chováme se dětinsky, když doufáme, že to, co začalo 20. února 2014 (datum z medaile Ruské federace za znovuzískání Krymu) může skončit vyhlášením příměří. Chováme se nezodpovědně, když věříme, že změna vlády v Rusku problém zažehná. Pořádáme konference o obnově Ukrajiny, ale nemluvíme o tom, co s Ruskem. Odkládáme řešení problémů a snažíme se vyhnout debatám o budoucnosti.
Známý ukrajinský historik Ivan Lysjak-Rudnyckyj ve svých slavných esejích psal, že ukrajinský národ dvakrát zanikl, aby se třikrát zrodil. Měl na mysli tři státní útvary, které Ukrajinci chápou jako své vlastní. Ty, ve kterých ukrajinská území a ukrajinská elita nebyly součástí žádného impéria. Kdy ukrajinský národ tato impéria neposiloval intelektuálně i vojensky. To je ten zdroj, který i dnes Moskva hledá a o který bojuje na Ukrajině. Ne černozem, ne vzácné minerály, ale lidský zdroj, který ji má posílit.
Děláme obrovskou chybu, když říkáme, že tato válka je nesmyslná nebo že lidé jako Vladimir Putin se zbláznili. Rusko nezačalo válku bezdůvodně. Zločinně ano, ale ne bezdůvodně. Ostatně Moskva o tom mluví od samého počátku. Přiznává, že tato válka je pro ni válkou existenční. Přežije jen, pokud ji vyhraje. Prohraje-li tuto válku, je velmi pravděpodobné, že ruské impérium zanikne.
Když jsem mluvila o trojím znovuzrození Ukrajiny, je nutno dodat, že tato znovuzrození byla vždy produktem vnitřní síly ukrajinského národa. Ukrajinci sami, nehledě na nechuť svých sousedů blízkých i vzdálených, našli v sobě energii pro nový život – pro vlastní politický subjekt na území, kde se jako národ formují od pradávna. Naproti tomu ruské impérium, které rovněž prodělalo v minulém století několikerou smrt, se také dokázalo několikrát vzkřísit, často díky pomoci zvenčí. Pomocí těch, kteří, ať už to bylo z jakýchkoliv důvodů, potřebovali udržet ruské impérium při životě.
Naposled jsme toho byli svědky v roce 1991, kdy prezident Spojených států George W. Bush odrazoval ukrajinský parlament od prohlášení nezávislosti, když mluvil o „sebevražedném nacionalismu“. Tyto snahy o udržení impéria a tlak na Ukrajinu byly završeny tzv. Budapešťským memorandem, které nemusím nikomu připomínat, ale na němž není nejzajímavější a nejdůležitější to, že nezabránilo válce a negarantoval naprosto nic. Nejdůležitější na něm je to, že to byl další z mnoha důkazů západní naivity a neadekvátně důvěřivého postoje k Rusku.
Tato válka, jako i ty předešlé, jednou skončí. Ale než skončí, měli bychom se sami sebe zeptat: Máme vypracovanou svou východní politiku? Máme představu o východních hranicích Evropy? Máme vypracovanou strategii pro svůj postoj k Rusku? Jak chceme přežít?
Představa, že demokratické Rusko je možné udržet ve stávajících hranicích, je stejně tak naivní, jako byly snahy o zachování SSSR a víra, že může být demokratické. Poslední pokus o demokratické Rusko skončil velmi záhy ostřelováním parlamentu a rusko-čečenskou válkou. Neobelhávejme sami sebe a nepodporujme iluze těch Rusů, které považujeme za opozici či za demokratickou opozici a kteří věří, že Rusko, pokud bude demokratické, může přežít ve stávajících hranicích.
Rusko ve svých etnických hranicích možná demokratické být může, ruské impérium ne. Demokracie i na té nejnižší úrovni zákonitě povede k decentralizaci a rozpadu celku, který se drží pohromadě díky vertikále a násilí. Ruští demokraté si musí být vědomi, že to je ten důvod, který z nich dělá nepřátele Kremlu, který se vší silou snaží udržet impérium při životě. Rozpad Ruska děsí západní svět, ale než skončí válka, měli bychom být na tyto procesy připraveni jako na jednu z variant.
