v noci na středu 10. září se obyvatelé Lvova na západě Ukrajiny pokusila vzbudit siréna vzdušného poplachu. Obecně si Ukrajinci i v tomto regionu zvykli na hluk dávek z kulometu: městem jezdí mobilní skupiny protivzdušné obrany a sestřelují ruské drony a rakety. I tentokrát následovalo ve městě několik explozí, rychlé hledání na webu – zjištění, že se ruský útok tentokrát obešel bez obětí na životech a člověk mohl opět relativně klidně usnout.
drony nad Lvovem – a Polskem
Jak se ale ukázalo, tento útok, který se na Ukrajině proměnil v naprosto všední až nezajímavou záležitost, měl dohru: některé drony pokračovaly přes hranice do Polska. V následujících dnech se ukázalo, že jich bylo celkem devatenáct. Spekulovalo se také o nálezech zbytků raket. Několik dronů Polsko sestřelilo, ve vzduchu byly také nizozemské stíhačky. V podstatě se Evropa dodnes dohaduje, zda byla její reakce dostatečně rozhodná a adekvátní.
Na Ukrajině reakce NATO na bezprostřední ohrožení vyvolala soucit, ale také hořkou ironii. Rozhodně se nejedná jen o snahu využívat humor jako terapii nebo výraz zklamání z dalšího vyostření v ukrajinsko-polských vztazích. Především se jedná o reakci unavené společnosti, jež zažívá strašlivou tragédii a snaží se před ní varovat sousedy, kteří ale stále žijí ve světě vlastních iluzí.
Zprávy z Ukrajiny skutečně nenapomáhají psychické pohodě. Tento týden v nemocnici zemřela 24letá Tetjana Sakijanová: mladá žena utrpěla rozsáhlé popáleniny po ruském raketovém útoku na Kyjev ze 7. září. Lékaři museli u mladé ženy vyvolat předčasný porod a dodnes bojují o život jejího syna. Matka ale po dvou týdnech v nemocnici zemřela. U městečka Šandryholove na Donbasu ruští vojáci popravili rodinu civilistů a nezletilou dcerku si vzali jako rukojmí. Mezitím přišel raketový útok na Záporoží: dva mrtví. Raketový útok na Dnipro: zásah činžovního domu, „jen“ třicet zraněných. Vyprošťovací práce v různých koutech Ukrajiny se odehrávají skoro pořád na různých místech v zemi. A počet obětí neustále narůstá.
racionální boj proti ruskému chápání světa
V polovině ledna 2022 prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj ve svém proslovu ujišťoval ukrajinské občany, že se není čeho bát a není třeba si dělat zásoby sirek a pohanky. Této iluzi i bez ujišťování prezidenta, který se již zanedlouho měl stát pro západní svět jedním ze symbolů ukrajinského vzdoru, tehdy podléhalo hodně Ukrajinců. Jakkoli blížící se válce nasvědčovala agresivní rétorika, řinčení zbraní na hranicích, ruské manévry a stoupající napětí na donbaské frontě, po mnoho let přiživované Ruskem. Velká válka v Evropě se zdála být natolik neuvěřitelná a nemožná, že ani řada Ukrajinců tomu nechtěla věřit.
Ukrajinci již za několik týdnu museli narychlo sbalit svoje životy do batohů a vyrazit směrem na západ s jediným cílem: zachránit svoje životy před ruským agresorem. Navzdory tomu, že válka „nemohla být“, „Rusko by z toho nic nezískalo“ a „Putin přece nezešílel“. Argumentů pro přesvědčení, že válka se „mě nemůže dotknout“, si člověk našel víc než dost. Než se střetl s krutou realitou. Protože všechny tyto argumenty mají jedno společné: mají racionální podstatu a z pohledu normálního člověka se zdají být věcné.
Západní snaha pochopit Rusko sahá do hloubky několika staletí. V poválečném západním světě, začínaje slavným Kennanovým Dlouhým telegramem a konče celou řadou akademických studií, existovala a stále existuje snaha „pochopit Rusko“. To vyústilo ve fascinaci „tajuplnou ruskou duší“, hledání hlubších významů v ruské kultuře nebo i v pokusy pochopit, jak funguje ruská politika. Z ruské strany se po dlouhá staletí jednalo o jakýsi schizofrenní mix fascinace Západem a pocitu méněcennosti, ale současně i mesiášství a pohrdání Západem. Z tohoto paradoxního přístupu lze jen stěží vyčíst další ruské kroky na geopolitickém a nyní především vojenském hřišti. Ale lze ho vyčíst z ruského chování v posledních letech a týdnech.
