných zvířat, kolapsu železniční infrastruktury, a nakonec k nedostatku chleba v Petrohradu, masovým nepokojům a pádu monarchie. „Podplukovník Verchovskij dospěl k závěru, že jediným způsobem, jak pokračovat ve válce, by bylo částečně demobilizovat, jakkoli ‚absurdně‘ to znělo,“ připomíná autor.
Dnes je podle něj situace odlišná: „Dnes Putin nečelí žádným takovým politickým omezením. Jsme svědky realizace přesně té myšlenky, že Rusko má dobrovolnickou armádu, která bojuje v relativně malých počtech.“ Autor dodává, že i přes otevření nového frontového úseku v Kurské oblasti v létě 2024 Putin raději požádal o pomoc Severní Koreu, než aby vyhlásil mobilizaci.
Únorová revoluce v Rusku podle autora nezačala ve chvíli, kdy vojáci začali střílet do důstojníků, ale okamžikem, kdy Dočasný výbor Státní dumy vyhlásil sám sebe novou autoritou v hlavním městě. „Duma legitimizovala vzpouru vojáků po celé zemi. Jakmile se to stalo, nejvyšší velení ruské armády se na okamžik proměnilo v nezávislého politického aktéra,“ popisuje komentář.
Putin si toto ponaučení podle autora osvojil do té míry, že dnes v Rusku neexistuje žádná instituce, která by mu mohla konkurovat. „Dnes bylo veškeré opoziční hnutí, které by mohlo ‚spěchat k moci‘, rozdrceno a vytlačeno za hranice Ruska,“ konstatuje autor.
Třetí poučení čerpá autor z osudu německého císaře Viléma II. a polního maršála Paula von Hindenburga. Vítězství v bitvě u Tannenbergu učinilo z Hindenburga národního hrdinu a ikonu, zatímco císař se postupně proměňoval v ceremoniální dekoraci. „Jeho předchůdce na postu náčelníka generálního štábu, generál Falkenhayn, varoval císaře: ‚Pokud Vaše Veličenstvo souhlasí s jmenováním Hindenburga na tento post, Vaše Veličenstvo přestane být císařem,‘“ cituje komentář.
Pro autokracii je podle autora poučení zřejmé. „S časem se populární velitel nestává přínosem, ale hrozbou. Není ani jasné, co je nebezpečnější: vyhrát s takovým Hindenburgem, nebo prohrát bez něj.“
V současném Rusku proto podle komentátora neexistují žádní „Hindenburgové“ ve formě Surovikinů, Petrovů či jiných velitelů, jejichž jména by mohla zastínit Putina. „S moderním vývojem represivního aparátu Putinův systém zřejmě nečelí hrozbě lidového povstání. Nebezpečí, pokud existuje, pravděpodobněji přichází zevnitř systému samotného,“ dodává autor s odkazem na vzpouru Jevgenije Prigožina.
Autor komentáře uzavírá, že Putin si z první světové války vzal zásadní ponaučení. „Pokud historie první světové války, jak se týká Ruského a Německého impéria, autokraty něco učí, pak to, že prohrávat války není tak nebezpečné jako dovolit existenci nezávislých center legitimity. Vše ostatní – nedostatek chleba nebo benzínu, neúspěchy na frontě a tak dále – pouze určuje okamžik, kdy se moc zdánlivě sama přelévá z jednoho takového centra do druhého.“
Komentář připomíná, že Sovětský svaz v říjnu 1941 čelil mnohem větší katastrofě než Ruské impérium v únoru 1917, přesto nekolaboval. „To proto, že oba diktátorské režimy, sovětský i nacistický, vybudovaly represivní aparáty a mocné systémy indoktrinace obyvatelstva, zatímco postrádaly jakýkoli náznak konkurenčního politického systému,“ uzavírá autor.
„Takže v rozporu s názorem Alexeje Bayera Putin si lekce první světové války nejen osvojil. Uvedl je do praxe,“ tvrdí historik Konstantin Gaivoronsky. „Co se stane dál, nevíme. Ale analogie února 1917 v Rusku či listopadu 1918 v Německu se zde jistě neobjeví.“
V samotném Rusku ale zaznívají hlasy, že bez velké mobilizace se situace na frontě prostě nezmění a promění se v porážku, kterou Rusko nepřežije. Myslí si to třeba separatista Igor Girkin: „Bez mobilizace nebude Rusko schopno zvítězit nad nepřítelem.“ Podle analytiků už Putin pro sebe žádná dobrá řešení celkem nemá.
Článok uverejňujeme v rámci spolupráce s denníkom Forum24.