Máme představu o východních hranicích Evropy? Evropští politici, ti, kteří cítí odpovědnost za budoucnost, by neměli podporovat ve svých voličích naději, že nás ochrání čáry na mapách. Východní hranice Evropy se dnes formují na Ukrajině. Tento proces trvá už celá staletí.
Významný ukrajinský politický a vojenský geograf Stepan Lvovič Rudnyckyj, mimochodem profesor a děkan Ukrajinského vyššího pedagogického ústavu Drahomanova v Praze, kterého později sovětská moc s mnoha jinými ukrajinskými intelektuály zavraždila v Sandarmochu, poukazoval na problémy nelogického stanovování hranic, spojování do administrativních celků území, která nebyla geograficky, morfologicky, klimaticky a tím i etnicky stejná, což mělo za následek, že tato území dlouhodobě sužovaly rozepře a boje, jak tomu bylo napříklas v Haliči. Sovětský svaz takto překresloval hranice schválně, aby udržoval věčné napětí a byl věčných arbitrem.
Dnes a denně diskutujeme otázku, kudy mají vést příští hranice a jakého území se Ukrajina je ochotná nebo bude muset vzdát. Jižní hranice Ukrajiny nemůže protínat vejpůl Chersonskou a Záporožskou oblast. Bezpečnou a do budoucna udržitelnou může být pouze hranice, kterou bude tvořit Černé a Azovské moře. O tyto hranice se vedly války celá staletí a důvod zůstává stejný i dnes. Nejde tu o žádné centimetry. Jde o to, abychom se do budoucna vyhnuli další válce.
Politici, kteří v roce 2014 i jen připustili myšlenku, že Krym může být ruský, nejen že upřednostnili právo síly nad právem mezinárodním, ale tímto svým pohodlným překreslováním hranic přivolali konflikt, který Evropa neznala již mnoho desítek let. Krym se stal platformou pro další útok. Bude-li Krym ruský, poslouží mu v budoucnu opět jako pole pro další expanzi.
Násilné vylidňování a vypalování lesů zvětšovalo v minulosti prostor stepi a přibližovalo nebezpečí nájezdníků dál na západ. Dnes jsme svědky podobných procesů. Vylidňování a vypalování měst posouvá na západ nejen frontovou linii, ale mění týl na bitevní pole. Proto velmi záleží na tom, zda Kramatorsk a Slovjansk jsou pod kontrolou Ukrajiny nebo přestanou být těmi obrannými body a stovky kilometrů nebráněné stepi přestanou být našim týlem a stanou se polem pro další výboj ruských vojsk.
Veškerou tíhu boje dnes necháváme na Ukrajině a Ukrajincích. Střední Evropa se rozhodla parazitovat na EU a NATO. Její „politická elita“ se neštítí parazitovat i na válce na Ukrajině. Je mi trapně, když slyším o tom, jak Ukrajině pomáháme. Z Polska dnes slyšíme hlasy, které říkají, že Ukrajina bojuje především sama za sebe. Ne, Ukrajina formuje jak své hranice, tak i hranice Evropy. Je to dvojí úkol.
My zrovna teď ten svůj úkol a boj nevyhráváme. Ztrácíme Střední Evropu tím, že ji přenecháváme marginálním silám. Upřímně, výzvu, před kterou jsme byli postaveni v zimě 2014, neustáli ani naši politici, ani naše média, ani naši akademici. Neustáli jsme ji. Ale Ukrajina nám dala čas. Teď by bylo na místě odmítnout otevření západní antiukrajinské fronty a jasně říct, že antiukrajinská karta, která vyhrává volby v celém pásu středoevropských zemí, je zločinná a že EU ani NATO nejsou historické kroužky, aby si některá z členských zemí osobovala právo otevírat nebo zavírat dveře EU a NATO na základě plnění kritérií své vlastní interpretace dějin.
Ukrajina musí splňovat určitá kritéria, pokud chce vstoupit do EU a NATO. A Evropská unie se musí změnit, pokud chce přežít a být nejen ekonomicky a politicky, ale i z hlediska bezpečnosti životaschopná.
Komentář je upravenou verzí referátu, který zazněl 29. června 2026 v Poslanecké sněmovně PČR na konferenci Aktuální bezpečnostní hrozby VI.
Článok uverejňujeme v rámci spolupráce s denníkom Forum24.