čísla, výhody a logika
Ruská válečná nevypočitatelnost se projevila i u lidí, kteří s válkou Ruska proti Ukrajině počítali. Třeba nepochybně klíčová postava ukrajinské obrany v průběhu prvních dvou let, tehdy vrchní velitel Ozbrojených sil Ukrajiny a nyní ukrajinský velvyslanec v Británii generál Valerij Zalužnyj, se nechal slyšet, že počítal s tím, že poté, co ruské ztráty dosáhnou sta tisíc mrtvých a zraněných, Rusko se bude muset zastavit. Nyní podle různých odhadů ruské ztráty již přesáhly jeden milion zabitých a zraněných. Ale ruská agrese na Ukrajině stále pokračuje.
Počet různých ztrát pro Rusko – z hlediska prosté logiky a racionálního myšlení – nepochybně značně převažuje nad tím, co Rusové ve válce proti Ukrajině získali. Obrovské ztráty na životech, oslabení ekonomiky, politický tlak a teď i velké potíže s ropou kvůli ukrajinským dronovým zásahům – to vše na jedné straně a na straně druhé okupované kousky čtyř ukrajinských oblastí. A ani jedna obsazená oblastní metropole za skoro čtyři roky velké války. Přetahování se o jednotlivá městečka a vesnice ve východní části Ukrajiny pokračuje. Stejně jako vraždění civilistů. Konec války je ale v nedohlednu.
Z hlediska západní racionality se jedná o naprosto absurdní vojenské dobrodružství. Rusové ovšem často přemýšlejí jinak. Ještě v roce 2014, kdy ruská armáda obsadila ukrajinský Krym, se v Rusku mohutně slavilo a Rusové ve své naprosté většině byli z okupace poloostrova zcela nadšení. Stejná většina Rusů ho ale nikdy nenavštíví. Putinova popularita opět prudce stoupala. Protože tato „malá vítězná válka“ dávala Rusům pocit nadřazenosti, vzestupu impéria a jednoduše řečeno dobrý pocit z toho, že to „nepříteli nandali“.
„Na Berlín!“
Militarismus ve společnosti rozdmýchávají ruské politické elity dlouhodobě. Přístup k válce a paměti na Západě a v Rusku se razantně liší: pokud v Evropě vždy na začátku května zní heslo Never again, Rusové slaví konec války pod výmluvným heslem „Můžeme to zopakovat“. Na ruských autech a zatím nafukovacích tancích se už dávno objevovala hesla „Na Berlín“, která sice měla připomínat konec druhé světové války, ale rovněž nemohla nevzbuzovat jisté rozpaky svojí dvojznačností.
Rusko zvyšuje strategické armádní rezervy, odhlasovalo celoroční odvody do armády, ekonomika běží především na základě válečného průmyslu. Ve státních médiích se již nejednou objevily přímé výzvy k hromadnému vraždění a genocidě Ukrajinců. A chování Rusů na okupovaných územích nasvědčuje tomu, že právě tak jsou připraveni se chovat, kamkoli se jim na Ukrajině podaří postoupit.
Agresivní rétorika vůči Evropě se čím dál víc stupňuje. Ruští propagandisté v čele s Vladimirem Solovjovem opakovaně ve státních médiích debatují o střetu se Západem a Dmitrij Medveděv, bývalý ruský prezident, na svých sociálních sítích neustále vyhrožuje atomovými zbraněmi Washingtonu, Berlínu, ale i Praze. A jakkoli by si člověk přál nad Medveděvovými výlevy mávnout rukou jako nad alkoholovým deliriem, nesmí se zapomínat, že tento člověk zastává post zástupce šéfa Ruské bezpečnostní rady.
Procesy militarizace společnosti, kultury a ekonomiky nelze zastavit lusknutím prstu. A ruské elity jsou si toho dobře vědomy. Klíčový problém sahá ale ještě dále: Rusko nevidí důvod, proč by mělo od svých agresivních dobrodružství ustoupit.
privilegium času pro Evropu
Na nedávném jednání Rady bezpečnosti OSN polský ministr zahraničí Radosław Sikorski varoval Rusko, že příště ruské drony sestřelí: „Varovali jsme vás, pak nefňukejte.“ Podobně ostře Rusko kritizoval i český prezident Petr Pavel. Je totiž jasné, že Rusko již ohmatává, kam až může zajít. Ruské drony zaútočily v Polsku, ruské stíhačky porušily estonský vzdušný prostor a zatím můžeme jen spekulovat, komu patří drony, které již několik dní krouží nad letišti ve skandinávských zemích. Neméně důležitý je politický tlak na rozložení evropské jednoty: k tomu Rusové tradičně používají korupci, ale i své „ideové“ příznivce, kteří dělají vše možné, aby se i beztak chabá jednota Evropanů rozpadla.
Rusko oťukává hranice NATO a testuje reakci spojenců. Navzdory několika ostrým prohlášením nelze pochybovat o tom, že Kreml je s reakcí Severoatlantické aliance spokojený. Neexistuje ani jednota ve vyhodnocování jednotlivých epizod ruského tlaku, o jednotné a razantní reakci ani nemluvě. Západní svět demonstruje nerozhodnost v možná klíčových okamžicích současnosti. Z hlediska Ruska nerozhodnost znamená slabost. A se slabochy Moskva nejedná, Moskva slabochy šikanuje a likviduje.
Znamená to, že je válka nevyhnutelná? Nikoliv, pokud Západ jasně ukáže Rusku jeho hranice, které se v myslích moskevských vládců stále rozšiřují. Naivita přístupu typu „Co by tady Rusové dělali?“ nebo „Proč by nás napadali“ znamená naprosté nepochopení dějin Ruska a jeho současných přístupů. Kdyby Rusko uvažovalo v těchto kategoriích, už by se z Ukrajiny dávno stáhlo. Ukrajinu by nikdy nenapadlo. Rusko neútočí proto, že k tomu má to, co by na Západě považovali za „racionální důvody“. Útočí, protože může. Protože expanze je rysem, který je pro Rusko historicky charakteristický. A protože východní a střední Evropu považuje za svoji legitimní sféru vlivu. Ostatně se tím v posledních letech ani netají.
Ukrajinci mohou být zahořklí a zklamaní, mohou kroutit hlavou nad evropskou naivitou nebo se snažit Západu vysvětlovat, co může přijít. Ostatně velká část Ukrajinců byla ještě před několika lety stejně naivní. Navzdory dramaticky nepříznivé situaci před čtyřmi lety i za pomoci západních spojenců svoji nezávislost před nevyprovokovanou agresí Ruska ubránili a brání ji dál. Ukrajinci teď mají zkušenost obrany, která je nenahraditelná a o niž se ochotně dělí se svými západními partnery. Ale mají také znalost ruského imperialismu z první ruky. A skutečně je nejvyšší čas toto pochopení vzít na vědomí. To hlavní, co ale Ukrajinci pro Evropu získali, je čas.
Čas na pochopení situace, čas pro zbavování se iluzí, čas na přípravu a čas na razantní kroky k zabránění další ruské expanzi. Ruské tanky opravdu nemusí znovu dorazit do Prahy: ani teď, ani za několik let. Rusko lze zastavit: ekonomicky, politicky a vojensky. Jen za tímto účelem nesmí být sankce rozkládány do desítek balíčků, musí být jednotné a razantní. Reakce na ruské útoky musí být jednoznačná, rychlá a nekompromisní. Izolace musí být nepodmíněná. Snaha Evropy vyhnout se válce je logická a správná. Ale appeasement nevede k míru. Může vést jedině k dilematu, které kdysi velice nepříjemně a trefně vyjádřil Winston Churchill po Mnichovu, kdy Británie a Francie měly „volit mezi válkou a hanbou“. Evropané stále mají možnost nestát před touto volbou. Cestou je právě teď jednota, odhodlanost a jasné pochopení ruské hrozby. Aby se Češi a další Evropané jednou nemuseli probouzet v noci kvůli hluku dávek z kulometu.
Článok uverejňujeme v rámci spolupráce s denníkom Forum24.